Magor13_foto Pavel Hroch_CTK
Jirous s Petruškou Šustrovou • Autor: ČTK

Od smrti básníka a organizátora undergroundu Ivana Martina Jirouse zvaného Magor uplynulo v úterý deset let. Poslední dny a týdny jeho života jsou zachyceny v knize Magor a jeho doba Marek Švehly:

 

Reklama
Reklama

Smíchov, pražská dělnická čtvrť na břehu Vltavy, už dnes není tím, čím kdysi bývala. Zdejší továrny se během posledních dvaceti let odstěhovaly, lihovar, kde se dlouho do noci a pak zase hned od rána prodával levný alkohol z okénka kiosku jako lístky na tramvaj a kam se stahovali opilci z celé Prahy, zkrachoval a pomalu se rozpadá. Chudé romské rodiny a party nejrůznějších existencí, které dodávaly čtvrti punc divokosti, velkým dílem zmizely neznámo kam a staré činžáky obsadili majitelé hypoték. Na křižovatce Anděl, jednom ze symbolů industriální Prahy, kde se vyráběly železniční vagony, vyrostly po zbouraných továrnách multikina a obchodní centra. Místo dělníků na odpolední směnu sem míří davy za nákupy.

Muž, který tu žije v prvním patře v Nádražní ulici 28, tuhle pronikavou proměnu symbolizuje víc než kdokoli jiný. Sám ji ale nepřijal. Nosí kovbojský klobouk, jako vždycky nosíval. Pod ním má šedivé, staromódně dlouhé vlasy padající na ramena. Pokud jde o oblečení, potrpí si na doma pletené vytahané svetry nebo obnošená tmavá saka, která dostává od kamarádů, například od exprimátora Prahy Jaroslava Kořána. Na výpravy do ulic vyráží s obyčejnou hadrovou taškou, v níž nosí knížku, noviny nebo papíry na psaní. Má starý mobilní telefon, aby byl k zastižení, ale nerad ho používá. Naopak oblíbenou součástí jeho každodenní výbavy je kapesní kalendář, kam zapisuje kontakty, dohodnuté termíny nebo nápady básní, které už pětatřicet let skládá a stejně dlouho je s oblibou recituje přátelům i náhodným známým.

Bydlí ve velkém čtyřpokojovém bytě, který mu za symbolické tři stovky měsíčně jako projev vděčnosti a obdivu pronajal politik a bohatý šlechtic Karel Schwarzenberg. Ze stejných důvodů mu pomáhají drobnými dary i jiní přátelé, když se u nich objeví a chce půjčit na útratu. Neříká si o moc, většinou jde maximálně o sto korun, protože jak s oblibou říká, půjčky do stovky se nevrací. Dárci ovšem celkem ochotně sahají do kapes i hlouběji. Pro mnoho z nich je muž obdivovanou postavou – tvůrcem svébytného společenství, které vzniklo v čase celonárodního ponížení a dokázalo dát lidem důstojnost, jakou by v té době těžko hledali. Udělal z nich postavy velmi přitažlivého příběhu.

Radši se ale pohybuje mezi lidmi, kteří tenhle příběh neznají. Nejvíc času tráví ve smíchovské nádražní hospodě Oáza hned naproti domu, kde bydlí. I ve všední zářijový den roku 2010 tu sedí už od dopoledne. Napřed si čte Blesk, pak si postupně přisedají štamgasti z okolí. Popíjení s nimi a banální debaty o ženách nebo alkoholu má rád. Náladu mu kazí jen dvě věci. Potřebuje nutně dokončit pravidelný sloupek do Divadelních novin, který slíbil napsat a u něhož už dvakrát nedodržel termín dodání. Taky potřebuje zajít přes ulici a u dveří svého domu počkat na listonoše s důchodem, který si nedávno konečně vyřídil, i když na něj má už roky nárok. S penězi v ruce se pak chce odebrat domů k psacímu stroji. Svoji společnost ujistí, že se mu rozhodně nechce odcházet. Přesto se s těžkým srdcem zvedá a máchne na pozdrav. Ve dveřích hospody ale narazí na listonoše s připravenou penzí. Přebírá ji a v euforii míří zpět.

„Mohu se klidně vrátit ke stolu. I takhle může vypadat štěstí,“ zapisuje pak celou scénu do Divadelních novin.

Na podzim 2010 zažívá Ivan Jirous, jedno ze svých spokojenějších období. Už to není jako o deset let dřív, když neměl kde bydlet, přespával po nočních barech nebo v lepším případě po známých, nedisponoval žádným pravidelným příjmem a vydával se na pochody Prahou, aby vyškemral nějaké peníze od kamarádů. Ti se mu ale nejradši vyhnuli, protože se děsili jeho proslulých opileckých scén, kdy je v lepším případě častoval oslovením „kundo“, v horším jim zasadil ránu pěstí, pokud mu něco vadilo. Neplatil zdravotní pojištění a na krku měl exekuce. Čelil několika trestním stíháním za nadávání policajtům a svlékání na veřejnosti. Navzdory své pověsti proslulého básníka, brilantního esejisty a uměleckého kritika nedokázal kvůli depresím nic napsat, dodržet jediný dohodnutý termín, dodat korektury svých starších rukopisů, které vycházely jen díky nekonečné trpělivosti nakladatelů.

knihy_svehla
Marek Švehla – Magor a jeho doba

Hodně věcí se ale změnilo k lepšímu a Jirousův život se usadil v pevnějších kolejích. Dostal k užívání zmíněný byt, který sdílí s dcerou Františkou. Povedlo se vyřídit vyplácení penze. Právě Františka dokázala překonat otcův odpor k jednání s úřady a hlavně byrokratické překážky nastražené státem. Do té doby úředníci správy sociálního zabezpečení odmítali žádosti o penzi s vysvětlením, že Jirousovi chybí odpracované roky. Posledních dvacet let to- tiž nepracoval vůbec. Odškodné za čas neprávem strávený v kriminálech zase úředníci nechtěli vyplatit, protože se vydává pouze k penzi. Po dosažení šedesátého pátého roku na podzim 2009 ale Jirousovi díky úsilí jeho dcery trpělivě obíhat úřady konečně penzi přiznali. V minimální výši čtyř tisíc korun plus pět tisíc za osm a půl roku kriminálu. Těchto devět tisíc měsíčně je jeho prvním pravidelným příjmem po víc než dvaceti letech.

Za vydání svých dopisů z vězení a celoživotní básnické dílo dostal v roce 2006 Cenu Jaroslava Seiferta, jejíž diplom si přibil jedním velkým hřebíkem doma v chodbě nade dveře a získaný honorář tři sta tisíc korun z většiny rozdělil matkám svých dětí, částí zaplatil dluhy nebo platil za kamarády v hospodě. V roce 2009 získal čestné občanství svého rodného Humpolce. A i když pamětní medaili hned před vchodem do radnice prodal za pět set korun, které pak propil v nejbližší hospodě, ocenění si považoval. Několikrát byl na- vržen na státní vyznamenání, je uznávaný, kamkoli vstoupí. Vycházejí mu knížky a v kalendáři mu přibývá pozvánek k veřejnému čtení vlastní poezie. Poskytuje rozhovory, v nichž se ho novináři ptají na vězení, totalitu, hodnocení dnešní politiky a společnosti. Je pro ně „legendou undergroundu“ nebo „jeden z nejvýraznějších zjevů současné české poezie“.

