Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Na poslední chvíli skáču do tramvaje a stoupnu si k tyči. Je šest hodin ráno, lidí tak akorát a já po pár vteřinách začínám vnímat zápach typický pro bezdomovce. Do unavenýho ticha se mi najednou za zády ozve agresivní vypitej hlas: „No tak, co je, kde ste!“ Chci se otočit, ale ovládnu se. „Tak kde ste vy k***y, kde ste *d***y! “ Musím ho vidět. Otočím se a letmo po něm mrknu. Sedí asi metr za mnou, ale je na mý otočení připravenej a přesně ve chvíli střetu našich očí, na mě vyhrkne: „Co je?!“ Překvapen zbaběle uhýbám a jako bych nic neslyšel, vracím se zpět do polohy unavený cestující. Koukám po okolí a zjištuju, že si mojí nereakce pár lidí všimlo. Jeho narážku v tom tichu nešlo přeslechnout. „Co je?!“ Jakoby mě švihnul bičem. Začíná hned zas něco mudrovat a můj mozek, teď už mimo nebezpečí, spouští  vyhodnocení situace a analýzu jejích alternativ.

„Co je?!“ Proč jsem mu na to nic neřekl? Důvodů může bejt spousta, ale kdyby žádnej z nich neexistoval, co by v tu chvíli bylo opravdu správný říct? Jak pak by se asi zachoval můj ideál? Bylo jasný, že ten chlápek leze na nervy všem. Kdo by v tu chvíli nebyl vděčnej za hrdinu, kterej by ho zvládnul nějak nenásilně umlčet? No vážně, to byla furt samá hvězdička sem a cenzura tam a teda sypal to ze sebe jak nějakej prorok. „Co je?!“ To byla výzva! Přece musí existovat nějaká kouzelná formulka, po který by se třeba jen tak spokojeně usmál, kouknul z okýnka a přestal nadávat. Napadlo mě, že lidi na tuhle otázku většinou říkaj věci jako h***o, nebo úterý, ale musí to přece jít i nějak po dobrym. Vymyslel jsem pěknou řádku slov, vět a reakcí s širokou paletou způsobů podání, ale ani za jediným z nich jsem si nestál natolik, abych ho použil místo svýho předchozího mlčení.

Televizní pořad Riskuj, nikdo ze soutěžících nezná odpověď, moderátor ovládá prostor.

Bezdomovec mezitím pozurážel zbytek tramvaje. Nikdo mu na to nic neřekl. Nebylo možný mu nevěnovat pozornost a myslim, že dokud by nikoho nezačal vyloženě mlátit, lidi by mu dovolili všechno. Nikdo prostě nevěděl, jak na něj a přítomnost publika výběr správný možnosti v našem společnym ranním kvízu ještě ztěžovala. Pár lidí se sem tam otočilo a už už mu málem někdo něco řekl, ale vždycky to skončilo jen u vrtění hlavy s brbláním pod vousy. Všichni jsme se mračili. Televizní pořad Riskuj, nikdo ze soutěžících nezná odpověď, moderátor ovládá prostor. Nic naplat, čas vypršel a já musel vystoupit.

Vrtalo mi ti hlavou i v práci, a tak jsem se svěřil kolegovi – kamarádovi. Ten mi na to bez dlouhýho přemejšlení řekl, že musim bejt v těhlech situacích ironickej a říct mu něco jako: „Jak vás tak poslouchám tak si řikám, že máte fakt hezkej hlas, nechtěl byste nám zpívat v kapele?“ Štvalo mě, že mě to nenapadlo, ale tak zas mám příště čim střílet. Ono je vždycky příjemný cejtit se připravenej, jenže když má člověk  v arzenálu jen vtipný fráze bez jasnýho záměru, je to jako střílet naslepo do neexistujícího terče a energie vynaložená ke stisku spouště se jen rozptýlí do prostoru.

Jakej byl vlastně můj opravdovej záměr? Po dlouhym přemítání docházim k závěru, že bezdomovec pro mě v tu chvíli představoval jen příležitost k zisku. Odrazovej stupínek do síně slávy a potlesku. Kdyby mi totiž vážně záleželo na aktuálním štěstí všech zúčastněnejch, nejspíš bych si k němu přisednul a zkusil bych si s nim normálně povídat jako člověk s člověkem. Zeptat se, co ho trápí a jestli mu můžu nějak pomoct. Ať už by to dopadlo jakkoli, nemohl bych později svýho chování, a hlavně záměru, litovat víc, než kdybych neudělal nic. „Co je?!“ Tahle otázka má v sobě velkej potenciál.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].