Ján Markoš: Čím drsnější bude slovenská veřejná diskuse, tím méně lidí do ní bude vstupovat

Pojem odliv mozků dnes na Slovensku zná téměř každý. Šikovní lidé odcházejí ze země a už se nevracejí. Ve společnosti po nich zůstává prázdné místo.

Možná bychom však měli mluvit i o jiném, byť v čemsi podobném fenoménu. O riziku, že bude docházet ke stále většímu odlivu hlasů. Nemám přitom na mysli voličské hlasy, ale lidi, kteří by mohli slovenskou společenskou diskusi obohacovat svými postoji a myšlenkami, ale nedělají to. Raději veřejný prostor opustí nebo do něj – když vidí, jak dopadli jiní – vůbec nevkročí.

Slovenský veřejný prostor je totiž poměrně drsné hřiště. Spisovatel Michal Hvorecký ve svém nedávném textu Paní Koscelníková se má dobře. Chce mě zabít a vás také popisuje, jak vystoupil na protestu a za pár hodin zjistil, že jeho sociální sítě se zaplnily výhrůžkami násilím a smrtí. Píše: „Začetl jsem se do násilných fantazií a polila mě hrůza.“ Úplně tomu rozumím: komu by nebylo úzce u srdce, když mu úplně cizí, běžní lidé přejí smrt? Nebo dokonce přejí smrt jeho rodině?

Samozřejmě, velká dávka agresivity přichází i od politiků. Je ostudné, že ve zvýšené míře cílí na ženy novinářky. „Kdo jste, proboha? Jste pánbůh?“ křičí Robert Fico během tiskové konference na redaktorku Denníku N Márii Benedikovičovou. Andrej Danko uráží vzhled redaktorky Televize Markíza Martiny Törökové. A Filip Kuffa, státní tajemník na ministerstvu životního prostředí, si začne redaktorku Denníku N Soňu Mäkkou místo odpovědi nahrávat. A nazve ji přitom lhářkou.