Housle, chleba, svatba, rodičovství. Poprvé a jinak v kulisách pandemie
 
Chleby Libuše Pančochové

Asi před rokem se na sítích objevilo video, na němž si batole na ruce suverénně nanáší imaginární dezinfekci z náhodných předmětů připomínajících zásobníky, které se už staly běžnou součástí života. Nepochybně tento zvyk odpozorovalo od svých blízkých. Popsaná situace může kromě pobavení sloužit jako jedna z mnoha ilustrací toho, jak se dva roky trvající pandemie propsala do naší každodenní reality a zahýbala se všemi možnými sférami našich životů. Pro mnohé se stala těžkou zkouškou. Proměnila způsob, jakým jsme dosud prožívali klíčové i běžné okamžiky v našich životech, načas udělala velkou vzácnost ze setkání i kontaktů. Přesunula náš svět do online prostoru. Jak zahýbala životy i vztahy, jsme s kolegy od začátku zachycovali na stránkách Respektu. Připravili jsme i několik sérií: malí školáci popisovali, jak vidí distanční výuku, čerství vysokoškoláci zase to, jak vypadá jejich studentský život, strávili jsme jeden den s lidmi zastávající různá povolání a životní role. Mimořádná situace však připravila nové podmínky a kulisy pro nejrůznější životní situace, které mnozí zažívali v pandemii poprvé – podobně jako ono batole v úvodu – a tedy zcela jinak než ostatní. Dalším pak umožnila splnit si sny nebo je přivedla k věcem, které vždy odkládali. To všechno obsahuje šest následujících příběhů.

Nehraju si na Paganiniho

S myšlenkou dát opravit na půdě uložené housle po prastrýci začal Michal Pitoňák (35) koketovat předloni na jaře. Tehdy ještě netušil, že je pak bude do rukou brát celý následující rok a za tu dobu nevynechá cvičení jediný den. Nejdříve si výzkumník Národního ústavu duševního zdraví nebyl jistý, nakolik oprava továrenských houslí vyjde, cena navržená mistrem houslařem mu ale přišla rozumná, a tak si opravenou, sto let starou rodinou památku s velkou sentimentální hodnotou přinesl zpátky domů předloni v srpnu. Zprvu měl strach s nástrojem, byť jen manipulovat. Předtím ostatně na žádný nehrál. „Ale nějak jsem se do nich v tu chvíli úplně zamiloval a řekl jsem si jdu do toho,“ popisuje spád věcí.

Housle
Michal Pitoňák s rodinnou památkou po prastrýci • Autor: archiv MP

Reklama
Reklama

Koupil si nový smyčec a ke konci srpna začal s prací, která se postupně rozvinula v osobní výzvu hrát 365 dní vkuse, o níž neřekl nikomu vyjma svého muže. Prvním učitelem mu byla videa na Youtube, kde se snažil naučit základní úchop, hmaty, začal rozhýbávat prsty, pro které nebylo to, co některé děti cvičí odmala, zprvu přirozené - jak názorně ukazuje na kameru počítače. Pandemie společenskému Michalovi seškrtala spoustu kontaktů, a tak se na nový koníček mohl po práci soustředit naplno. „Housle mi přišly do života a mě došlo, že mi vždycky strašně chyběly. Staly se pro mě novým zdrojem radosti,“ vysvětluje, jak mu pomohly zaplnit mezery po sociálním kontaktu.

Housle ovšem nepatří ke snadno osvojitelným hudebním nástrojům - i všechny online návody poukazovaly na to, že je sice dobré ozkoušet si hru sám, ale dříve nebo později je záhodno najít si učitele. Michal tuto radu následoval, ovšem lekce s prvním učitelem mu nevyhovovaly tolik jako s tím nynějším, kterého oslovil mezi muzikanty na jedné letní svatbě. Scházel se s ním podle toho, jak to pandemická situace umožňovala, v nejhorších obdobích spolu pár hodin absolvovali přes Skype. Kromě lekcí mu stále posílá videa svých domácích cvičení a nechává si dávat zpětnou vazbu. Některé záznamy už od začátku předvádí skupině přátel na Facebooku. „Ukazoval jsem i videa, jak skřípu, a že člověk nemusí být Paganini,“ vysvětluje s tím, že mu na internetu schází upřímnost – navíc prý není člověk, který by se nechal svým koníčkem opanovat a trápil se kvůli tomu, že ho zatím neovládá skvěle.