Středobodem jeho života je ale alkohol. O své závislosti mluví ve většině novinových rozhovorů i veřejných vystoupení. „Mozek se mi nastartuje až díky alkoholu,“ prohlašuje v listopadu 2009. Dokud se ráno nenapije, má mizernou náladu, pocit vyprázdněnosti a není schopen psát. Podle svých přátel, kteří s ním tráví čas, pije zhruba litr kořalky denně, který mu dává pocit normálního fungování. V čase svých periodicky se opakujících depresí ale ani alkohol ne- pomůže. Budí se při nich brzy ráno, z postele však vylézá až před polednem. Jde naproti do Oázy, tam si objedná pivo a slivovici, přinese si Blesk Lidové noviny, čte je celé od začátku do konce, luští křížovku, hraje se štamgasty šachy a popíjí. Někdy jen sedí a kouká před sebe, aniž by za celé odpoledne něco řekl.

Když deprese pominou a napije se, mívá dobrou náladu a je jako společník k neutahání. Do Oázy přichází hned na devátou, kdy otvírají, čte, píše. Dokáže dvě noci nespat, vášnivě diskutuje, recituje, doma nebo u přátel vaří, myje nádobí a neúnavně konzumuje cokoli, co obsahuje alkohol. Své okolí svádí k dlouhým alkoholovým tahům, které normálního člověka ničí, Jirouse ale jako by nabíjely k úplné nezdolnosti. I po pětašedesátce objíždí hudební festivaly, kluby nebo výstavy kamarádů výtvarníků. Pokud nepřežene míru v pití, platí na vernisážích za mistrného řečníka, nad něhož v Česku není.

Celý svůj dospělý život neměl nouzi o přátele, ve stáří se ale cítí osamělý. Jeden z mála kamarádů, s nímž se pravidelně schází, nemá s výtvarníky a dalšími Jirousovými přáteli z kulturních kruhů nic společného. Petr Bohunovský, bývalý číšník původem z Ostravy, po převratu podnikal, spoluvlastnil stavební firmu a několik malých hotelů mimo Prahu. Ty později prodal a nechal si jednu hospodu. Na Jirouse narazil na začátku devadesátých let v rockovém klubu Bunkr. Jirous tam nějaký čas přespával a občas si přivydělával v kuchyni. Pak se několik let neviděli a potkali se až náhodou v Oáze, kde zjistili, že bydlí kousek od sebe. Začali se pravidelně vídat.

Když má Jirous dobrou náladu, odchází z Oázy už odpoledne, přejde lávku pro pěší vedoucí nad železničními kolejemi a zamíří za Bohunovským do jeho hospody Na Neklance. Je to sotva deset minut. Tam si dá někdy jídlo, zahrají si šachy a pokračuje v pití. Nebo Bohunovský vezme auto a odveze Jirouse na vernisáž nebo jinou akci v Praze, kam je pozvaný. Večer se spolu vracejí Na Neklanku a popíjejí do dvou do tří nad ránem. Pak jde Bohunovský s Jirousem na konec ulice, odkud vede lávka přes koleje. Tam se rozloučí, Jirous pokračuje šouravou chůzí na druhou stranu, schází schody a po necelých sto metrech je doma. Často ale nejde rovnou domů a oddává se svému hobby – nočnímu „recyklování“, jak tomu sám říká, neboli prohlížení popelnic a kontejnerů, v nichž i desítky minut hledá, co by se mu mohlo hodit. Někdy se spokojí jen s igelitkou, s níž pak míří do hustých keřů podél chodníku, kam si ve dne po- schovával třeba staré dlažební kostky, které si odnese domů a přidá je do své sbírky kamenů, poskládaných ve velkém pokoji kolem stěn, nebo doprostřed do kruhu pomyslného ohniště.

Jindy svolí, že se Na Neklance zúčastní šachového turnaje. Dá dohromady družstvo a ze čtyř týmů končí čtvrtí. To Jirousovi náladu nebere, zvlášť když v neoficiální disciplíně pití panáků jeho tým zvítězil. „Nelze být vynikající ve všem,“ komentuje povedený večer.

Dělá ale i jiné věci. S Bohunovským chodí na houby, jezdí na Berounku na ryby nebo v Bohunovského autě objíždí známé na Vysočině a jinde po Čechách. Chodí na besedy do škol, mívá veřejná čtení a recitace. Hodně lidí má však pořád strach si Jirouse pozvat. Netěší se totiž dobré pověsti. Díky svým zkušenostem, charismatu, příjemnému hlasu a vytříbené češtině, v níž přirozeně kombinuje spisovný a hovorový jazyk, nemá jako vypravěč konkurenci. Také je ovšem schopný před celou třídou učitelku urazit sprostým slovem, stačí otázka, u níž má pocit, že není dost uctivá, inteligentní nebo prozrazuje nevzdělanost.

Magor02_ foto Jaroslav Kořán
Autor: Jaroslav Kořán

Koncem léta 2010 se ale začíná Jirousův život komplikovat. Jako každý rok stihl v srpnu zajet na třídenní rockový festival do Trutnova. Pak zamířil do Humpolce zahájit výstavu fotografií a odtud se nechal jedním svým přítelem převézt o padesát kilometrů jižněji k Miroslavu Skalickému na jeho chalupu. Skalický, starý chomutovský hipík, jedna z důležitých postav severočeské podzemní kultury, vězněný a později vyhnaný do emigrace, koupil po listopadu 1989 v zapadlém údolí mezi Telčí a Moravskými Budějovicemi starý mlýn a přestavil si ho na úžasnou tvrz s obytnou věží a vysokou zdí s ochozem kolem dokola. Jirous sem rád jezdil, s přítelkyní Dášou Vokatou tu dokonce měli ve věži pod střechou svůj stálý pokoj. U Skaláka, jak se Skalickému od mládí říkalo, bylo pokaždé co pít a scházeli se tu lidé, které Jirous rád vídal. Koncem prázdnin se tam navíc pravidelně konal hudební festival.

Když na něj Dáša Vokatá poslední srpnovou sobotu přijela, uvítalo ji osazen- stvo mlýna zprávou, že Jirous leží v kuchyni na lavici, zvrací krev, ale odvoz do nemocnice odmítá. To bylo poprvé, co se mu něco takového stalo. Pokud šlo o lékařskou péči, ignoroval zákon, neplatil si zdravotní pojištění a k doktorům chodit nechtěl. Výjimkou byly příležitostné návštěvy, které mu u svého lékaře dohodl Karel Schwarzenberg. Odtud si Jirous občas nosil zásoby léků na cuk- rovku, jeho disciplína pacienta byla ale značně slabá a jak bylo jeho zvykem, na zdravotní potíže si nestěžoval. Odmítání doktorů, a zvlášť nemocničních, zapadalo do jeho obrazu chlapíka, který upřímně nesnáší, aby ostatní řešili jeho zdravotní stav, projevovali starost nebo dokonce lítost.

Vokatou ale Jirousův stav vyděsil v té chvíli natolik, že se rozhodla vehementní odmítání doktora ignorovat. Zavolala záchranku. Ta viditelně oslabeného Jirouse odvezla do nejbližší, tedy třebíčské nemocnice. Tam Jirousovi udělali jaterní testy a po dvou dnech, v pondělí, ho propustili s tím, že nic závažného nezjistili. „Kdo ví, jestli to, co jste zvracel, byla vůbec krev,“ loučil se s ním ošetřující lékař.

Už podstatně optimističtěji naladěný Jirous se s kamarády po telefonu do- mluvil, že na ně bude čekat v Třebíči na nádraží. Když tam přijeli, stál u nádražního bufetu, v ruce malé pivo. Jeden z členů eskorty František Stárek zakroutil nechápavě hlavou a podivil se, jak může Jirous tak rychle zase pít. „Nebudu chlastat tvrdý – do Vánoc,“ reagoval Jirous. Pak se pustil do Dáši, že ho hnala do nemocnice, když mu přece nic není. Náladu měl ale dobrou a v té společně zamířili zpět do Prahy.

