Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě, Společnost

Finančákem v Afghánistánu

Do terénu se člověk podívá jen občas. Slova díků a fotografie kolegů mi však nedostatek přímé zkušenosti z terénu vynahrazuje.

Wail Khazal • Autor: Archiv autora
Wail Khazal • Autor: Archiv autora

Vstávám lehce před pátou, slunko svítí, z nedaleké mešity svolává oblíbený muezzin. Moc hezky zpěvně vyzývá všechny zájemce k ranní modlitbě:„Přátelé všichni, sejděme se, spojme se, poděkujme.“ Stejně jako posledních čtrnáct dnů i dnes obhlížím záhon pod terasou, tráva již konečně začala růst, před týdnem ji zasadili v rámci volnočasových aktivit. První stébla konečně vykukují z jílovité půdy. Je 28 °C, Mazar-e-Sharif, Afghánistán.

Ranní káva a kontrola ostatních úseků zahrady, českým semínkům levandule se stále nějak nechce na vzduch. Provedu pár shybů, hygienu a přeci jen ještě na chvíli do postele.  Je sedm třicet a pomalu se potkáváme ve společné kuchyni, káva, vločky, vajíčka a naprosto dokonalý afghánský chleba.

Osmá, cesta do práce skrze dvoje bezpečnostní dveře, oddělující guesthouse zahraničních návštěvníků od kanceláře. Zdravím se s kolegy, co se též pomalu trousí Probíhá typické podání rukou, lehká úklona ženským kolegyním a obligátní šestivětá sestava přání hezkého dne. Je vhodné a milé zeptat se: „Jaké bylo ráno, jaký bude den, popřát vše dobré, i rodině, přátelům a znovu se pro jistotu optat jak se daný člověk má.“ Osm kolegů, minutu na každého, dnes mám trochu zpoždění.

Mám rád soboty, to se nepracuje nikde. Pátky jsou trochu zákeřné, my tu máme volno, ale Praha chce v plné síle dohánět, co se nestihlo.

Ranní e-maily začínají večerními z Prahy, plno kolegů na centrále opět pracovalo dlouho do noci. Váhání, začít chystat a okódovávat doklady z loňského roku kvůli uzávěrkám – pražská naléhavá žádost, anebo se držet vlastního plánu průběžné monitorovací zprávy? Ta dilemata priorit. Mám rád soboty, to se nepracuje nikde. Pátky jsou trochu zákeřné, my tu máme volno, ale Praha chce v plné síle dohánět, co se nestihlo. No nebudu filozofovat, rozhodnutí je jasné, věci k ročním závěrkám mají čas, v Praze začínají o 2,5 hodin později, jdu na monitorovací zprávu. V číslech viděno mi před očima běží baghlánské rodiny, kterým jsme pomohli znovu postavit jejich domy po zemětřesení. Znám přesně náklady, vím, jak vypadá rozklad na jednotlivé položky a zbytek je fantazie. Do terénu se člověk podívá jen občas. Vzpomínka na nedělní poradu – jeden kolega nám ukazoval fotky a druhý, který má na starosti stížnosti, hlásil, že mu volalo 84 lidí, kteří moc děkovali. Vynahrazuje mi to nedostatek přímé zkušenosti z terénu. Finančákům to tak musí stačit.

Až se teploty vyšplhají nad 40 °C, což bude za měsíc, tak hrnec fazolí pro sedmičlennou rodinu, což je afghánský průměr, začne vřít za méně než 30 minut.

Klepání na dveře, kolegyně, která se v průběhu roku, co je s námi, proměnila ze stydlivé paní v sebejistou kolegyni, hlásí, že by potřebovala okódovat doklady, „jasně“. Probíráme se projektem na městskou chudobu, kódujeme náklady na výuku čtení a psaní, vybavení pro městské zahradničení (motyčka stojí jen 12 korun?) a solární ohřívač. Až se teploty vyšplhají nad 40 °C, což bude za měsíc, tak hrnec fazolí pro sedmičlennou rodinu, což je afghánský průměr, začne vřít za méně než 30 minut. Zpět k monitorovačce. Už pomalu nastává čas oběda. Takže ještě ty uzávěrky.

Typický úterní oběd tvoří kabulí, což je směs rýže, ovčího masa, hrozinek a nastrouhané mrkve. Ještě nikdy jsem nebyl na návštěvě u kolegů, kde by toto nebyl hlavní chod. Naučil jsem se již rozeznávat různé druhy přípravy,  mrkve smažené, rozinky bílé, rýže vařené ve vývaru. Tradice jsou nekompromisní, každý má rád přesně tu svou přípravu. Myslím na vánoční bramborový salát, největší novinka za můj život – přidali jsme kukuřici. Jak by asi tak vypadala inovace tady?

Odpoledne plné zpráv, dotazů, skypů s Prahou i ostatními kancelářemi v zemi, utíká to rychle. Půl šesté, snad nezmeškáme hřiště. Jak se oteplilo, tak nám v badmintonu konkurují místní kolegové s volejbalem. Takže krátká hra, zalít zahradu, zopakovat Dari slovíčka. Člověk chce umět říci i odpovědět na všechny ty jemné nuance pozdravů. Pak přichází posezení na terase.

Z dálky se zdají být zprávy z domova upršené až nedůležité.

Měli jsme v plánu zajít na večerní procházku k modré mešitě, hlavní dominantě města. Dát si mrkvový džus a pokochat se západem slunka nad půlměsícem vykládaným do dokonalých tvarů v mozaice. Dny ale nějak rychle ubíhají, dnes tedy jen podvečer v debatách nad dovolenkovými plány, kdy konečně začne sezona melounů a manga. Ještě kontrola e-mejlů z pražského večera. Pro dnes vynechávám i zprávy z domova, takto z dálky se zdá vše upršené až nedůležité. Lepší je knížka od Tamima Ansaryho, historie země plné upřímných, hrdých a přátelských lidí. Usínám spokojený, dny jsou zde zdánlivě jednotvárné, pohyb omezený, člověk se i trochu bojí těch občasných výbuchů a létání ve starých letadlech, ale stejně se i po více než roce stále ráno probouzím s úsměvem a těším se, co zajímavého mě potká. Mám radost, že jsem opět těmi všemi čísly pomohl něco malého vybudovat, co udělalo nejen upřímnou radost, ale dokonce pomohlo změnit něčí životy k lepšímu.

Autor působí jako finanční ředitel Člověka v tísni v Afghánistánu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].