Husákovi fotbalisté pomáhali měnit Premier League

Na začátku července ukončil aktivní fotbalovou kariéru Milan Baroš, jeden z mála českých fotbalistů, kteří strávili část profesní dráhy v anglické Premier League. Baroš do ní přišel v roce 2002, tři roky spojil s Liverpoolem, dva s Aston Villou. Patřil ke stejné generaci jako Petr Čech a Tomáš Rosický, kteří zanechali v nejvyšší anglické soutěži stopu. Rosický jako výjimečný talent zastavený zraněními, Čech coby jeden z nejlepších hráčů ligy vůbec – byl jediným českým jménem, které padlo, když BBC nedávno vybírala historicky nejlepší fotbalisty soutěže.

Byla to však předchozí generace fotbalistů spojená s mistrovstvím Evropy 1996, která do čerstvě zformované Premier League vnesla jisté vzrušení – přestože zcela nenaplnila příslib, s nímž do klubů přicházela. Karel Poborský, Patrik Berger nebo Vladimír Šmicer byli v devadesátých letech součástí dramatické proměny ostrovního fotbalu v jinou hru a v miliardový globální byznys.

Závratně to rostlo

„Patrik Berger si prohrábne vlasy rukou. Popojde si a napálí míč. Levačkou. Rovnou doprostřed. Andreas Köpke střelu pouští. 1–0. Českou republiku dělí od vítězství na Euru 1996 třicet jedna minut.“ Takhle dramaticky a romanticky vzpomínal loni britský deník Telegraph na Bergerovu penaltu ve finále mistrovství Evropy ve fotbale mezi Českou republikou a Německem. Česko nakonec třicet jedna minut neustálo, prohrálo 2:1 a na anglické půdě, kde se šampionát odehrával, bralo stříbro.

Pro české hráče to nicméně bylo skoro totéž, jako by vyhráli. Od technicky bezchybných Němců se čekalo, že si povedou dobře. U českého týmu nikdo netipoval ani to, že postoupí ze skupiny. Postup do semifinále byl podle novinářů „senzací“ - a tam měla jejich cesta skončit. Když nastupovali proti Francii, ikona anglického fotbalu Bobby Charlton se nechal slyšet, že si „nedovede představit, že by Češi mohli dát víc než jeden gól takové obraně, jakou mají Francouzi“. Ukázalo se ale, že ani Francouzi nebyli schopní dát gól české obraně. Po skóre 0:0 český tým vyhrál na penalty. Šok, hlásaly titulky. Během turnaje se s každým zápasem a postupem do další fáze z podceňovaných outsiderů stávali černí koně – a tým, na který byla radost se dívat.

Když fotbalisté popisují zásadní momenty své kariéry, někdy vzpomínají na gól, u kterého jim okamžitě došlo, „že odteď jsou slavní a bohatí“. Něco podobného zřejmě muselo problesknout v hlavě i Patriku Bergerovi, Karlu Poborskému, Vladimíru Šmicerovi nebo Pavlu Nedvědovi během Eura 96. Šmicerovi při gólu na poslední chvíli v zápase proti Rusku, přes které tým postoupil do čtvrtfinále. Poborskému při chladnokrevně elegantním lobu proti Portugalsku. Bergerovi při zmíněné finálové penaltě.

„Zahrál jsem minimálně dva skvělé zápasy a moje cena stejně jako Bergerova, Poborského a Šmicerova závratně rostla,“ vzpomíná ve své autobiografii Můj obyčejný život Pavel Nedvěd po postupu do čtvrtfinále. Všichni dostali už během šampionátu nabídky hrát v zahraničí. Šmicer měl již před mistrovstvím namířeno do francouzského Lensu, kam také odešel (do Liverpoolu přestoupil v roce 1999). Nedvěd směřoval namísto holandského Eindhovenu, který byl ve hře, do Lazia - a Poborský s Bergerem do Premier League. První do Manchester United, druhý do Liverpoolu, který o něj projevil zájem den před finále.

Mezinárodní expozé Husákových fotbalistů nemohlo být načasované líp. Dostali šanci předvést se na mezinárodní scéně v momentě, kdy se anglická liga i fotbal měnily. Euro 96 se sloganem „Fotbal se vrací domů“ bylo součástí transformace anglické kopané: po drsné osmé dekádě, kdy měl fotbal reputaci primitivní zábavy pro chuligány, se měl změnit v moderní a atraktivní součást pop-kultury. Do té doby byl hlavně diagnózou, kterou se dalo vysvětlit všechno, co bylo v britské společnosti špatně – agresivita, frustrace, násilí, strach vyšší třídy z mas pracujících.

V roce 1985 popsaly The Times fotbal jako „sport ze slamů, který se hraje na hrozných stadionech a dívá se na něj chudina“. Po tragédii během finále Poháru mistrů na stadionu Heysel v Bruselu, kdy po střetu fanoušků Liverpoolu s fanoušky Juventusu zahynulo třicet devět lidí, byly navíc anglické týmy vypovězeny z evropských soutěží. „Před Itálii 1990 (mistrovství světa, pozn. red.) byl fotbal v Anglii vnímán jako špinavá hra plná chuligánů, jako žumpa tupého násilí. Nemluvilo se o něm u večeře… Nebylo to jednoduše vhodné konverzační téma, ale ostuda,“ cituje server Fourfourone britského sportovního autora Peta Daviese.