Asi po měsíci přišel Stárek do Jirousovy smíchovské Oázy a zamířil k výčepu. Vrchního se zeptal, jestli Jirous pije. Vrchní přikývl. Stárek dodal, jestli i kořalku. Když výčepní opět přitakal, Stárek se nedokázal ubránit rozčílení: „To je svině, sliboval, že do Vánoc nebude chlastat tvrdý.“

„To souhlasí, protože koncem září tady oslavil Vánoce,“ pokrčil rameny vrchní.

Jirous skutečně krátce po kolapsu a odvozu do nemocnice vplul zpět do starých kolejí. Pořád pil několik deci tvrdého alkoholu, aby se dostal do běžné provozní nálady, v níž byl schopný psát a komunikovat s lidmi kolem sebe tak, aby ho to bavilo. O zážitku u Skalického nechtěl mluvit a neexistovala síla, která by jej dokázala od pití odradit. Bohunovský to opakovaně zkoušel domluvami, ani on ale nepochodil.

magor03_foto Jaroslav Kukal
Jirous u Řečických • Autor: Jaroslav Kukal

Přitom právě Bohunovský líp než kdokoli jiný z Jirousova okolí věděl, co se vlastně onu srpnovou sobotu u Skalického v kuchyni stalo. Bohunovský prodělal o dva roky dříve stejný problém – trochu děsivé zvracení krve – a věděl, že se za ním skrývají jícnové varixy, nemoc způsobená přetěžováním žil v jícnu jako následek dlouhodobého pití. Jde o to, že alkoholismem ztvrdlá játra zvyšují tlak krve. To oslabuje průchodnost žil právě v oblasti jícnu, rovněž oslabené- ho léty prolévání tvrdým alkoholem. Žilky v jícnu pak prasknou a dochází ke krvácení do žaludku, které tělo není schopno zpracovat. Po čase dotyčný začne krev zvracet. Ztrátou krve navíc tělo samozřejmě oslabuje a hrozí vykrvácení.

Bohunovský si tohle také prožil a také měl v té době tendenci celou věc ba- gatelizovat, než mu jeho ošetřující lékařka dala ultimátum: buď přestane oka- mžitě pít a kouřit, nebo ať si před smrtí hledá jiného lékaře. Bohunovský vzal varování vážně a ze dne na den změnil životosprávu. Nasadil dietu a v rámci možností začal sportovat. Za čtyři měsíce shodil dvacet osm kilo.

Je paradoxní, že Jirous s ním tuhle fázi života někdy v roce 2008 absolvoval. Viděl, jaké má kamarád abstinenční stavy. Bohunovský nemohl celé noci spát. Chodili tedy spolu po smíchovských nonstopech, hráli tam šachy a prší. Trvalo zhruba půl roku, než se Bohunovský dostal z nejhorších psychických problémů. Podle něho Jirous už tehdy věděl, že má stejné počáteční příznaky, ale nepřipouštěl si, že by šlo o něco vážného. Ani záchvat ve mlýně u Skalického na tom nic nezměnil. Pořád měl pocit, že je to drobný problém, který pomine.

Ještě na podzim 2010 přišla Jirousovi pozvánka z New Yorku. Vedení nej- starší americké vědecké instituce zaměřené na východní Evropu Harriman Institute při Columbijské univerzitě mělo zájem o jeho autorské čtení, které bylo součástí cyklu dalších českých autorů. Jirous byl v té době spíš mrzutý, padla na něj perioda depresí, a přestože měl pro New York slabost, letět na druhou stranu zeměkoule se mu nechtělo. Také ho moc nelákalo čtení pro lidi, kteří ho neznali a nemají k jeho osobě a tvorbě žádný vztah. Jeho dávný kamarád z undergroundu Ivan Bierhanzl, který několik let hrál s Plastic People a právě pracoval na přípravě DVD s dochovanými filmovými záběry skupiny, se pozvánky navzdory Jirousově nechuti ujal. Pomohl dohodnout čtení v newyorském Českém centru a další čtení nebo recitace v Chicagu, Torontu a Bostonu. Jirous tedy nakonec prohlásil, že poletí, ale jen pokud Bierhanzl poletí s ním a o všechno se postará.

Vydat se na cestu s předem připraveným a závazným programem bylo s Jirousem vždy riziko. Lidé kolem něj neměli nikdy jistotu, jestli dokáže udržet takovou míru pití, při níž bude ještě ovládat své nevyzpytatelné chutě ně- komu sprostě vynadat, svléknout se nebo se dokonce prát třeba jen proto, že mu okolí dostatečně pozorně nenaslouchá. Poslední zkušenost měl Bierhanzl z roku 2008 z Německa. Německé veřejnoprávní rádio v rámci cyklu evropské soudobé hudby si tehdy objednalo nahrávku pražského minimalistického orchestru Agon, kde Bierhanzl hrál. Agon měl v té době nazkoušenou Magorovu summu – pásmo Jirousovy recitace doprovázené hudbou. Němci o ni projevili zájem a nahrávka se měla uskutečnit naživo v Kolíně nad Rýnem. Němci po- slali letenky, nahrávání bylo na další den připravené.

Jenže Jirous přišel na letiště pozdě a značně opilý. V jedné ruce měl běžnou igelitovou tašku jako své jediné zavazadlo, ve druhé láhev slivovice, se kterou se nemínil rozloučit. Personál Lufthansy jej odmítl pustit do letadla. Složitým jednáním s kapitánem se nakonec podařilo odlet významného hosta Westdeutscher Rundfunk Köln dohodnout. Další den pak předvedl Jirous svoji druhou, opačnou polohu. Ke koncertu se dostavil střízlivý, na recitování si dal opravdu záležet a z Kolína odlétal ve značném dojetí. Spokojeni byli i Němci.

Americké turné se neslo v podobném rytmu. Jirous odletěl v tlustém vytahaném svetru po Dášině prvním manželovi a v širokém koženém klobouku, který mu Dáša koupila na bleším trhu ve Vídni. Po příletu do New Yorku si, jak měl ve zvyku, našel na Manhattanu hospodu jako svoji domovskou základnu, kde to zná, kam se vrací a kde znají jeho. Ráno před přednáškou si navíc dohodl schůzku se svým nejlepším kamarádem ještě z univerzitních studií Karlem Vojákem, který v New Yorku už mnoho let žil. A stalo se to, co se muselo stát – Jirous přišel na univerzitu značně podroušený.

Magor11_foto Bohumil Bob Krčil
Magor v New Yorku • Autor: Bohumil Bob Krčil

Učebna byla plná studentů a Bierhanzl vytušil, že je zle. Jirous se naopak tvářil, že je všechno v nejlepším pořádku. Dožadoval se láhve whisky, jinak prý nebude číst. Přítomná ředitelka Českého centra prohlásila, že v Americe na akademické půdě pití alkoholu nepřipadá v úvahu a že tedy mohou akci rovnou zabalit. Jirous se ale úplně vzdát nechtěl a usmlouval, že mu Bierhanzl mohl přinést několik slabých amerických piv. Jirous se před začátkem pro jed- no sehnul pod stůl a zjistil, že nemá otvírák. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl dveře do kanceláře ředitele Harriman Institute. Zvedl se a grifem zkušeného pijáka otevřel pivo o futro. Studenti a akademici na to strnule koukali.

