Na poslední šichtě v posledním uhelném dole. Sfárali jsme za horníky, kteří se loučí s milovanou prací

Dlouhé kachlíkové chodby potažené tenkou vrstvou černého uhelného prachu, kterými denně projdou stovky horníků. Řady omšelých plechových skříněk s nálepkami Baníku Ostrava v šatně, kde se před šichtou převléknou do „fáraček“. Výdejní okénko, kde nafasují polévku s chlebem, než je starý klecový výtah se syčením a praskáním odveze kilometr pod zem – do labyrintu chodeb, kolejí a malých podzemních nádraží.

Tohle všechno už bude brzy minulostí. Hlubinný Důl ČSM ve Stonavě na Karvinsku, poslední místo, kde se v Česku ještě těží černé uhlí, totiž končí. Na konci června tu prorazili poslední metr nové chodby, teď už se jen vyrube dostupné uhlí, a pak se celá šachta navždy uzavře. S ní odejde i havířství, specifický mikrosvět, který je podobně jako armáda či vězení oddělený od běžného života a řídí se do určité míry vlastními pravidly. Na konci června jsme využili jednu z posledních možností sfárat pod zem, abychom tenhle mizející svět naposledy zachytili. Očima horníků, kteří v něm prožívají svou poslední šichtu.

Na povrchu to takové není

V rozlehlé chodbě v hloubce 1070 metrů, kde z klece vystupujeme, nás překvapí silný chladný vítr. Způsobují ho obří ventilátory umístěné na povrchu, plíce šachty, které pod zem přivádějí čerstvý vzduch a současně brání tomu, aby se tu shlukoval metan, postrach všech lidí na šachtě. Právě tady na Stonavě před pěti lety metan vybuchl a jeho exploze zabila třináct lidí. Kvůli riziku výbuchu se tu nesmí kouřit a veškeré oblečení, které jsme nafasovali, je pouze z bavlny, aby třením nemohla vzniknout jiskra.

Po několika minutách chůze po kolejích odbočíme do vedlejší chodby, kde se ze tmy brzy ozve hlasité „Zdař Bůh“. Ve svitu čelovky vidím obrys urostlé postavy, cítím pevný stisk ruky. Patří Lukáši Budayovi, předákovi šestičlenné party, která tady od šesti hodin ráno odrubává horninu z okolních stěn. Tuhle práci dělají roky, někteří desítky let, jinou často ani nepoznali. Dnes jsou tu ale naposledy. Jak se cítí?

„Strašně mě to mrzí,“ říká Buday, osmatřicetiletý rodák z nedalekého Rychvaldu. Pochází z hornické rodiny, v dolech pracovali jeho dva starší bratři a ani on nikdy neuvažoval, že by šel jinam. „Přišel jsem sem už v osmnácti hned po vyučení, ale předák mi řekl, že ještě nejsem vybouřený. Tak jsem šel na tři roky dělat svářeče a až pak se vrátil,“ vzpomíná Buday. Už tady zůstal, na šachtě pracuje celý svůj dospělý život.