Je libo pletenou jurtu nebo velbloudí ponožky?

Půl osmé ráno, pondělí. Pootevřeným okem zhodnotím barvu venkovního světla a oblak páry stoupající mi od pusy, jestli má cenu vstávat na mých pár pozdravů slunci.

To je dnes kdo ví kde, otáčím se na druhý bok a zase oko zavírám. Chlad mi ale nedá spát, hrabu se ze spacáku rozdělat oheň v kamnech. Tentokrát na třetí sirku, juchů.

Cestou ke kadibudce zdravím psiska, prošedivělý Toška se ani nenamáhá zvednout, bujarý Beke mi naopak věnuje pár skoků a lepivých hubanců na tvář, ještě bezejmenné štěně se motá pod nohy.

Zatímco večerní ústní hygienu věnuju pozorování hvězd, jichž mongolská obloha nabízí nespočet, ranní repete patří předpovědi počasí. V zemi přezdívané „Land of the Blue Sky“ s úctyhodnými 200+ dny vymetené oblohy v roce to nebývá velká věda.

Dnešek patří bohužel k oné 100-. Naše „bábuška“, jejíž hašu obýváme, už je dávno v práci. Herbalife, pro který pracuje, se tu těší neuvěřitelné popularitě. Touhu mongolských žen po kráse a dlouhověkosti potvrzují podobně laděné názvy prodejen, které potkáváme po městě. Jeden mluví za všechny: „Forever living products, Ltd.“. Smích taky prodlužuje život, řekla bych.

Dnes mi ale do smíchu dvakrát není. Naše dobrovolnické česko-německé duo očekává samotný hejtman Murun sum. Při předchozí návštěvě jsme já a moje kamarádka Anna pána očividně zaujaly svými mladými, západními nápady na zlepšení turistické infrastruktury a služeb ve městě.

Murun je hlavním městem Huvsgulského Aimagu na severu Mongolska, jemuž vévodí panenské Huvsgulské jezero, častý cíl zahraničních i mongolských turistů. Dáno tak či onak (blíží se volby), hejtman se rozhodl podpořit projekt turistického orientačního značení ve městě, navrhnutý dobrovolníky několik let zpátky. A že se takové šance neodmítají, kývly jsme.

Ukazujeme tedy, co jsme od minulé návštěvy daly do kupy. Hejtman je našim nápadům nakloněn, zároveň však po nás chce kovový model a kalkulace nákladů předtím, než nám dá zelenou (tedy finance).

Takže: Je potřeba najít klempířskou firmu, která pro nás cedule a stojany zhotoví, je třeba v anglicko-rusko-mongolském překladu popsat, co že to chceme, naměřit, propočítat a do toho obhájit design cedulí u vedoucího odboru dopravy, který nám neodbytně vnucuje mezinárodní standardy dopravního značení a nelze mu vymluvit, že orientační informační značení ve městě je jiné povahy. Začíná mi v hlavě bublat.

Vracíme se do info centra, naší „kanceláře“, kde nás čeká trojice turistů, noví zájemci o kurz angličtiny a moje stávající studentka na lekci angličtiny pro začátečníky. Welcome to Tourist Information Center! My name is Marcela and this is Anna. Nějak takto jsme se za poslední měsíce představily aspoň stokrát. Tříměsíční dobrovolnická stáž v turistickém info centru vedené malou neziskovkou se pomalu chýlí ke konci a najednou nevíme kam dřív skočit.

Ujímám se své studentky, Anna zbytku. Po dvou hodinách anglického snažení je vyčerpání na obou stranách. Baj, baj, sí ju zase ve čtvrtek. O jána! (to už je můj nově naučený mongolský povzdech).

Na vysvitlém sluníčku ohříváme v předzahrádce mražené uzené ryby, pozdrav od Huvsgulského jezera. Jen ryby z oka spustíme, ejhle, talíř je prázdný. Místní psi ulice jsou lišky podšité.

Konkurence je tvrdá, tuláků bezpočet. Doufám, že chutnalo. Po obědě o chlebu přichází dvojice izraelských turistů. Chtějí na sever regionu do tajgy, kde žije nejmenší mongolské etnikum Tsátanů. Jejich příbytkem je stále ještě týpý a chovají také soby.

Organizujeme povolení ke vstupu do příhraniční oblasti a snažíme se najít autobus či soukromého řidiče, který je tam sveze. Vzhledem k tomu, že místním jazykem vládneme jen velmi omezeně, běžná komunikace s Mongoly skrývá nevídaná dobrodružství a úskalí, než se jeden probojuje k cíli. Navzdory dlouhodobé ruské přítomnosti v historii Mongolska se mongolský třímilionový národ opracovat nenechal, a tak naše nabídka mluvit „oros“ nechává místní chladnými.

Během odpoledne se dveře netrhnou a prostory centra se záhy zaplní rukodělnými výrobky   místních řemeslnic. Vida, naše nabídka na poskytnutí zázemí pro prodej tradičního mongolského zboží ze zavřeného Ger shopu se ujala. Rukama nohama dáváme dohromady inventář – je libo pletenou jurtu, velbloudí ponožky, variace tradičních her ze zvířecích kostí (Welcome in Mongolia), ovčí papuče či dětský dél?

Pro Izraelce máme špatnou zprávu, autobus dnes nejede, smlouvání se soukromým řidičem se nedaří, cena auta ve dvou je příliš vysoká. I to je mongolská realita.

Chybějící infrastruktura a vysoké ceny benzínu ženou náklady cestování po Mongolsku mimo baťůžkářský rozpočet.  Doporučujeme vyčkat do druhého dne a dodáváme tipy na místní podniky, kde vaří „pozápadnu“, zajídá-li se turistům specifická mongolská strava. Nakonec jdeme na pivo společně. Domů kráčíme opět po 23.00, po cestě nabíráme mladšího z našich domácích psů, vracejícího se ze špacíru po městě. Z domu sálá teplo, babuška nám roztopila kamna. Je na čase, Murun se ukládá k zimnímu spánku. Ráno po probuzení zase uvidím svůj ledový dech stoupat ze spacáku a cosi bělavého na vlnkách kopců za městem. O jána, zima je tady.

Marcela Janáčková studuje Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci, právě se vrátila ze tří měsíční dobrovolnické stáže v Mongolsku v rámci programu GLEN (Global Education Network of Young Europeans), v ČR zaštítěného sdružením INEX-SDA.