Pak konečně začal program. Jirous napřed četl z Labutích písní, pak ze své poslední sbírky Rok krysy. Upíjel přitom pivo, tlumočník četl anglický pře- klad. Jako třetí část programu pouštěl Bierhanzl ukázky ze starých filmů s Plastic People. Jeden z nich neměl Jirous obzvlášť rád – asi desetiminutový film natočený koncem šedesátých let tehdejším studentem FAMU Césarem de Ferrarim z Uruguaye. Jirous si pořád nesl v srdci křivdu, že Jihoameričan v té době odmítl téma, které mu Jirous nabízel, a sice počínající represe vůči mladé rockové skupině. A místo toho natočil lyrický film, kde Plastici i s Jirousem pobíhají po Praze a nedostavěném Zvíkovském mostě.

Když Jirous uviděl Ferrariho film na plátně v posluchárně Columbijské univerzity, neudržel se, začal do promítání vykřikovat, že Ferrari je zkurvený bolševik a jeho film sračka. Tlumočník podle dohody všechno překládal a univerzitní publikum nad slovy svého hosta opět znervóznělo. Navíc Bierhanzl pozval na promítání samotného Ferrariho. Ten sice z Montevidea přiletět nemohl, alespoň ale za sebe poslal své dva přátele žijící v New Yorku, kteří na Jirouse ztuhle zírali. Výsledkem bylo, že se univerzita s českou návštěvou rychle rozloučila a odmítla jí zaplatit honorář – Jirous měl dostat pět set dolarů, Bierhanzl asi tři stovky. „Dotyčná osoba, která měla peníze vyřídit, s námi prostě přestala komunikovat,“ říká Bierhanzl.

Cestou z univerzity se Jirous od Bierhanzla oddělil a zapadl do irské hospody, kterou si den předtím vyhlédl. V noci se ale ztratil a nedokázal nikomu vysvětlit svoji adresu. Noc tedy strávil po barech. Do postele se dostal až ráno, kdy se v ulicích zorientoval.

Další dny amerického turné už ovšem vypadaly podstatně jinak. Na vystoupení v Českém centru následující den přišel Jirous střízlivý a četl asi třiceti spokojeným česko-americkým rodinám s dětmi ze své knížky Magor dětem. Podobně úspěšně dopadlo čtení v české škole v Chicagu i později v Torontu. Pouze na cestu z Toronta do Montrealu autem české ambasády si Jirous opět vyžádal láhev whisky. Když řidič namítl, že v Americe a Kanadě nesmí být v jedoucím autě žádný alkohol, Jirous začal vzdorovat, že tedy nikam nepojede. Ambasádní úředník ho chvíli poslouchal a nakonec se rozhodl ustoupit. Jirous zakoupil láhev a čtyřhodinovou jízdu si krátil popíjením.

Následná cesta do Bostonu byla ještě komplikovanější. Jirous si tentokrát nesměl vzít pivo do autobusu ani si ho koupit během přestávek, což bohatě stačilo, aby básník nabral mizernou náladu. „Amerika je policejní stát, kam jsi mě to zatáhl?“ vyčítal Bierhanzlovi.

V Bostonu dohodl Bierhanzl s jedním z českých emigrantů přednášku na hudební škole a koncert s místními hudebníky. Dvanáctidenní cestu pak za- končila intimní muzikantská sešlost v New Yorku, kam se na Jirouse přišel po- dívat například bubeník skupiny Swans. Sám Jirous decentně popíjel, zarecitoval jednu báseň a těšil se na odlet. Byla to už jeho několikátá návštěva Ameriky a neměl náladu si něco jako turista prohlédnout nebo si jakkoli užívat.

Hned druhý den po návratu se vypravil do kavárny Jericho v centru Prahy. Jeho kamarád, filozof Zdeněk Vašíček, tam svolal rozlučku s přáteli poté, co mu doktoři diagnostikovali konečnou fázi rakoviny. Nejen na téhle pietě, ale i na dalších akcích bylo pro Jirouse těžké nepít. Všude mu kamarádi nabízeli panáky, které nedokázal a ani nechtěl odmítat. Jeho řeči o zdraví a abstinenci, jež vedl po kolapsu u Skalického, opět ustoupily do pozadí, zvlášť když se zdálo, že je zase plný energie. Podzimní deprese byly pryč a na přelomu roku 2010 a 2011 zažíval druhou, tedy manickou část své maniodepresivní psychózy. Vrhl se na přepisování nahromaděných rukopisů, přesněji řečeno básní, které měl různě roztroušené po jednotlivých papírech nebo v kapesním kalendáři. Hodně četl, podle svých slov hlavně detektivky, některé pořád dokola. Díky vyřízené penzi a poměrně častému veřejnému čtení neměl snad poprvé v životě nouzi o peníze.

I díky tomu o Vánocích naložil do kufru zakoupeného v Americe tři kapry a dvě kýty zvěřiny, které mu Karel Schwarzenberg podobně jako jiným svým přátelům před svátky poslal ze svého panství. S tím se vydal vlakem do Vídně, aby Vánoce strávil u Dáši v jejím vídeňském bytě. Na Silvestra pak přejel kousek za českou hranici do mlýna ke Skalickému. Ve Vídni i u Skalického pil dál jako dřív, podle svých blízkých možná ještě víc, jako by chtěl demonstrovat svoji nezdolnost.

66_MAGOR2_Jan Ságl
S Věrou koncem šedesátých let • Autor: Jan Ságl

Situace se ale brzy opět začala dramatizovat. Jirous ještě během zimy a po- čínajícího jara několikrát ve společnosti svých přátel zavrávoral, a nebylo to z opilosti. Točila se mu hlava, dokonce jednou upadl do krátkého bezvědomí, když jel se štábem České televize na natáčení. Při zastávce na benzinové pumpě se svalil na zem a zůstal ležet, dokud ho šokovaní televizní technici nezačali křísit. Bylo zřejmé, že krvácení do jícnu a dál do žaludku pokračuje a Jirous trpí nedostatkem krve. Možná doma o samotě i zvracel, před přáteli si ale ni- kdy nestěžoval. Trval na tom, že se jeho zdraví nemá stát předmětem veřejné debaty, protože přece existují mnohem podstatnější věci.

Kvůli zhoršenému zdraví začal opět ztrácet schopnost soustředění, mimo jiné i na psaní. Nejlépe to věděl redaktor Divadelních novin Vladimír Hulec. V roce 2009 se mu povedla nevídaná věc – s Jirousem navzdory jeho proslulé autorské nespolehlivosti a nechuti k závazkům dohodl, že ten mu dodá jednou za dva týdny autorský sloupek, v němž bude psát – jak už to u novinových sloupků bývá – cokoli bude chtít. Hulec projevil příkladnou trpělivost. Dokonce za Jirousem docházel do Oázy, aby z něj texty vypáčil. Šlo to ale hůř a hůř, protože Jirous sváděl čím dál větší boj sám se sebou. Někdy dokázal ve sloupku napsat jen to, jak ho nic nenapadá. Jindy vyplnil místo básní. V březnu 2011 přes urgence nedodal text vůbec a Hulec musel improvizovat – důvtipně přepsal jednu z Jirousových šachových partií z Oázy a umístil ji do sloupku.

Na Velikonoce 2011 se Jirous odhodlal opustit Prahu a zamířil opět ke Skalickému. Do mlýna dorazil na Velký pátek, kdy měl kněz a Jirousův ka- marád Ladislav Heryán sloužit improvizovanou mši přímo v rozlehlém dvoře Skalického usedlosti. Jirous ale přijel o něco později a mši nestihl. Sešlost už jen seděla venku a popíjela kořalku z konopí. Jirous se s nimi pozdravil, dal si taky panáka a na chvíli si přisedl na lavici k ostatním. Nevypadal dobře. Měl bílý obličej a chvílemi jako by ztrácel vědomí. Po čase pokynul na Vokatou, která ho se zděšením pozorovala, a s její pomocí se odbelhal nahoru do pokoje ve věži. V tu chvíli bylo zřejmé, že se děje něco vážného, protože zdravý Jirous by takhle společnost neopustil.

