Díky za traktory v Praze

Nikdy jsem ten šokující závěr filmu nedostal z hlavy. „Potkala jsi mě ve velice zvláštním období mého života,“ pronese bezejmenný hrdina snímku Klub rváčů ke své Marle, chytne ji za ruku a společně z okna věžáku sledují, jak pod nimi za doprovodu hudby kapely Pixies vybuchuje město vyhozené jimi do vzduchu. Film natočil v roce 1999 David Fincher podle knižní předlohy Chucka Palahniuka a udělal jím symbolickou čáru za devadesátkami. Dekádou globálního optimismu, která se v jeho drsné satiře stala jen odchylkou z narýsované dráhy světa, který míří v honbě za čím dál větší konzumní spokojeností k hořkému konci; proč ho tedy neurychlit trhavinou.

Podobnou nálož emocí od smutku přes bezmoc až po nekontrolovaný vztek jsem teď cítil z posledních stránek knížky Petra Šestáka Vyhoření. Také stopětatřicetistránkový svazek z nakladatelství Host má svého anonymního hrdinu, ve kterém postupně narůstá frustrace ze světa, v němž žije. Konkrétně z pražských ulic, po nichž se pohybuje jako cyklokurýr a neustále je atakován lidmi v autech, kteří berou společné město jako svůj vlastní prostor, v němž nemá pomalý cyklista co pohledávat. Spěchají totiž do práce, kterou potřebují k pořízení ještě rychlejšího auta, aby získali ještě lepší práci, a díky ní ještě rychlejší auto, a tak pořád dokola.

Šesták v závěru nepotřebuje zlikvidovat celou metropoli. Zúčtuje v něm pouze s vybraným podnikatelem, který se vším, co dělá, „zasloužil jenom sám o sebe“. Udělá to ovšem s neméně apokalyptickou intenzitou, jež rezonuje ještě dlouho po dočtení. Šestákovi se v mistrovském pamfletu podařilo tak jako před pětadvaceti lety Palahniukovi podchytit něco, co přesahuje ústřední příběh knihy. A co se před pár desítkami hodin projevilo i při zdánlivě tak jednoduché situaci, jakou byl příjezd kolony traktorů do hlavního města.

Aby se nám líp dýchalo

Blížící se protest zemědělců se při pohledu na masová média a sociální sítě jevil jako fatální invaze, která zpomalí dopravu a způsobí kolaps celé Prahy. Stejně jako v Šestákově knize i v realitě totiž obyvatele hlavního města nic nevyděsí tolik jako představa, že by se dostal pozdě tam, kam zrovna potřebuje. Žádná kalamita se však nekonala. Strašilo se jí tak dlouho, a tak mocně, až si spousta lidí řekla, že se v pondělí vlastně nikam autem zas tak akutně dostat nepotřebují, nebo se tam vydali veřejnou dopravou. Ulice byly díky tomu najednou prázdné, a kdyby to takhle bylo každý den, v Praze by se – doslova – dýchalo mnohem líp.