Cože? Ty pečeš jen dva druhy cukroví?

Klára asi nejraději vzpomíná na své Vánoce ve Středoafrické republice. Tato vědkyně specializující se na výzkum primátů se na Štědrý den ráno vydala do džungle za gorilami. Dělala to co kterýkoli jiný den během pobytu v terénu – nasbírala vzorky trusu a pozorovala živá zvířata. Navečer si pak v táboře s kolegy vědci i asistenty z řad místních jednoduše ozdobili jednu z palem a usedli k večeři, která byla jen mírně vybranější než to, co jedli normálně. Následoval malý večírek.

„Byly to krásné Vánoce, protože nebyly překryté konzumem a komercí,“ říká věřící katolička, která má tajemství a kouzlo významného křesťanského svátku jinak velmi ráda. A zřejmě právě proto si ho mimořádně užila v relativně skromné podobě a v sepětí s přírodou a zvířaty: „Být na Štědrý den v pralese je super.“

Mimo prales je to v mnoha směrech těžší. Gorily a palmy v Česku minimálně dva měsíce před Vánocemi nahrazuje proud koled vyhrávajících v obchodech, reklamy na rodinnou pohodu a nejlepší dárky, na sociálních sítích fotky vlastnoručně upletených věnců a plechů cukroví právě vytažených z trouby. K tomuto tlaku se přidává třeba očekávání rodiny, která má v Klářině případě velmi přesné představy, jak má oslava Vánoc vypadat. 

Než se jí narodila dcera, čelila jim v klidu s tím, že chce zkrátka svátky oslavit po svém a jinak. S Aničkou, které je dnes devět let a vychovává ji sama, ovšem tlak zesílil a mnohem hůře se mu čelí. „Od jejího narození poslouchám výčitky, že by měla dostávat víc dárků, že jí nepředávám lásku k Vánocům, že jí svátky prostě kazím,“ stěžuje si sedmačtyřicetiletá vědkyně.

„Na což vždy říkám – fakt jsou Vánoce to nejdůležitější, co bych jí měla jako máma předat? Nejsou důležitější další hodnoty, k nimž ji vedu? Což je nakonec další oblast, kde čelím tlaku, protože můj přístup k výchově je obecně hodně jiný, než je v Česku typické.“ Jiný je třeba v tom, že dceru přihlásila na soukromou školu, chodí spolu na operu, což moc jiných devítiletých dětí nedělá, a vychovává ji k lásce k vědě. 

Nakonec vše v zájmu dcery řeší kompromisem – jeden vánoční den se stromkem, kaprem a cukrovím oslaví holčička u svého otce a další společně zažijí u Klářiny maminky. Po této určité kapitulaci před konvencemi ale u Kláry stále zůstává jistá pachuť: „S věkem je to ještě horší, protože touha žít po svém je intenzivnější, ale nakonec se kvůli dceři podvolím.“ Klára tedy nemá apriorně problém s vánočními svátky, ale chtěla by je oslavit v podobném duchu jako v africké džungli. 

Svátek stresu

Právě o Vánocích velmi výrazně vystupuje na povrch síla jednoho z ústředních prvků života v lidském společenství. Sociální tlak – ať už pochází od širšího, nebo blízkého okolí – můžeme sice vnímat negativně, ale není to spravedlivé: právě on zároveň dává našemu příběhu jasný smysl. I díky němu drží složité společenské struktury pohromadě a jsou funkční. „Sociální tlak a konformita jsou hodnotově neutrální pojmy,“ říká sociální psycholožka Iva Poláčková Šolcová, která působí v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR.

„Je přeci správně, že se příslušníci jednoho společenství nebo kultury dohodnou, že po chodníku budou chodit lidé a nebudou tam smět auta. Je správné, že dítě poslechne, aby nelezlo v zimě do rybníka. Přizpůsobit se je často nezbytné a sociální tlak či masa lidí nejsou vždy nutně nemoudré. Mnohdy může tato konformita zachránit život jednotlivci i umožnit přežití skupiny, společenství nebo kultury.“