Po nějakém čase sešel po úzkých točitých schodech do kuchyně, lehl si na krátkou lavici u stěny a najednou začal opět prudce zvracet krev. Vokatá sáh- la rychle po igelitce a nastavila mu ji. Proud červenohnědé tekutiny jako by nebral konce, taška se naplnila možná do půlky. Vokatá měla v tu chvíli pocit, že Jirous umírá. Byl bílý jako křída, jeho tělo sebou škubalo a lapal po dechu. To už kolem stáli Skalický a další členové velikonoční sešlosti, kteří přiběhli ze dvora. Někdo zavolal záchranku. Po jejím příjezdu rozložili lékař a jeho dva asistenti v kuchyni své kufříky a píchli Jirousovi několik infuzí. Do kuchyně se mezitím nahrnuli další lidé. Někteří drželi infuze, jiní Jirouse, který sebou stále škubal. Po několika minutách se mu zřejmě trochu ulevilo, protože slabým, mírně sípavým hlasem zdravotníkům navrhl, aby ho nechali na pokoji a odjeli. „Jestli chcete umřít v bolestech, tak můžeme,“ poznamenal suše lékař. Chvíli poté přeneslo několik přítomných mužů Jirouse do sanitky a ta zamířila opět do třebíčské nemocnice.

Po zkušenosti z konce léta už byla Dáša Vokatá ostražitá. Měla pocit, že tře- bíčskému špitálu chybí potřebné vybavení i dostatečně profesionální personál. V nemocnici sice Jirouse dostali z bezprostředního ohrožení života, když ale Vokatá v pondělí po třetí návštěvě nezaznamenala pořád žádné zásadní známky zlepšení, začala obvolávat známé a domlouvat převoz do jiné nemocnice, nejlépe do Prahy.

Psychiatrička Eva Tomková byla jedním z mála lékařů, k nimž měl Jirous důvěru. Znali se dlouho, víc než dvacet let. Tomková ho v posledních letech nutila k lékařským prohlídkám, které absolvoval až ve chvíli, kdy mu bylo zle, a obstarávala mu potřebné léky. O jeho velikonočním kolapsu u Skalického se dozvěděla už v sobotu – z Facebooku. Někdo z účastníků sešlosti tam napsal, že Jirouse odvezli do nemocnice a že převoz vypadal dramaticky. Tomková zavolala knězi Heryánovi, který jí situaci ve mlýně popsal. Vzápětí se spojila s Alexandrem Vondrou, tehdejším ministrem obrany a svým dlouholetým známým, pod něhož spadala Ústřední vojenská nemocnice ve Střešovicích, jedna z nejlepších v Česku. Dohodla s ním potřebné formality, které měly vyústit v Jirousovo přijetí. Hned nato volala dalšímu svému známému – Lukáši Pollertovi, internistovi z vojenské nemocnice, který slíbil, že se Jirouse ujme. Zbývalo dohodnout převoz. Tomková sjednala sanitku Samaritánů, která v pondělí po druhé hodině odpoledne Jirouse vyzvedla v třebíčské nemocnici a odvezla ho do Střešovic.

Když ho Tomková přišla poprvé navštívit, vypadal už podstatně lépe. Jedna z prvních věcí, na kterou se jí zeptal, bylo, jestli může pít. Tomková nebyla překvapená. Pití spolu několikrát v poslední době probírali a pokaždé se ho snažila od alkoholu odradit. Proto pocítila spíš jistý záchvěv satisfakce, že dochází na její slova. Chvíli na Jirouse koukala a pak zakroutila hlavou.

„Už jsi dopil,“ prohodila se sotva znatelným úsměvem.

„Ani trochu?“

„Ani trochu.“

„A birell můžu?“ zkoušel dál Jirous dotaz na nealkoholické pivo. „Toho si pij, kolik chceš,“ odpověděla Tomková.

Ve Střešovické nemocnici zůstal Jirous devět dní. Po transfuzích a další léčbě vypadal mnohem lépe, problémy s játry a jícnovými varixy byly ovšem tak vážného rázu, že uzdravení bylo nadále velmi nejisté. Po propuštění 3. května se ještě ten večer vydal do klubu Roxy na koncert Ivana Krále, česko-amerického muzikanta, proslaveného hlavně hudební spoluprací s Patti Smith v sedmdesátých letech. Král Jirouse z pódia pozdravil slovy: „Vítej zpátky, Magore,“ a věnoval mu jednu písničku. Celý klub nadšeně aplaudoval. Toho večera už ale Jirous v Roxy nepil. Nenapil se vlastně už nikdy až do své smrti, která se nezadržitelně blížila.

 

Kromě abstinence začal držet i dietu, což v jeho podání znamenalo, že si ráno začal kupovat k snídani bílé jogurty. S cigaretami neměl problém, nikdy v životě nekouřil. Především na něj ale znova padala těžká deprese. „Alkohol v malém množství tak do deseti panáků má tu dobrou vlastnost, že probouzí podvědomí a z něj se vynořují vzpomínky nebo obrazy, na které jsem už zapomněl,“ vysvětloval výhody pití pro svoji básnickou tvorbu v jednom z novinových rozhovorů. Evidentně ale nešlo jen o probouzení podvědomí. Jirous vstoupil do rekonvalescence jako těžký alkoholik a bez pití měl tak změněnou náladu, že nebyl schopen skoro žádného většího soustředění, tedy ani psaní novinového sloupku.

Koncem května, asi tři týdny po propuštění z nemocnice, poslal do Divadelních novin poslední text. „Tohle je definitivní konec. Nikoli všeho, ale mého psaní do Divadelních novin,“ píše v něm čtenářům. „Chtěl jsem přestat už vícekrát, vždycky mne Vladimír Hulec ještě přesvědčil, tentokrát už je ale bez šance. Když nejsem schopen napsat nic než blbosti, jak bych mohl doufat, že je někdo bude číst?“

V novinovém rozhovoru z té doby prohlašuje: „Nemám chuť někam chodit, kdekdo se mne ptá, jak se cítím či jak mi je, jako by neměli zajímavější téma k hovoru. Nu, kdybych si mohl dát panáka (spíše víc panáků), bylo by mi nepo chybně líp. Zatím to neriskuju, je však dobré vědět, že mám v záloze takovou možnost, kdyby mne to tady přestalo bavit definitivně.“

Navzdory zmíněné „možnosti“ se ale Jirous snažil. Poctivě nepil a konzumoval bílé jogurty. Rozčilovalo ho, když nenašel ráno v dosahu otevřený obchod. O zájem novinářů včetně bulvárních neměl i bez psaní nouzi a celkem ochotně s nimi o své situaci mluvil. Po Česku se tedy brzy rozkřiklo, že Jirous nepije. Tím víc začal dostávat pozvánek k veřejnému čtení a debatám, protože organizátoři kulturních akcí se přestali bát jeho nezvladatelných opileckých výstupů. S Vokatou tedy začal plánovat další koncerty, besedy ve školách, autorská čtení.

Jedno z nich měl koncem července i v brněnském Divadle Husa na provázku, které bylo prvním zastavením v rámci festivalu Měsíce autorského čtení, jehož se Jirous uvolil zúčastnit. Na videozáznamu sedí na židli na pódiu, klobouk má naražený do čela, zpod něj trčí do strany dlouhé šedivé vlasy. Na sobě má volné džíny, černé triko s vypouklým břichem, jaké muži před sedmdesátkou mívají, přes triko rozepnutou hnědou košili. Bez jakýchkoli slov na úvod čte tichým pomalým hlasem, který tím ale vytváří ještě víc hypnotizující dojem z jeho projevu než dřív. Před ním na stole stojí dva birelly.