Každý den hrál i za tak specifických okolností jako po letním celodenním cyklovýletu do Rakouska a zpět. „Přišel jsem před půlnocí v dresu do pokoje a honem jsem si zahrál aspoň dvě tři stupnice,“ vzpomíná. Jako první metu si určil zahrát koledy na Vánoce, a pak rodičům pro radost jejich oblíbenou melodii Tenkrát na Západě. V současnosti, po roce a půl tréninku, mu dělá radost, že je schopný už trochu improvizovat nebo předvést svému muži skladby z jejich oblíbeného Star Treku. A líbí se mu myšlenka, že si jednou bude třeba moci s dalšími hráči zahrát v komorním souboru, jak mu vnuknul jeho učitel. „Třeba teď jsem zahrál Humoresku, která už celkem zní, mám z toho radost, a hlavně to odpoutalo moji pozornost od sociální izolace.“

Chleba je láska, veliká

Mohlo by to znít jako jeden z příběhů typických pro období první karantény, příprava domácího pečiva se tehdy stala jednou z populárních činností českých domácností a v médiích jsme si předloni v dubnu mohli číst zprávy o tom, jak se z droždí stalo nedostatkové zboží. Pro profesionální klavíristku Libuši Pančochovou to ale nebyla novinka - spíše příležitost, jak se jednomu ze svých koníčků začít věnovat naplno.

Chleba
Libuše Pančochová s manželem těsně před koncertem Filharmonie Brno a chleby upečenými pro sólisty • Autor: archiv LP

S pečením housek a rohlíků začala pedagožka JAMU a Konzervatoře Brno už rok před začátkem pandemie, kdy koncern bývalého předsedy vlády koupil pekárny United Bakeries a ona se zařekla, že už si odtud žádné pečivo nepořídí. Věci nabraly spád, když jí kamarád věnoval svůj kvásek, a kromě dalšího pečiva se tak pustila do pečení chleba. Zájem o něj postupně začalo mít čím dál více přátel - a už před prvním lockdownem, který ji zastihl v době, kdy měla vrcholit sezóna absolventských koncertů, tak měla stabilní skupinu odběratelů. Zároveň nebylo jasné, jak přísná první opatření budou, a měla tak obavy, že nebude mít komu péct. „Byla jsem trošku zoufalá a říkala jsem si, že jsem na pečení tak trochu závislá,“ popisuje. Nakonec se však předávky pečiva staly zdrojem nabíjejícího sociálního kontaktu a pozitivní zpětná vazba zdrojem radosti. „Lidi mi psali a děkovali za fantastické pečivo, že jim to udělalo den,“ dodává paní Libuše s  úsměvem.

Chleba jí také do života vrátil řád, o který jinak pozastavením kulturních akcí a výuky přišla. „Těsto se neptá a nejpozději o půl sedmé se musí smotat do ošatek - někdy jsem skřípala zubama, ale byl to obrovský přínos,“ vypráví o přípravě bochníků pro zhruba třicítku lidí, kterým i po návratu do práce peče na víkendy. Pokud ovšem zrovna na pečení nemá náladu, dovolí si některý týden vynechat. Předloni na podzim - v době, kdy si neuměla představit, že někdy bude znova hrát -  přitom dokonce jako řada dalších uvažovala o změně profese a založení vlastní provozovny, ale nakonec ji odradily formální náležitosti.

