Budík zvoní v 6:50 a konečně přetrhuje opakující se sny plné uprchlíků. Je středa, vstávám a psychicky se připravuji na další den v prvním řeckém hot spotu na ostrově Lesbos. Hlavně si to všechno nebrat příliš osobně a nepřipouštět k tělu.
U snídaně se setkávám s dalšími členy týmu EASO (European asylum support office). Všichni jsme sem byli vysláni, abychom figurovali jako experti za jednotlivé členské státy. Expert může znamenat cokoliv, a v našem případě se teoreticky jedná o vysvětlování relokační systému pro lidi z Iráku a Sýrie (do vyvolené skupiny patří ještě Eritrea a Středoafrická republika, ale ty jsme tu ještě nepotkali). Prakticky děláme v hot spotu vše. Od převážení jednotlivců či rodin, přes vysvětlování schématu relokace, až po koordinaci s řeckou azylovou kanceláří, neziskovkami a výdejnou oblečení a jídla.
Probereme nejnutnější, nasedáme do aut a míříme do hot spotu u vesničky Moria. Na místě nás vítají davy uprchlíků. Ti se rozdělují do dvou skupin, podle státní příslušnosti. Já ještě musím vyzvednout tři rodiny, mající zájem o registraci do relokačního programu, jež jsou v táboře Pikpa, který je veden pouze dobrovolníky. Vyzvedávám pětičlennou iráckou rodinu, syrskou rodinu s dítětem, kdy jedno dítě má dvacet dní a druhé rok a i rodinu s dcerou na vozíku. Stěží si dovedu představit, jak sem z Turecka vůbec mohli připlout na těch gumových člunech. Jedu do hot spotu a cestou podél pobřeží míjím další čluny plné lidí, poházené záchranné vesty a dva muže na skútru odvážející si motor ze člunu.
Předávám rodiny kolegyni, která pro dnešní den figuruje v řecké azylové kanceláři jako koordinátor, beru si tlumočnici arabského jazyka a vyrážíme do místa registrace oslovovat potencionální zájemce. Cestou se zdravíme s lidmi z IOM, UNHCR, Frontexu, Lékařů bez hranic, Save the children a všudypřítomnou řeckou policii. Dnešní den utíká jako vždycky, zaměřujeme se na rodiny s dětmi a starší lidi. Pozitivní je, že už za námi občas chodí lidé samy a zajímají se. Dosud to šlo pouze formou oslovování. Vysvětlujeme, o co se jedná, na mapě ukazujeme 24 členských států, kam by se mohli relokovat a objasňujeme, že zemi si nemohou vybrat. Což je kámen úrazu, to většinu lidí odradí. Všichni chtějí do Německa. Ptáme se proč? „Because Germany, is a shelter for all refugees. Because Germany is the only country, that respects human rights. Because there is a work for all of us.“ Trpělivě vykládáme, že v Německu je přeplněno, stojí se fronty na registraci, fronty na ubytování a že jsou tu i ostatní členské státy, které mají zájem je přijmout a poskytnout jim ochranu. Potencionální zájemce ihned odvádíme do azylové kanceláře na informační schůzku a případnou registraci. Občas přichází kolegyně, které informují zájemce uvnitř tzv. kontejnerů. Mezitím hledám doktora pro syna z jedné „mé“ rodiny a zároveň i botičky, které někde ztratil. Další uprchlík mi vykládá, že při plavbě ztratil všechny peníze a že má hlad. Hledáme jídlo. Další skupinku naviguju směrem na povinné otisky prstů a fotografování.
Odpoledne se přijíždí na prohlídku řecký ministr pro migraci, začíná tu být opravdu přeplněno. Na závěr odvážím své rodiny z rána do kempu, s tím že mají zažádáno o relokaci a druhý den odjíždí trajektem do Atén. Hurá, alespoň něco se daří. Přeju jim štěstí a oni mi děkují.
Večer padám únavou do postele a čekám na další sny plné uprchlíků.
Autorka pracuje jako expertka za EASO v hot spotu.
(Text byl napsán na začátku prosince 2015, pozn. red.)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
