Hojnost nabídky je iluze. Americkým supermarketům vládnou monopoly

Odhalení o skutečné a dech beroucí velikosti amerických potravinářských monopolů přináší ve společném zjištění deník The Guardian a Food and Water Watch. Výpravný materiál plný přehledných grafů odhaluje, že ačkoli se podle nabídky supermarketů může zdát, že zákazníci mají na výběr hojnost různých produktů, ve skutečnosti nabídku poskytuje několik velkých firem. Ty navíc většinou kontrolují celý dodavatelský řetězec: od semen a hnojiv přes jatka a supermarkety až po cereálie a pivo.

V konečném důsledku tak několik těchto megakorporací rozhoduje nejen o tom, co zákazníci budou jíst a kolik za to zaplatí, ale také o tom, co dva miliony amerických zemědělců budou pěstovat a chovat a kolik za to dostanou. Zjištění ukazují, že u 85 procent analyzovaných potravin jsou to často čtyři – a někdy i méně - firem, které mají podíl na trhu větší než 40 procent. Což je situace, která neprospívá ani zákazníkům, ani zemědělcům, ale ani planetě.

Společný materiál tří autorů dává podrobně nahlédnout do konkrétních oblastí trhu s věcnými příklady. V sortimentu dipů kontroluje firma PepsiCo dokonce 88 procent trhu s tím, že vlastní nejpopulárnější značky jako Tostitos, Lay’s and Fritos. Pouhé tři společnosti jsou zodpovědné za 93 procent prodejů limonád a to samé platí o 73 procentech snídaňových cereálií.

Pohled do sortimentu piv zase ukazuje, jak velké firmy následují boom vzniku malých pivovarů a stahují je pod svá křídla, aniž to zákazníkům je na první pohled zřejmé. Kupříkladu belgický gigant  Anheuser-Busch InBev dnes vlastní více než 600 různých značek.

Text dále sleduje způsoby lobbingu potravinářských firem i to, v jak nevýhodném postavení jsou vůči nim zemědělci. Zásadní je i vliv potravinářského průmyslu na životní prostředí. „Okolo poloviny půdy na naší planetě a 70 procent sladké vody se využívá k zemědělským účelům - a tento sektor je vysoce industrializovaný. Cílem průmyslového zemědělství je dosahovat maximálních zisků s minimálními náklady. To je drancující model, který působí vážné důsledky zvířatům, vodě, půdě i globálnímu oteplování.“

Anatomii vzniku jednoho z naprosto přelomových alb Maggot Brain od kapely Funkadelic přináší interaktivní text se spoustou hudebních ukázek, který pro The New York Times napsal Christopher R. Weingarten.

Materiál vychází k padesátému výročí vydání mistrovského opusu hudby protestu a Weingarten se pouští nejen do vysvětlení toho, jaká hudba Maggot Brain inspirovala, ale také představuje tu, která byla deskou ovlivněna.

„Byl to zvuk zmarněného snu z Woodstocku. Kapela s křikem vystoupila ze stínu, který na ni uvrhla válka ve Vietnamu, rasové nepokoje v domovském New Jersey i v jejich novém sídle v Detroitu, k tomu se přidala epidemie heroinu i chudoby, střelbu na Kent State University a také smrt Hendrixe, která byla sama o sobě nabitá symbolikou,“ popisuje Weingarten neveselá společenská východiska pro skupinu muzikantů soustředěnou kolem George Clintona.

V době, kdy album vyšlo, ho na trhu doprovázely dvě jiné významné nahrávky protest-soulu: introspektivní reportáž What’s Going On od Marvina Gaye a deziluzivní There’s a Riot Goin’ On od Sly and the Family Stone. Ovšem Weingarten k tomu poznamenává: „Maggot Brain se pohybuje ve zcela jiné astrální rovině. Pouští z uzdy pudovou složku id a rozkládá ji prizmatem LSD: výsledkem je 36 minut divoce vířících jamů, apokalyptických zvukových efektů, heavymetalových riffů, tvrdého funku a textového mash-upu Beatles a Martina Luthera Kinga.“

Právě díky této nespoutanosti album Maggot Brain prosáklo do mnoha dalších žánrů a jeho vliv šlo v následujících pěti dekádách číst mezi umělci různých žánrů - od rapu přes R&B a jazz po rock.

Jak mohou populární rockové písničky ovlivnit strukturu románu? O tom na serveru Literary Hub píše spisovatelka Katie Crouch, autorka knihy Embassy Wife. Tam, kde se mnoho jejích kolegů dívá na „děj“ či „zápletku“ jako na sprosté slovo, případně o nich mluví jako o „předvídatelném“ nebo „slabém“, ona má jiný trik. Inspiruje se v písničkách.

„Nejsem muzikantka, ale poslouchám hodně hudby, dobré i špatné - a pokaždé, když mám zásek, tak je to jediná věc, která mi pomůže,“ přiznává Crouch a na ukázku si s čtenáři pouští skladbu Let Me Go od kapely Cake. Po prvních padesáti vteřinách pak říká: „Všimněte si, jak se vše ustaví během několika sekund. Tempo. Rytmus. Jako posluchači už víme, co čekat. Je hezké, když je začátek knihy taky takový. Neříkám, že nemůžete uprostřed změnit tón nebo styl. Ale když nějak začnete knihu nebo písničku, tak se na to vaše ucho naladí - a pokud je to dobré, tak se těšíte, co bude dál.“

Klíčovou pasáži je ale refrén a také tady Crouch přichází s příklady děl jako třeba Velký Gatsby – a nachází tu refrény, místa, která čtenáře chytnou a chce si je zpívat. „Zkuste přijít na to, co je váš refrén, nezapomeňte se k němu pak vrátit a párkrát si ho střihnout. Čtenáři jsou lidé a lidem se musí připomínat, na co mají dávat pozor.“

Pak je také samozřejmě důležité vědět, jak a kdy skončit – a  to zase napoví písnička Free Bird.