Nyní je ráda, že se práce s mladými studenty hudby nevzdala, protože ji nabíjejí energií a neustálý proud nováčků prý člověku nedovoluje zestárnout. Pečení si ponechala jako víkendový relax, odpočinek od emočně a intelektuálně náročné práce. „Je to činnost, u které hned vidím výsledek a mají z ní radost i lidi, které bych třeba do koncertního sálu nedostala. Chleba je láska, veliká.“

Takový malý zázrak

„Tak vám to vyšlo,“ hlásila prý paní Žanetě do telefonu matrikářka několik dní před její svatbou. Zda si se svým partnerem bude moci říct ano, nebylo kvůli nejisté situaci předloni na jaře jasné do poslední chvíle. Zákaz uzavírání sňatků, který tehdy platil, vláda zrušila několik dní před jejich svatbou. Na místo „malého hudebního festivalu“ se zhruba šedesátkou kamarádů a rodinou, jak měli partneři v plánu, ale mohlo být na obřadu oficiálně dohromady je deset lidí včetně oddávajícího a matrikářky. Hostů na ceremonii i oslavě uspořádané na zahradě ukryté v údolí malé vesnice nakonec bylo přece jen víc, i proto si 48letá lektorka a učitelka na základní škole nepřeje uvést své jméno.

Ve svatební den bylo důležité, aby rodina a blízcí přátelé zaparkovali na návsi, ale zároveň nebudili slavnostním vzhledem přílišnou pozornost, proto byli požádáni, aby pokud možno přijeli v méně okázalém oblečení. „Blízké kamarády jsme zvali s tím, že obřad je tehdy a tehdy na zahradě a je na vás, jestli náhodou půjdete kolem,“ dodává Žaneta. Rozpaky zprvu mezi hosty „z města“ a „vesnice“ budil odlišný pohled na to, zda si ponechat či neponechat roušku. Později se však osmělili i ti, kteří měli obavy, a obřad sledovali v rouškách nebo z větší vzdálenosti. „Pak mě jeden kamarád objímal a říkal, že jsem první „cizí“ člověk, kterého od Vánoc objal. Lidi se báli a na té svatbě to z nich opadlo,“ popisuje Žaneta.

Svůj den si mohla paradoxně užít i díky tomu, že měla prostor pobavit se s každým z hostů - což by se při původně plánovaném počtu lidí mohlo smrsknout na povrchní konverzace. Atmosféře prospělo i neformální oblečení a přívětivé prostředí zahrady, kde navečer osazenstvo po delším období sucha v dobrém překvapil déšť. „Bylo to hrozně osvěžující se po nějaké době dostat ven bez roušek a zjistit, že je normální se spolu bavit, sednout si k ohni, zazpívat si,“ vykresluje Žaneta. Byl to současně její první rok prožitý na vesnici bez akcí jako masopust, otevírání studánky nebo velikonočních oslav. „Takže to, že jsme se sešli, byl takový malý zázrak. Myslím, že by spousta lidí na takovou akci nešla, pokud by to nebyla svatba. Takhle jim bylo hloupé odmítnout a vlastně si to všichni hodně užili.“

Pocit nepatřičného štěstí

Jestli existuje něco jako ideální doba na to, kdy se člověk chce stát rodičem, tak novinářce Martině Pouchlé a jejímu manželovi tato konstelace navzdory mimořádným událostem posledních dvou let vyšla takřka ideálně. Pokud by jejich nyní roční dcera byla o několik let starší, dovede si přitom představit, že by pobyt na home office společně s dítětem na distanční výuce nebyl tak pohodový. „Chápu, že to, co vnímám jako velkou výhodu, by se proměnilo v peklo - mít jen o trochu starší děti, které by chodily do školky nebo školy. Takže mám pocit, že jsem to úplně neplánovaně vychytala,“ myslí si dvaatřicetiletá redaktorka publicistiky Českého rozhlasu a audio dokumentaristka.

equilibium
Manžel Martiny Pouchlé s dcerou z loňské letní konferenci – oblíbená fotka, která symbolizuje, jak se jim povedlo protnout rodinný a pracovní život • Autor: Petr Vágner

