Nezdá se, že by bylo třeba zaplnit politický prostor po Janu Hamáčkovi

Viděno skrze funkce patřil odcházející předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček určitě mezi nejvýraznější tuzemské politiky posledních patnácti let. Předseda Mladých sociálních demokratů, místopředseda a posléze předseda Poslanecké sněmovny, místopředseda a posléze předseda sociální demokracie, ministr vnitra, zaskakující ministr zahraničí, vicepremiér vlády. V necelých třiačtyřiceti letech slušná sbírka, která svým způsobem ilustruje jeho pojetí politiky. To, co Jan Hamáček dělal, ale dělal hlavně pro kariéru, ne pro vize či občany.

Odpískaný radar

Když se ponoříme do dobových zpráv, v nichž najdeme jméno Jana Hamáčka nejčastěji, jsou spojeny spíše s ostudnými kroky české politiky. V první dekádě tohoto století předsedal ve sněmovně zahraničnímu výboru a patřil mezi nejhorlivější odpůrce stavby „amerického radaru“ v Česku. Komplikované zařízení určené k sledování vzdušného prostoru a hlavně raket středního a dlouhého doletu by bylo v Česku součástí celosvětové obranné sítě NATO. Stavbu ostře kritizovala Moskva, Česko si vzápětí zažilo první nebývalou vlnu fake news přinášejících o „radaru“ lživé informace. Hamáček a několik dalších vlivných členů sociální demokracie se přidali na stranu Kremlu – a tehdejší prezident USA Barack Obama stavbu „odpískal“.

V říjnu 2016 navštívil Českou republiku tibetský dalajláma a setkal se tehdy na oficiální půdě ministerstva kultury s několika českými politiky včetně ministra kultury Daniela Hermana. Samozřejmě jako vždy při oficiálním přijetí dalajlámy kdekoli na světě protestovala Čína. A ještě ten den sepsali a podepsali čtyři hlavní tuzemští političtí představitelé – prezident Miloš Zeman, předseda vlády Bohuslav Sobotka, předseda Senátu Milan Štěch a předseda sněmovny Jan Hamáček - dost ponížené prohlášení určené uším Pekingu, které potvrzovalo, že Česko neopouští politiku respektu „jednotné Číny“. Dopis je v posledních třiceti letech možná jedním z nejservilnějších vzkazů českých politiků nějaké velmoci. Ke všemu ne přátelské.

Třetí velká slavná chvíle Jana Hamáčka souvisí se zjištěním policie a BIS, že za atentátem na muniční sklad ve Vrběticích v roce 2014 stojí agenti ruské tajné služby GRU. Česká politická scéna reagovala nejprve poměrně zmateně, ale nakonec se vláda odhodlala k vyhoštění více než osmdesátky ruských diplomatů z pražské ambasády - a udělala krok, po kterém volali bezpečnostní experti léta. Ruská ambasáda v Praze sloužila jako základna špionů nejen pro práci v Česku, ale hlavně Německu a dalších západních zemích, takže vyhoštění diplomatů aktivity ruských špionů utnulo.

Na tom má velkou zásluhu ministr vnitra a v tu dobu krátce i zahraničí Jan Hamáček. Bohužel si tuhle hvězdnou chvíli pokazil svým úmyslem jet do Moskvy těsně předtím, než byla vláda k vyhoštění diplomatů „donucena“. Účelem jeho moskevské cesty se zabývaly tajné služby i policie, odborníci upozorňovali na naprosto nepochopitelné a velmi rizikové Hamáčkovo odhodlání navštívit Moskvu v době, kdy se v Praze tajně řešil nevážnější bezpečnostní konflikt obou zemí od pádu železné opony. Podle dosavadního policejního vyšetřování se Hamáček žádného trestného činu svým úmyslem jet do Moskvy nedopustil - ale zdá se, že byl ochoten riskovat bezpečnost země kvůli obchodnímu zájmu a nákupu vakcín v Rusku. Mimochodem dodnes neschválených zdravotnickými organizacemi.

Muž v mikině

Před oněmi zhruba patnácti lety byl Jan Hamáček považován za sociálně demokratický talent; personu, která je z levicové pozice schopna komunikovat bez předsudků o bezpečnostních věcech, především o roli Česka v NATO. Jenže „po radaru“ mu přestali věřit experti a členové bezpečnostní komunity a z Jana Hamáčka se stal pragmatický politik, který řešil věci podle toho, jak jsou důležité z hlediska financí či udržení moci.

Po dlouhých letech funkcí ve sněmovně se pak stal významným členem současné vlády. Výsledky voleb ukazují, že v ní neuspěl jako předseda strany, která by měla mít skrze tuto pozici vliv na dění v zemi. Neuspěl ani jako ministr vnitra. Rezort ho podle svědectví řady jeho podřízených vlastně moc nezajímal, nerozuměl si ani s policejním prezidentem Janem Švejdarem. Příliš nechápal nezávislost policie a fakt, že mu není podřízena - a když to zjistil, vlastně pustil její politické krytí úplně ze zřetele.

Jan Hamáček byl hodně viditelným politikem posledního desetiletí, ale je otázka, co z toho si bude veřejnost pamatovat. Někdo možná fakt, že sociální demokracie sloužila pod Hamáčkovým vedením vládě Andreje Babiše, který své koaliční partnery docela zneužíval a Jan Hamáček se tomu neuměl, nebo nechtěl vzepřít.

Někdo si ho bude pamatovat v červené mikině jako krátkou naději boje proti covidu; naději, která zhasla po pár týdnech a o níž se dnes už hovoří spíše ve spojení s předraženými nákupy zdravotních pomůcek. Jan Hamáček odchází – a nezdá se, že by bylo zapotřebí jeho politický prostor a um nějak zaplnit či nahradit.