Proč nemá školu (skoro) nikdo rád, ale (skoro) nic se s tím neděje?

Nelekejte se. Předmětem tohoto textu není nějaká ezoterika, i když bychom mohli říct, že tajemstvím se v jistém smyslu zabývá. Nepřestává mě totiž fascinovat záhada, proč trváme na tom, že naše děti chodí a budou chodit do školy, kterou nemají rády.

Jistě, existují příklady, které předchozí tezi zpochybňují. Ale stejně jako ona pomyslná vlaštovka (vzhledem k nynější roční době obraz nevyhnutelný), ani tyto školy na dané situaci příliš nemění. K zamyšlení nad tímto nepříliš veselým tématem mě přivádí kniha, kterou mám rozečtenou, s názvem

Proč žáci nemají rádi školu?, kterou napsal Daniel Willingham.

K čemu je nám mozek?

Autor se toho opravdu „nebojí“. Čtenáře nejdříve upozorňuje, že lidský mozek tady není primárně na myšlení. Ne, nepomátl se. Jenom poukazuje na to, že tento náš orgán pro nás dělá mnoho jiné práce, a teprve po ní „má čas“ myslet. Mozek má třeba na starosti naše instinkty nebo zprostředkovává naše spojení s vnějším světem.

Například přeměna toho, co „vidíme“ zrakem, je velmi složitý proces, o kterém dokonce stále ještě přesně nevíme, jak se odehrává. U ostatních smyslů a z nich načerpaných vjemů je to sice poněkud jednodušší, ale pořád ne tak úplně snadné.

Než se tedy dostaneme k myšlení, musí toho náš mozek zvládnout opravdu hodně. Willingham dále říká, že myšlení je pomalé a komplikované. Krom toho je třeba trefit střed: problém, který máme řešit, nesmí být ani příliš snadný, ani moc složitý, protože v obou případech je výsledek stejný – nuda.

A tady už číhá škola. Ta by měla se studenty pracovat tak, aby brala ohled na různou úroveň jejich schopností. Pokud se to děje až u „výstupu“, tedy v podobě různé obtížnosti testů, je už pozdě.

To je teprve začátek. Z vlastní zkušenosti víme, že si lépe osvojíme a zapamatujeme to, na co jsme sami přišli. Asi si dokážeme vybavit aspoň jeden okamžik, kdy nám něco takříkajíc „došlo“. Teď se tomu častěji říká „aha moment“ – ono pomyslné plácnutí dlaní do čela: „No jo!“

Sám na tomhle teprve pracuji a mohu zodpovědně prohlásit, že bych musel dlouho hledat něco, co mi dokáže v učitelské praxi navodit příjemnější pocit, než když na žácích nebo studentech vidím, jak se jim „rozsvěcuje“.

Až pohasne v očích ten plamínek

Jan Vodňanský sice v písni o maršálech zpívá o něčem trochu jiném, ale na situaci v českých školách se ten verš hodí bohužel přesně. Děti jsou přirozeně zvědavé, jenže v lavicích dostává tahle touha spíš studenou sprchu namísto toho, aby se ji někdo snažil rozfoukávat, aby se pěkně rozhořela.

Před lety to vystihla jedna režisérka. Do filmu na motivy pohádky o Červené karkulce hledala představitelku hlavní dětské role, dívky v těsně předškolním věku. I když herci bývají běžně starší než jejich postavy, v tomhle případě to nešlo. Filmařka popisovala, jak po pár pohovorech již ve dveřích poznala, jestli už uchazečky chodí do školy – podle očí. Školačkám totiž v pohledu scházela právě ta jiskra, plamínek zvědavosti.

Obávám se, že od doby natáčení filmu (Kdopak by se vlka bál) se toho příliš nezměnilo. Ano, přibývá učitelek a učitelů, kteří hledají nové cesty, kteří děti a studenty spíše vedou či doprovázejí, než aby je řídili. Jenže je to pořád málo.

Zdá se mi, že se naše školy příliš často podobají oněm generálům, kteří se připravují na bitvy, které už ale dávno proběhly. Prostě se to tak dělalo vždycky, tak co mi bude někdo povídat.

Asi jako ve filmu Statečné srdce, kde v jedné z klíčových scén těžká jízda anglického krále útočí na zdánlivě bezbranné skotské bojovníky. Angličtí rytíři útočí „jako obvykle“, protože jak známo, čelní zteči těžké jízdy se nikdo neubrání. Leda že by ano, jak se vzápětí ukáže.

Budeme-li tento obraz sledovat dál, řekl bych, že naše školy spíš učí, jak si správně nasadit brnění a držet řadu v plném cvalu, místo aby se studenti rozhlíželi, jestli třeba někde v okolí nerostou příhodně vysoké mladé stromy (více ve filmu).

Proměnu školství brzdí podle mě i fakt, že tohle téma zajímá jen ty, kterých se zrovna osobně dotýká. Jednak je to z definice vždy menšina, jednak tento zájem upadá ve chvíli, kdy problém přestane být akutní – skupina rodičů školáků a studentů je tudíž velmi proměnlivá. A hlavně, doba potřebná k nějaké podstatnější změně značně přesahuje (pozor, překvapení) délku volebního období.

Každá vláda od roku 1990 měla školství mezi hlavními prioritami. Něco se jistě změnilo, ale školy stále příliš často chystají žáky na život, který už minul.

Autor je učitel na gymnáziu, praktikující katolík a nepraktikující teolog.