Těhotenství díky přechodu na práci na dálku mohla strávit doma se svým manželem. Také péče o miminko se rozložila rovnoměrněji mezi partnery, než by tomu bylo v případě, že by její muž trávil čas na „živých“ obchodních schůzkách a jednáních. Místo toho mohl přibrat dceru spící v nosítku i na online porady, Martina zase mohla alespoň částečně pokračovat v novinářské práci a odučit kurz rozhlasové žurnalistiky na Masarykově univerzitě. „Takže jsem se během prvního roku dcery mohla realizovat i v jiné sféře než mateřské,“ hovoří o jednom z pozitivních aspektů. Svou práci měla vždy ráda a díky mimořádnosti doby zároveň neměla pocit, že by jí unikaly zajímavé příležitosti.

Že se jí povedlo otěhotnět, přičítá právě zpomalení, které s příchodem pandemie do Česka v jejím vytíženém životě nastalo. Padly zahraniční projekty, a tak měla více volného času, mohla se věnovat zdraví, zvolnit a trávit více času s manželem. „Samozřejmě těžko říct, co přesně za tím stálo, ale to že jsme se zklidnili, je jedna z hypotéz,“ doplňuje. S prvními momenty pandemie tak zažívala i nepatřičnost z pocitu štěstí - neboť v médiích se řešil nedostatek roušek a nejistý vývoj pandemické situace. A podobný pocit nevymizel ani nyní: jak říká, poslední dva roky považuje díky dceři za jedny z nejhezčích ve svém životě.

Naopak ji mrzí, že se kvůli pandemii tolik nevídá s kamarádkami s podobně starými dětmi: protože chce chránit svou rodinu i ostatní, každé setkání mimo rodinný kruh pečlivě zvažuje. Ne každý navíc vnímá situaci podobně, proto je prý nelehké požádat některé lidi, aby se před setkáním testovali. „Zvažovat, jak to udělat, aby se necítili uražení nebo pod útokem, je někdy ošemetné a únavné, proto doufám, že vše co nejdřív skončí.“

U šéfové v zahradním domku

Toxikoložka Barbara Kubíčková prožila v pandemii řadu životních změn, které si mnohý člověk dovede obtížně představit ani za normální situace: nastoupila do nové práce, kvůli níž se spolu s partnerem přestěhovali do Velké Británie, kde se jim také narodila první dcera Karolina. Že je těhotná, se přitom dozvěděla teprve potom, co podepsala pracovní smlouvu, a protože měla za to, že přesun za prací bude snazší než se v budoucnu z Česka stěhovat s  potomkem, rozhodnutí nezměnila.

Obavy vydat se do nové v země v čase, kdy se nedoporučovalo s nikým ani příliš stýkat, přitom nezastírá. Od nástupu do nové práce předloni v říjnu se ještě naživo nepotkala s nikým z kolegů - vyjma své šéfové, která jí po příjezdu do nové země poskytla prozatímní přístřeší u sebe v zahradním domku. „Chodila jsem pracovat k ní do obýváku, takže alespoň začátek byl trochu osobní a mohly jsme si urovnat pracovní vztahy,“ popisuje specifickou zkušenost Barbara.

KubickovaBarbara-02
Autor: archiv BK

Nové bydlení, kam by se mohl přistěhovat i partner, se jí pak povedlo po absolvování několika prohlídek bytů přes Whatsapp najít o dva měsíce později. Bez komplikací se neobešlo ani stěhování věcí z Česka, jelikož v prosinci Francie zavírala hranice kvůli britské variantě koronaviru. Nebylo tak jasné, zda se páru podaří do Česka vrátit vypůjčenou dodávku. „Mám ještě rodinu ve Frankfurtu, takže si partner udělal covid test tam a za méně než 72 hodin to stačil otočit zpátky ještě s platným testem,“ popisuje.

