Feministické město pečuje o staré lidi i singles

Od bezkonkurenčních pracovních příležitostí přes spletité a propracované systémy veřejné dopravy až po směsici kultur - urbanizace změnila životy mnoha lidem. Ne všichni z toho ale profitovali stejným způsobem. Na fakt nerovných příležitostí, které přináší městské uspořádání a urbanizace, upozorňuje Leslie Kern ve své knize Feminist City: Claiming Space in a Man-Made World.

Sleduje, jak jsou různé skupiny obyvatel vyřazeny, případně ignorovány při městském plánování - a s jakými potížemi se pak vinou toho musí potýkat. Vedoucí katedry gender studies na Mount Allison University v Kanadě v mixu historického vývoje, osobních zážitků a popkulturních příkladů popisuje, jak specifická je zkušenost ženy ve městě. A nejde jen o to, že ze stovky nejvýznamnějších globálních architektonických kanceláří pouze tři vedou ženy. Bere v potaz různé perspektivy jako je mateřství (veřejná doprava nedostatečně přizpůsobená pohybu s kočárkem) nebo třeba otázka pocitu bezpečí na ulici. Rozhovor s autorkou pro server CityMonitor vedl Finbarr Toesland.

První a zásadní otázka, která v něm musí padnout, je: Co činí město feministické? „Feministické město musí být takové, kde je pečovatelská práce, která nepřiměřeně spadá na ženy, dobře podporována a přerozdělována prostřednictvím infrastruktur města a sociální politiky,“ shrnuje Kern a popisuje také, jak pandemie odhalila, že domácnosti s jedním členem a starší lidé jsou ti, kteří byli nejvíce postiženi. Což je dáno i tím, že dominantní způsoby bydlení se přizpůsobují nukleární rodině. „Snažíme se rozšířit nabídku možností,“ říká Kern: „Ta může zahrnovat různé způsoby bydlení… různé způsoby, jak si představit, jak vypadá rodina a domácnost.“

Půvabné vyznání fyzickým nosičům – především CD – napsal Anthony Tomassini, kritik listu The New York Times píšící převážně o klasické hudbě. Líčí útrapy sběratele, který se už jednou ve svém životě zbavil kolekce vinylů, aby se najednou ta samá otázky vynořila při pohledu na knihovničku s cédéčky. Ta v jeho ne úplně prostorném bytě na Manhattanu zabírá podstatnou část chodby a obývacího pokoje, nehledě na to, že další část ze svých zhruba čtyř tisíc disků má ve své kanceláři.

Tomassini se těší ze svých box-setů s výpravnými booklety plnými doprovodných studií a konstatuje, že jen kompletních nahrávek Wagnerova cyklu Prsten Nibelungův má 15 verzí. Přesto i jeho dostihl trend, který dávno kraluje v populární hudbě. „Po celá desetiletí, počínaje padesátými lety, byla poptávka po stále se zlepšujícím a věrnějším zvuku poháněna oddanými příznivci klasické hudby,“ píše Tomassini s tím, že fanoušci rocku a popu na MP3 a iPody přesedlali mnohem rychleji.

Byli ochotní vyměnit kvalitu za množství skladeb, které mají po ruce. „Kontingent klasické hudby vytrval - ale ne na dlouho. Časem i ti nejvybíravější sběratelé přistoupili na to, že možnost poslouchat ve sluchátkách Bachovy Braniborské koncerty při joggování v parku nebo Debussyho Moře za jízdy autobusem stálo za kompromis v kvalitě zvuk.“

I vzhledem k velikosti bytu a obtížnosti sehnat větší za dobrý nájem tak má Tomassini se svým manželem jedno železné pravidlo: Za každé nové CD, které přinese domů, musí jedno staré dát pryč.

Zatímco jiní muzikanti využili karanténu k tvorbě pojednávající o osamělosti moderního života, McCartneyho nové album je oproti tomu veselé a optimistické. Tak uvádí Hua Hsu, hudební kritik The New Yorkeru, svou čerstvou a mimořádně povedenou recenzi alba McCartney III.

Paul McCartney už několik měsíců avizovanou desku natočil sám a hraje na ní na všechny nástroje. „Otvírák Long Tailed Winter Bird sumarizuje přístup jednoho člověka. Začíná nenuceným brnkáním na kytaru, téměř jako by ji ladil, a poté se z ní vyklube motiv ve stylu raga. Přidávají se další vrstvy: přátelská basová linka, elektrická kytara, bicí, smyčce a dechové nástroje,“ popisuje názornost úvodní skladby Hsu s tím, že ještě před tím připomene zcela rozdílný přístup k tvorbě The Beatles a tvorbě Paula McCartneyho na sólové dráze.

Zatímco kompletní oficiální diskografie The Beatles čítá pouze 12 alb a zhruba 9 hodin hudby, McCartney od jejich rozpadu vydal na třicet různých desek a projektů. The Beatles činili svými alby silná prohlášení, McCartney ale neustále skicuje a zdá se, že usiluje o kariéru plnou různých rozmarů a nutkání, popisuje kritik a na jiném místě to potvrzuje další poznámkou o McCartneyho talentu na melodie: „Přicházel s melodiemi a nechával je nedokončené, protože tu byly k napsání stále další.“

Pozoruhodný zobecňující postřeh pak Hsu přináší ve finále textu, kdy na McCartneyho album z karantény pohlíží v kontextu generací, a ještě si vypomůže odkazem na slavnou píseň The Beatles. „Pandemie poskytla příležitost mnoha mladším umělcům včetně Taylor Swift, Charli XCX a BTS vydat dílo, které se dotýká izolace a osamělosti současného života. V kontrastu s tím je v McCartneyho přístupu k pandemickému albu něco typicky paulovského: je veselý, odolný a stále se na něco těší. Je to připomínka jednoho z nejmocnějších poselství, které měli The Beatles pro generaci baby boomers - a sice, že život se zlepšuje. Celou dobu se to zlepšuje.“