Milovníky Jirousovy poezie musel večer potěšit, v Huse ale zjevně chyběl ten energický muž, který umí svojí náturou a bezprostředností opanovat prostor. Najednou před diváky seděl křehký stařec, který jako by si ani nebyl jistý, jestli vůbec chce někomu něco veřejně číst a vykládat. Přitom média v něm pořád viděla něco jiného. „Legendární autor Ivan Magor Jirous, známý tím, že si nebere servítky, vystoupí v Ostravě,“ oznámily koncem července noviny Jirousův přejezd na sever Moravy. Připomněly také, jak „pověstný rebel“ naložil s vystoupením vloni, kdy si „střízlivé povahy musely zacpávat uši před nadmírou vulgarismů“. Nic takového už se znova nekonalo. V létě 2011 vystoupil na pódium zamlklý, smutný, do sebe a do své poezie ponořený muž.

Pořád měl ale chuť něco dělat, někam jezdit. Kromě Ostravy zajeli s Vokatou ještě do Košic a Wrocławi, tedy posledních dvou míst festivalu. Před cestou na Slovensko mu noviny položily otázku, jak se do Košic těší: „Jedu tam se smíšenými pocity,“ odpověděl. „Vždy jsme tam pili s přáteli borovičku. Teď mi ale doktoři zakázali pít, takže to bude smutný výlet. Košice mám ale moc rád, budu je tedy muset vnímat i z jiného úhlu.“ I programový ředitel festivalu Petr Minařík z nakladatelství Větrné mlýny si pochvaloval, že „diváci měli možnost poznat nového Jirouse“, myšleno střízlivého, klidného.

Letní program – jako vždy bohatý na různé výjezdy mimo Prahu – se koncem srpna zkomplikoval. V domě naproti Smíchovskému nádraží, kde Jirous díky velkorysosti Karla Schwarzenberga už deset let bydlel, začali správci schwarzenberského majetku plánovanou rekonstrukci a Jirous se musel odstěhovat. Petr Bohunovský mu nabídl byt ve svém činžovním domě asi deset minut chůze od nádraží ve stejné čtvrti, i tak to ale byla pro Jirouse rána. Kromě knih a přenosného CD přehrávače sice neměl žádný cennější majetek, jeho byt byl ovšem plný různých krámů, které na svých nočních cestách z hospod domů posbíral u popelnic nebo na ulici. U spousty věcí měl pocit, že se mu nějak hodí, a postupně je odvážel na svůj značně zanedbaný venkovský dům v Prostředním Vydří na Vysočině. Hodně nálezů ale nechal v Praze a bylo pro něj těžké se s nimi rozloučit. Jiná cesta však nebyla. Ze 120 metrů velkého bytu totiž přecházel do méně než polovičního prostoru s jedním pokojem a kuchyní.

Měl pocit, že musí zachránit hlavně všemožné kameny, které během let domů nanosil. Pozval si tedy na pomoc kamarády. Samozřejmě že stěhování jen nepřihlížel a pomáhal nakládat, i když dostal od doktorů přísný zákaz jakékoli fyzické námahy. Varixy jsou totiž velmi zákeřná nemoc. Navenek vypadá dotyčný normálně. Fyzickou námahou ale dochází k prasknutí žilek a pomalému krvácení do žaludku. Nemocný sám si nějaký čas nemusí problému ani všimnout. Pak ale začne zvracet, hrozí oslabení organismu, mdloby a vykrvácení. To všechno už Jirous znal, přesto rady lékařů během stěhování nedodržoval, navíc se rozhodl opět vyrazit na rockový festival do Trutnova. Už cestou ovšem zkolaboval a Petr Bohunovský, který Jirouse vezl, s ním ihned odjel do Střešovické nemocnice, kde ho umístili na jednotku intenzivní péče. Tam opět podstoupil transfuzi a dostal několik dní na zotavenou.

Jirous byl zkrátka chycen nemocí do velmi přísné sebekázně, a pokud ji porušil, tělo se ozvalo způsobem, který jej přiváděl na pokraj smrti. Léčba přitom byla teoreticky možná. Její úspěch závisel na tom, nakolik byly stěny jícnu oslabené a zda by se dokázaly obnovit. Řešením mohla být také transplantace jater. Zdravá játra by snížila tlak krve a nedošlo by k takovému přepínání žilek v jícnu, kde bylo ono slabé místo. Eva Tomková před Jirousem během jedné ze svých návštěv možnost transplantace zmínila. „Jako že bych předběhl nějakého chudáka? Tak to v žádném případě,“ prohlásil rezolutně a bylo po diskusi. Problémem ovšem nemusel být jen jeho souhlas. Podle Tomkové nebylo totiž jisté, jestli by Jirouse jako těžkého alkoholika, který si za své problémy mohl sám, do programu transplantací vůbec zařadili.

Ještě než se na začátku září Jirous vrátil z nemocnice, potkala ho další nepříjemnost. Dáša Vokatá začala s kompletním vyklízením Schwarzenbergova bytu. Jirousovy osobní věci, knihovnu, velkou sbírku porcelánových labutí, které dostával od lidí jako dárek coby symbolickou vzpomínku na roky strávené ve věznici ve Valdicích, a dvě banánové krabice, v nichž si překvapivě pečlivě uchovával výstřižky s novinovými články o své osobě, uložila zatím na půdu. Pak nechala přistavit pod okna kontejner a všechno ostatní – především nepotřebný nábytek a věci posbírané na ulici – naházela rovnou z okna dolů. Jakmile se to Jirous v nemocnici během jedné z návštěv dozvěděl, rozčílil se, a dokonce požádal o propustku na reverz. Zajel stěhování zkontrolovat, i když mu od pohledu nebylo dobře.

V novém bytě začal propadat ještě větší depresi. Dáša Vokatá odjela domů do Vídně, dcera Františka se kvůli nedostatku místa odstěhovala na kolej a Jirous zůstal v malém bytě sám. Bohunovský mu tam přenechal nejnutnější nábytek – kuchyňský stůl, skříň, velkou postel, dokonce televizi, o které ale Jirous prohlašoval, že ji neumí zapnout. Známé velkorysé prostředí plné věcí, které měl rád, s velkou kuchyní, kde s oblibou vařil, s balkonem, s oblíbenou hospodou Oáza hned naproti, kde – jak říká – úřadoval, mu chybělo. Najednou desetiminutová cesta do Oázy vypadala daleko. Nikdo za ním nepřicházel na návštěvu, protože téměř nikdo z přátel nevěděl, kam se vlastně přestěhoval, navíc si nebyli jistí, jestli chce někoho vidět.

Neměl rád změny, přišel o hodně věcí, doléhaly na něj abstinenční příznaky. Dlouhé roky byl zvyklý na neustálou přiopilost, která mu sloužila na veřejnosti i jako určité alibi. Komukoli mohl sprostě vynadat a pokaždé se to přičítalo jeho opilosti, nikdo nic neřešil. Alkohol u něj posiloval pocit absolutní svobody. Tohle najednou skončilo. Ve chvíli, kdy bylo veřejně deklarované, že nepije, se musí chovat jinak. „Mně nevadí nepít pivo, birell mi ho nahrazuje,“ svěřil se při jednom setkání s kamarády. „Chybějí mi ty panáky, hlavně mi ale vadí, že už nemůžu bejt vožralej.“

Vladimír Hulec zašel ještě několikrát do Oázy a zkoušel, jestli Jirouse přece jen k psaní sloupků nepřemluví. Nepřemluvil, odradit se ale nenechal a občas i telefonoval. Během jednoho telefonátu někdy na přelomu léta a podzimu už Jirous nebyl tak odmítavý a připustil, že by mohl zase něco zkusit napsat, ale až po Novém roce 2012.