Exotika z Východu

Karta se začala obracet po dojemných slzách Paula Gascoigna v semifinálovém zápase Anglie proti Německu během zmíněného mistrovství světa v Itálii v roce 1990. Mačo násilný fotbal najednou zjemněly Gascoignovy emoce, kterými reagoval na žlutou kartu, jež ho upoutala na lavičku, pokud by Anglie postoupila do finále. V roce 1992 se pak pod tlakem televizní stanice Sky a pěti nejmocnějších anglických týmů transformovala anglická liga a vznikla Premier League. Sky, s níž do ligy přišly peníze, i samy týmy začaly fotbal prodávat víc jako životní styl než jen jako sport. Součástí změny image byla i snaha zvednout kvalitu hry a přitáhnout k soutěži mezinárodní publikum. Mužstva se tak začala intenzivněji rozhlížet po nových talentech mimo Anglii.

Zahraniční hráči byli do té doby spíš raritou. Na začátku sezony 1992 jich v klubech hrálo pouhých třináct. V roce 1996 byl Liverpool celý anglický, Manchester United měl dva zahraniční hráče – Petera Schmeichela a Erica Cantonu, z nějž se stala ikona a který změnil vnímání zahraničních hráčů. Zahraniční začalo se rovnat kvalitní. Právě Euro 96 pak bylo finálním zlomem ve změně kurzu anglické ligy, její reputace i internacionalizace.

Poborský a Berger vybočovali z řady už tím, jak vypadali. Vlasatí, rozevlátí, trochu vzdorovití. Trenér Manchesteru United Alex Ferguson ve svém životopise nezapomněl popsat rozladění z Poborského sestřihu, který ho v jeho očích pasoval víc do skupiny Led Zeppelin než do jeho týmu. Poborský „na Old Trafford přinesl rockovou energii“, jak napsal o českém záložníkovi loni server Thatfootballtimes.

Berger navíc (podobně jako David Beckham) měl reklamně hezkou tvář, která zapadala do vize fotbalisty-celebrity atraktivní pro televizi a figurující na stránkách společenských časopisů, kam se fotbal čím dál častěji dostával. Ani po letech tak britský Telegraph nezapomněl zavzpomínat při popisu Bergerovy letité penalty na hráčovu kštici. Fanoušci Liverpoolu ji vpletli do svého skandování: „Má dlouhé vlasy a je silný jako kůň / dává skvělé góly z okraje velkého vápna / jmenuje se Berger.“

S českými hráči do Premier League dorazila i určitá exotika z Východu. V polovině devadesátých let východní Evropa stále ještě představovala jakési neprobádané teritorium, které bylo donedávna za železnou oponou a v představivosti většiny Britů se po dekády zhmotňovalo prostřednictvím studenoválečné rétoriky. V několika porevolučních letech se k tomu přidávala vize příslibů spojená s otevírající se Evropou - a jistým příslibem byli i fotbalisté.

Já měl smůlu

Československý fotbal měl od evropského šampionátu v roce 1976 pověst estetické, elegantní a chytré hry. A to, co předváděli technicky výrazní čeští fotbalisté na Euru, tuhle představu potvrzovalo. Poborský a Berger slibovali zajímavou energii, nový impuls. Bergerova silná levačka a jeho schopnost rozdávat dlouhé precizní rozehrávky skutečně zastínila rozevláté vlasy. Jeho kariéru nicméně komplikovala zranění i konfrontace s trenérem Royem Evansem. V Liverpoolu ale vydržel podstatně déle než Karel Poborský v Manchester United. Ten z týmu odešel po roce a půl do Benfiky Lisabon; poté, co většinu času strávil na lavičce.

Nakoupené zahraniční posily měly v té době zvýšit i konkurenci uvnitř týmů a tlak na mladé anglické hráče. V případě Manchester United šlo o skupinu fotbalistů včetně zmíněného Beckhama, které do týmu v polovině 90. let přivedl Ferguson. Beckham, jenž se neprosadil do reprezentace pro Euro 96, hrál na stejném postu jako Poborský. Byl o tři roky mladší a v té době, na začátku kariéry, ještě ne zdaleka tak vyhraný, aby se s ním nedalo poprat o místo v sestavě. Poborský se přesto rozhodl odejít. „Já měl tu smůlu, nebo možná to štěstí, že na mém postu hrál tehdy velmi mladý David Beckham (…) jeho hvězda, nejen sportovní, letěla strašně nahoru (…) a mně záhy došlo, že přes něj nemám šanci se prosadit. A že jestli chci hrát fotbal, budu muset odejít,“ řekl loni Respektu.

Berger zůstal. Liverpool opustil v roce 2003 a anglickou ligu o čtyři roky později cestou přes Portsmouth, Aston Villu a Stoke City. Vladimír Šmicer, který během působení v Liverpoolu bojoval s tempem a tvrdým stylem ostrovní hry, opustil klub i anglickou ligu o dva roky později. Oba odcházeli ze zcela proměněné soutěže, kde špičkoví zahraniční hráči nebyli výjimkou, ale pravidlem - a prosadit se představovalo úplně jinou výzvu než rozevlátá 90. léta.

Zároveň dnes ne všichni angličtí komentátoři hledí na tuto dekádu s romantickou nostalgií, kdy se „fotbal vrátil domů“. Viděno z odstupu se první vlny relativně levných zahraničních fotbalistů dlouhodobě podepsaly na anglickém fotbalu a reprezentaci i negativně, protože ubíraly prostor rozvoji domácích hráčů. Právě v tomhle ohledu Premier League v uplynulých letech výrazně mění kurz.