0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Komentáře10. 11. 20224 minuty

Bubák jménem školné

Bojíme se vysokoškolských poplatků, ale víc bychom se měli bát toho, že vše zůstane při starém

Česko obchází strašidlo. Čas od času se vynoří, vyděsí nás a pak zase na chvíli zmizí. Říká se mu „poplatky na vysokých školách“. Teď se zjevilo zásluhou vládní poradní skupiny NERV, která zařadila návrh na školné do svého katalogu potřebných reforem, které by měly Česko modernizovat a posunout k úsporám. Reakce je ale jako obvykle spíš odmítavá, takže strašidlo bylo zaplašeno a my si můžeme zase oddychnout. Situace je však ve skutečnosti složitější.

Představa školného děsí Česko už od prvních porevolučních let, kdy politici hledali způsob, jak zlepšit dostupnost a úroveň vysokých škol. Dvakrát se téma dokonce dostalo v podobě návrhu zákona do parlamentu, kde ale nikdy neprošlo. Přitom nešlo o nepromyšlené asociální opatření, které by sloužilo jako překážka pro chudé rodiny při vstupu na vysoké školy. Spíš naopak.

Reklama

Agendy spojené s uzákoněním školného se chopil už na  začátku 90. let náměstek ministra školství a později poslanec ODS Jan Koucký. Spolupracoval se skupinou odborníků, kteří hledali cestu, jak zkvalitnit školy a zpřístupnit je co nejširšímu okruhu středoškoláků - tedy i těm z rodin bez tradice vysokoškolského studia, kteří se v Česku dostávají k vysokoškolskému vzdělání obtížněji.

Koucký vsázel na systém, který se osvědčil v Austrálii a později i ve Velké Británii. Ten nenutí studenty vysokých škol vstupovat do produktivního života s vysokými dluhy za studium, jak to známe z USA. Mělo jít o systém tzv. odloženého školného, které by se splácelo až po dosažení průměrného platu formou mírně vyšších daní. Splácení dluhu by se tedy neřešilo s komerčními bankami, ale se státem, od něhož se dá čekat empatičtější jednání. S tím počítali i autoři návrhu. Za ty, kteří by potřebného platu v práci nedosáhli a půjčku nesplatili, by dluh po určité lhůtě uhradil stát z peněz vybraných v rámci školného.

Návrh zákona ale neprošel ani v devadesátých letech, ani později po roce 2000, kdy se odehrály dva pokusy na prosazení školného. Jedním z nevyřešených sporů bylo to, zda mají vybrané peníze putovat do státního rozpočtu, nebo přímo vysokým školám. „Rozhodně jsme chtěli, aby šly vysokým školám,“ říká David Souček ze společnosti Kalibro, který spolupracoval na vzniku návrhu zákona o školném.

Nepřešlapovat na místě

Nyní se spor o školné vede spíš ve vztahu k přístupu ke vzdělávání. „Odložené školné by znamenalo další významnou bariéru ve snaze dosáhnout vysokoškolského vzdělání,“ komentovala v Českém rozhlasu návrh NERV novinářka Apolena Rychlíková. Podobně uvažují i současní vlivní politici, mezi nimiž dnes chybí jednoznačný zastánce změny. Expertní stoupenci návrhu to však vidí opačně. Podle nich by školné mohlo naopak přístup na vysoké školy pro chudší studenty zjednodušit.

Citovaný David Souček si myslí, že by mohla část peněz vybraných ze školného putovat na stipendia pro studenty z chudších rodin. Ti dnes studují méně mimo jiné proto, že je jejich rodiny nemohou tak finančně podporovat - přitom i oni ze svých daní platí fungování univerzit, na kterých pak studují spíš středně nebo vysoce příjmové sociální skupiny. V možnost vytvoření systému stipendií věří i ekonom Daniel Munich, který se rovněž podílel na vzniku návrhu zákona o školném.

Česká zkušenost se složitými systémovými změnami přirozeně nabádá zaujmout spíš skeptickou pozici. Zvlášť když by byl do stále větších dluhů upadající stát neustále v pokušení si vybrané peníze nechat a použít je někde jinde, případně o ně krátit budoucí zvyšování rozpočtu vysokých škol. Existuje ale i další úhel pohledu.

Česko dlouhé roky přešlapuje na místě, bojí se změn - a zdejší univerzity jsou toho součástí. Přitom není tajemstvím, že potřebují víc rozvíjet perspektivní obory, dál se otvírat zahraničí, investovat do svého zázemí a lépe zaplatit učitele.

Každý kvalitativní postup dopředu je přitom spojený s určitými riziky. Stát má ale možnost připravit systém školného tak, aby se vyhnul potížím a dosáhl cílů, které si vytýčí. A mezi ně musí patřit i vyšší otevřenost vysokých škol mladým lidem ze sociálně slabších rodin. Právě vysokoškolské studium je totiž cestou k snazšímu hledání lépe honorované práce, a tím i vyšší životní úrovni.

Navíc tady pro Česko neplatí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ve státě - upadajícím do čím dál větších dluhů a vystrašeném dělat aspoň trochu odvážné, dobře promyšlené změny - se bude dřív či později na vysokých školách tak jako tak šetřit a přijímat méně studentů. Ti chudší a méně motivovaní to tedy stejně odnesou.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].