Na začátku října se vydal do pražské galerie DOX na oslavu pětasedmdesátin dávného kamaráda Václava Havla. Neměl vůbec náladu, nikam se mu nechtělo, od jara nic nenapsal. Jenže si usmyslel, že Havlovi přinese a zarecituje svoji novou báseň. To se nakonec po velkém úsilí podařilo. Koncem října se vydal opět do vojenské nemocnice, tentokrát na plánovanou kontrolu. Po návratu domů Petrovi Bohunovskému sdělil, že se jeho stav doktorům líbil a doporučili mu, že by měl trochu sportovat a shodit nějaká kila. Bohunovský se toho hned chytil a navrhl mu to, co dělal sám – kolo, plavání nebo kolečkové brusle. Jirous nabídku sportování neodmítl a prohodil, že nejvíc by se mu zamlouvalo plavání. Ostatně všichni jeho kamarádi věděli, jak se vždycky rád koupal nahý, kdykoli se v dosahu objevil rybník a bez ohledu na roční období. „Tady v Praze ale budeš potřebovat plavky,“ upozornil ho Bohunovský. „Já bych snad nějaké doma i našel,“ odpověděl Jirous.

Pak zatelefonoval do Vídně Dáše a sdělil jí, že testy dopadly dobře. Byla samozřejmě ráda. Do konce roku měli naplánovaných osm společných vystoupení, a navíc se domlouvali, že si upraví bydlení na Jirousově chalupě ve Vydří. Chtěli si dát dozadu na zahradu maringotku a v létě v ní přespávat.

V té době už ale Jirousovi zbývaly jen dva týdny života. Během nich chodil ráno přes lávku nad kolejemi do Oázy, kde mlčky seděl nebo si četl noviny, případně detektivku. Odpoledne pak otvírala hospoda u nového bytu Na Neklance, tak se přesouval zpět. Tam za ním zašel Bohunovský – na šachy nebo si jen popovídat, zjistit, jak se Jirous cítí. Vyzbrojený vlastní zkušeností z léčení jícnových varixů probíral i Jirousovy možnosti. „Řekl mi, že když jsem se z toho dostal já, tak že se z toho dostane taky a že pro to udělá všechno,“ vzpomíná Bohunovský a dodává: „Řekl jsem mu – Martínku, byl bych rád, ale moc tomu nevěřím. Říkali jsme si věci natvrdo.“

Na další kontrolu objednala Eva Tomková Jirouse na listopad. Měli mu doplnit krev, udělat sonografické a gastroskopické vyšetření. Také mu chtěli zpevnit žíly kolem jícnu, což měl být rutinní zákrok. Pro jistotu Tomková s Jirousem datum vyšetření předem probrala a on si sám vybral desátého. Tomková si pamatuje, jak nahlédnutím do kalendáře zjistila, že je v tom čase zrovna úplněk. Jako psychiatrička ho nemá ráda. Z vlastní zkušenosti ví, že někteří pacienti jsou ve větším stresu. Nabídla proto Jirousovi úterý osmého. On ale trval na tom, že desátého se mu hodí víc.

Začátkem listopadu se objevily první mrazíky a s nimi další nečekaný útok na Jirousovy varixy. Jedno ráno si vzpomněl, že má na dvoře ve vnitrobloku velké květináče s kytkami, a dostal strach, že pomrznou. Zašel tedy pro Vencu, chlapíka, kterého Bohunovský zaměstnával jako pomocnou sílu na práce spojené s činžovním domem, sám totiž také nesměl nic zvedat ani se jinak fyzicky namáhat. Venca na Jirousovo vyžádání přišel a první, patnáctikilový květináč vynesl do prvního patra do Jirousovy kuchyně. Jirous nechtěl jen tak přihlížet, jak za něj někdo dělá jeho práci, a shýbl se pro druhý květináč. Došel s ním ale jen několik metrů na schody, dál to nešlo. Zbytek donesl Venca.

Když se o stěhování těžkých květináčů dozvěděla po několika dnech Vokatá, málem se jí podlomila kolena. Tušila, že jde Jirousovi o život, ale na téma zdraví a šetření s ním nebyla řeč. Naštěstí byl na 10. listopadu, tedy de facto už jen za několik dní, objednán na další kontrolu do nemocnice.

První listopadový pátek se Jirous vypravil do Divadla Archa. O víkendu se tam konal dvoudenní festival undergroundových legend a hlavní organizátor, majitel vydavatelství Guerilla Records a velký příznivec undergroundu Vladimír Drápal, zvaný Lábus, vymyslel neobvyklý tah. Sezval legendy do Archy o den dřív a uspořádal s nimi nefalšovanou tiskovou konferenci. Přišel Milan Knížák, Pavel Zajíček, Dino Vopálka, Milan Padevět, známý jako Svědek. Novináři se dostavili jen tři, Jirous navíc zůstal sedět na židli stranou a tiskovku sledoval zpovzdálí. Jednu žádost o rozhovor někde v klidu odmítl s poznámkou, že už nechce o ničem mluvit. Na konci se pak legendy fotily – obklopily Jirousovu židli a zapózovaly dvěma přítomným fotografům.

Další den se Jirous vydal do Archy znova, tentokrát už na první den festivalu. Jako obvykle v posledních letech ho tam přivezl Bohunovský. V malém sále zarecitoval několik svých básní, během nichž působil nezvykle unaveně. Pak mu jeho přátelé Miroslav Skalický a další z kapely Hever and Vazelína nabídli, aby si s nimi zahrál. To Jirous odmítl, zůstal stát za oponou a koncert mlčky sledoval. Později ještě postál v baru s birellem v ruce, asi po dvou hodinách vyšel ven a nechal se Bohunovským odvézt domů na Smíchov. Ještě v autě se svěřil, že toho je na něj moc. Hlavně že mu vadí, jak se každý ptá na jeho zdravotní stav. „Všichni dělají, jako bych umíral,“ postěžoval si. V neděli už do Archy přes svůj původní slib nepřijel. Byl unavený a měl pocit, že by pozornost svých známých a příznivců nezvládl. Zůstal sám doma, jen si zašel na chvíli číst do hospody.

Na rozdíl od Jirouse byla Dáša Vokatá v Arše oba dny a odcházela s přesvědčením, že se festival povedl. V pondělí stihla v bytě Na Neklance trochu uklidit a před odchodem nechala na skříni hned naproti posteli pověšené svoje šaty, o nichž věděla, že je má Jirous rád. Prý aby mu její přítomnost něco připomínalo. Musela zpět do Vídně hlídat vnučku, protože její dcera byla v nemocnici. Už v pátek se ale chtěla do Prahy vrátit. Jirous se jí zdál v pořádku, nic vážného nepozorovala, pro jistotu ale Bohunovskému, který bydlel o patro výš, připomněla, aby na něj dohlédl. To ani nemusela říkat, Bohunovský vídal Jirouse pravidelně a dbal na to zvlášť v posledním čase, kdy věděl, že mu není dobře.