Přítomnost partnera u narození dítěte byla pak znovu umožněna týden před Barbařiným porodem. Rovněž společenská situace se už zdála vloni v dubnu příznivější, například se znovu začaly otevírat obchody. Ačkoliv pak na péči o dceru byli partneři úplně sami, jako jasnou výhodu během prvních měsíců dceřina života viděla Barbara home office: „Malé dítě chodí strašně brzo spát, a pokud by partner osm hodin pracoval a dvě hodiny strávil na cestě, tak by si ji skoro neužil.“

Horší byla naopak izolace v tom ohledu, že se jim v nové zemi obtížně hledali známí. Ambasády navíc dlouho nevydávaly pasy pro lidi, kteří by si v Británii nežádali o trvalý pobyt, s dcerou se proto dostali do Česka až letos o Vánocích. Někteří příbuzní ji až tehdy naživo viděli poprvé. „Malá si zvykla komunikovat s rodinou přes telefon, chce se dívat na jejich obličeje. Potom, co je viděla naživo, je poznává i na obrazovce a snaží se jejich obrazu třeba sundat brýle,“ směje se.

V průběhu roku se partnerům nakonec podařilo seznámit s novými lidmi. „Ale je to pomalejší, lidi jsou zdrženlivější v potkávání se a schází tomu gesta jako obětí,“ vykresluje rozpačitost nových kontaktů Barbara.

Křehký systém

V Janě Kvapilové se před prvním setkáním s adoptivním synem Matoušem mísily dva nesourodé pocity: radost a velká nervozita. Předloni na jaře jí ani sociální služby nechtěly po telefonu potvrdit, že ho smí přijít navštívit k jeho pěstounce. Návštěva se tedy z původního data posunula o několik dní. I pozdější náležitosti poznamenaly specifické okolnosti. U návštěv nemohly být přítomné doprovázející organizace, jak tomu běžně bývá. A ani po třinácti vzájemných setkáních tak nebylo jasné, jak bude vypadat další postup, jelikož v té době nezasedaly soudy. „Nakonec jsem si ho odvezla domů na takzvané předběžné opatření,“ osvětluje proces 39 letá Jana pracující v Člověku v tísni.

Dítě
Na vesnici u babičky • Autor: archiv JK

Syna tak měla doma od 16. dubna, týden před jeho prvními narozeninami. Jenže první dva měsíce prakticky o samotě s dítětem pro ni nebyly snadné. Původně hustá síť přátel, kteří by ji v Praze za normálních okolností byli připraveni pomáhat, v důsledku onemocnění, karantén či odjezdům z města značně prořídla. „Připadala jsem si hodně sama a bylo mi jasné, že dokud bude pandemie, tak to bude těžké. Takže jsem nás sbalila a odjeli jsme na léto k rodičům na Moravu,“ vykresluje Jana – a zpátky do města se zatím nepřesunula.

Jejich pomoc se pro sólo matku s batoletem ukázala jako velmi přínosná. Je velký klad mít babičku po ruce, protože systém jednoho rodiče je hodně křehký, i když přijde malý problém, třeba když Jana nemohla hýbat ramenem. O návratu do Prahy uvažuje, ale dokud je syn malý a pandemická situace trvá, chce s ním zůstat na Moravě. Jako společenská a činorodá žena zvyklá na městské liberální prostředí má na vesnici pocit, že nezapadá, byť se zde se seznámila a vídá se s dalšími třemi ženami s podobně starými dětmi.

Kromě mateřství toho ovšem mnoho společného nemají, jak přiznává - proto je ráda, že za ní na víkendy přijíždějí přátelé z Prahy a dalších koutů republiky. „Tím pádem je to i o něčem jiném než o malých dětech, jsem maminka, ale nejenom,“ vysvětluje rozpoložení. Přesto se svou situaci snaží brát tak, jak je - navíc je vděčná za to, že si její syn mohl vybudovat pevné pouto s babičkou, což by se při občasných víkendových návštěvách nepovedlo. „Držím se přísloví, že když člověk udělá rozhodnutí, tak se má činit, aby bylo dobrým.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Klára Zajíčková

redaktorka

zajickova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte