Zeman nechtěl úplně prohrát

Každá doba má své charakteristické rysy, na které se vzpomíná. Ta Zemanova se zapíše - kulantně řečeno - jako dekáda návratu mocenské svévole a nevyzpytatelnosti, kdy se nešlo v nejvyšších patrech moci spoléhat na Ústavu, soudní verdikty a dobré zvyklosti. Miloš Zeman ignoroval rozsudky, když se měl omlouvat za lhaní. Porušoval ústavu, když držel u moci vlastní vládu bez podpory parlamentu nebo si vyřizoval účty s ČSSD tím, že jí odmítl jmenovat ministry. Kašlal na zvyklost nezasahovat z pozice hlavy státu do parlamentních voleb, když otevřeně podpořil Andreje Babiše.

Až do víkendu to vypadalo, že Zeman bude ve stejném stylu pokračovat až do konce. Když v pátek vysvětloval rozhodnutí nejmenovat Jana Lipavského, vypadalo to, že důvody pro obhajobu svých zájmů tahá až odněkud z paty, jen aby toho nashromáždil co nejvíc. Údajně špatná bakalářská práce, kterou psal Lipavský před jedenácti lety, byla novým dnem, na které české prezidentství za Zemana kleslo.

V pondělí ale bylo všechno jinak. Zeman ustoupil a Lipavský se stane ministrem zahraničí. Otázka je, co se stalo a proč se Zeman stáhnul.

Legendu šířenou vládními politiky o tom, jak si pan prezident uvědomil složitost situace s covidem i jinak, přestože dosud mu bylo všechno ukradené, zkusíme brát vážně, pokud sama hlava státu vystoupí a nějak věrohodné nám to poví. Hrad ale zatím mlčí jako zařezaný, takže nezbývá než spekulovat.

O co Zemanovi jde

Zeman si mohl během víkendu uvědomit, že riziko prohry je příliš velké. Mohlo ho vystrašit odhodlání Petra Fialy skutečně podat kompetenční žalobu. Podle velké většiny ústavních právníků, kteří v minulých dnech k tématu promlouvali, by Zeman prohrál. Svoji velkou jízdu na Hradě by tak zakončil zřetelnou politickou prohrou, jež by navíc ukázala, že celou dobu porušoval ústavní pravidla. Silná vláda, které prezident takhle vyhlásí válku, by navíc měla dost možností zařídit, aby Zemanovi poslední rok v úřadu maximálně zhořkl. Mohla by mu zkrátit rozpočet, ignorovat jeho názory či přání a ještě důkladněji si posvítit na podezřelé kšefty jeho lidí.

Podstatná je asi i Zemanova kondice. Konflikt s vládou i oběma komorami parlamentu by probíhal v době, kdy prezident trpí těžkou nemocí, jež má vliv nejen na fyzickou kondici, ale i na jeho mentální zdraví.

Zeman tedy ze svého pohledu udělal nezbytné minimum, když veřejnosti sdělil, že nastupující vláda jsou nekompetentní amatéři, jakkoliv jeho kritéria kompetentnosti nelze brát vážně. Tím to ale končí. Na rozdíl od Babiše, jemuž Zeman nabízel spolehlivou politickou podporu a v rámci možností zakamuflování jeho možných zločinů i nebetyčného střetu zájmů, teď nemá Fialovi co nabídnout.

Zemanův ústupek tedy vypadá jako definitivní stvrzení toho, že se v Česku změnila politická situace. I tak ale nelze stále vyloučit, že Petr Fiala na jednání u Miloše Zemana něco slíbil, k něčemu se zavázal. Vyplatí se tedy sledovat všechno, kde měl Zeman dosud preferované zájmy, jako třeba budoucnost Michala Koudelky v čele BIS nebo vyšetření dotačních problémů kancléře Mynáře.

Bez zajímavosti nebude ani politika Fialovy vlády vůči V4, kolem té se totiž mohly rozhovory u Zemana točit. Logika takové úvahy je zřejmá: na konci Zemanovy éry se stává nejspolehlivějším zastáncem ruských zájmů v EU Viktor Orbán. Všichni v Bruselu už to však o něm vědí a snaží se proti Orbánově stylu vládnutí Unii bránit. Proto Orbán potřebuje podporu dalších zemí, kterou mu dosud Česko díky Babišovi dávalo.

Pokud se Zeman v posledních letech choval jako Putinův agent, pak se dá čekat, že právě do udržení spolupráce v rámci V4 upne svoje poslední síly. I Fialovu evropskou politiku, o níž zatím víme velmi málo, tedy bude potřeba bedlivě sledovat.