Další den odpoledne se Jirous vypravil tramvají do Dejvic do přízemního bytu Ivana Bierhanzla. Bierhanzl už delší čas připravoval vydání zachovaných videí s Plastic People. Zrovna zpracovával krátký film ze zkušebny v Holešovicích, kde poprvé v rámci džemování po zkoušce s Plastiky vystoupil Vratislav Brabenec. Jirous se o této události zmiňuje ve své knize Pravdivý příběh Plastic People a Bierhanzl s ním byl dohodnutý, že se staví a k videu, jež dělali beze zvuku, přečte pasáž ze své knížky.

Do Dejvic Jirous přijel asi v pět hodin. S díky přijal od Bierhanzla připravené nealkoholické pivo, usadil se do křesla a s přestávkami na napití předčítal komentář. I Bierhanzl viděl, že Jirous není ve své kůži. Působil unaveně, vyhasle, jeho čtení bylo bez výrazu. Po dokončení práce se hned rozloučil a taxíkem odjel domů.

Na středu odpoledne měl s Bohunovským jako obvykle dohodnuté posezení v hospodě nad partií šachů, ale zůstal ležet doma. Když pak na něj Bohunovský asi ve dvě odpoledne zazvonil, byl bledý a skleslý. Nepochybně se mu od minulého dne ještě víc přitížilo a nechtěl s nikým mluvit. Jen prohodil, že na žádné šachy nejde. Bohunovský pohotově navrhl, že jestli je mu špatně, mohli by zajet do nemocnice na kontrolu. Jirous to odmítl s vysvětlením, že do nemocnice nastupuje další den dopoledne na doplnění krve a některá vyšetření. A že do té doby počká. Bohunovský poznamenal, že si tedy někam zajede, v případě potřeby že je na telefonu, a kdyby Jirous cokoli potřeboval, ať zavolá. To byla poslední slova, co si řekli.

Jirous zůstal doma. Někdy kolem třetí mu volala jeho zákonná manželka Juliana, s níž už víc než dvacet let nežil, a také dcera Marta. Šlo o běžný hovor, bez žádné zvláštní agendy. Jirous mezi řečí přiznal, že je mu zle, a brzy se rozloučili. Pak se ozvala Eva Tomková. Napřed připomněla, aby byl ráno na lačno, než ho odveze do nemocnice. Pak řekla, že v Lidových novinách vyšel sloupek s pochvalnou zmínkou o nové knize Jirousovy další dcery Františky. „Píše se tam, že v jejím případě bylo důležité, kdo byl její dědeček a kdo její otec,“ lovila Tomková v paměti, co se v novinovém textu psalo. Jirous poslouchal a pak ji požádal, ať mu noviny ráno přinese. „Není mi nějak dobře, bolí mě nohy,“ vysvětlil, proč si noviny nekoupil sám. To lékařku vystrašilo. Vlastně si nepamatovala, kdy na tom byl Jirous tak zle, aby si nemohl dojít pro noviny. Vždy, co ho znala, si je kupoval s železnou pravidelností. Nic ale nepodnikla a rozloučila se s tím, že se spolu ráno uvidí.

V tom čase na Jirouse myslel ještě jeden člověk, jeden z jeho nejmilejších. V Literární kavárně na Starém Městě na něj ve čtyři hodiny odpoledne čekal Karel Voják, jeho nejlepší kamarád ze studií na Karlově univerzitě, později emigrant žijící v New Yorku. Měli tam spolu dohodnutou schůzku. Jirous ale nepřišel, Voják mu chtěl tedy aspoň zavolat, jenže zjistil, že má vybitý mobil.

Vydal se tedy k bratrovi na Letnou a někdy po páté volal Jirousovi z pevné linky.

Telefonát vypadal z Jirousovy strany podobně jako ty předchozí. Omluvil se, že nemohl přijít, protože je mu špatně. Voják chvíli přemýšlel, že by se nechal k Jirousovi dovést synovcem. Pak měl ale pocit, že by Jirous stejně neměl na návštěvu náladu a že by možná jeho byt Na Neklance ani nenašli. Navíc ráno odlétal zpět do New Yorku a chtěl se připravit na cestu. Návštěvu kamaráda tedy vzdal a rozloučili se.

Ve čtvrtek ráno přijela Eva Tomková ve smluvenou dobu autem k Jirousovu domu. Byl otevřený, zamířila tedy rovnou nahoru do prvního patra a zabouchala na Jirousovy dveře. Nikdo neotvíral, Tomková se slíbenými Lidovkami pod paží vyšla zase ven na ulici. Jirous měl být doma a nechápala, co se děje. Pak zamířila nahoru za Petrem Bohunovským a spolu se zkoušeli na Jirouse dobouchat. Když se to nedařilo, zavolala Tomková Dáše Vokaté do Vídně a ptala se, co mají dělat. Dáša měla jako jediná náhradní klíč od bytu, teď byl ale daleko. „Vyražte dveře,“ prohlásila.

Bohunovský ale ještě váhal. Tomková mezitím musela odjet do práce a Bohunovský zavolal Františku Stárkovi, Jirousovu kamarádovi, a radil se s ním, co mají dělat. Bylo skoro jedenáct hodin, když se dohodli, že přistaví k oknu žebřík a nakouknou dovnitř. Po žebříku se vydal nahoru Bohunovského zaměstnanec Venca a po chvíli hlásil, že v ložnici vidí klečící postavu u postele. To už Bohunovský věděl, že je zle. Už si ale také vůbec nebyl jistý, jestli má v takové situaci jen tak vylomit dveře. Zavolal o radu Tomáši Schillovi, dalšímu Jirousovu kamarádovi, radiologovi v nemocnici Motol. Schilla řekl, ať dveře nevylamuje a zavolá záchranku a policii. Tak se stalo.

Po dvanácté hodině polední byla jinak klidná ulice Na Neklance plná aut a lidí. Před domem parkovaly tři policejní vozy, dvě sanitky, dvě hasičská auta. Řada zasahujících mužů vystoupala po schodech k Jirousovým dveřím. Hasiči vylomili dveře a dovnitř vstoupil lékař s jedním policistou. Napříč kuchyní, která byla hned za venkovními dveřmi, se od záchodu do ložnice táhla výrazná krvavá stopa. „Tak to je jasné, to jsou varixy,“ pronesl rutinně doktor a vkročil do ložnice. Tam klečel na zemi u postele mrtvý Ivan Jirous. Všude kolem něj viděli zaschlou krev, postel a peřina jí byly úplně nasáklé.

Podle odhadu lékaře někdy kolem desáté večer začal opět prudce zvracet krev, která se mu předtím několik dní hromadila v žaludku. Záchvat se možná dostavil, když byl na záchodě. Přesunul se pak do ložnice, kde zřejmě značně oslabený velkou ztrátou krve klesl na kolena, o postel se bouchl do nosu a omdlel. Mobil, kterým si snad mohl zavolat pomoc, ležel u postele. Problém ale podle Bohunovského byl, že Jirous si v něm neuměl snadno najít a navolit ze seznamu čísla. Když chtěl někomu volat, tak napřed obvykle koukl do zápisníku. Ten ale ležel v kuchyni na stole. Je možné, že pro něj šel, na zavolání už však neměl dostatek času.

Když později Dáša Vokatá přijela do Prahy, aby vyklidila byt, našla po Jirousovi jen několik kusů oblečení, klobouk, který mu koupila k narozeninám, vytahaný svetr, nějaké knížky, levný přehrávač a papíry popsané básničkami. „V tu chvíli jsem si uvědomila, že skoro nic neměl,“ říká. Ivan Jirous, opilec, výtržník, uznávaný básník, hlavně ale vedle Václava Havla nejdůležitější česká osobnost sedmdesátých let dvacátého století, zemřel chudý. Kdo znal jeho život, ví proč.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

vedoucí rubriky komentáře

svehla
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2453

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte