Pád Berlína

Jeho jméno znají i dnes spíše odborníci, ale jeho nejslavnější fotku zná snad každý Evropan: dva vojáci Rudé armády vyvěšují sovětskou vlajku na zničenou budovu Říšského sněmu v Berlíně a hluboko pod nimi leží trosky poraženého města. Autorem snímku je Jevgenij Chaldej, přezdívaný „sovětský Kappa.“

Tehdy ten nejoficiálnější sovětský fotograf. Pokud máte den volno, zajeďte si na Chaldejovu výstavu do berlínského muzea Gropius Bau, stojí to za to (podrobnosti se dočtete v dnešním vydání tištěného Respektu).

Nejde samozřejmě zdaleka jen o ty nádherné fotky, ale také o to, co znamenají. Chaldej byl zároveň aktivní voják a geniální fotoreportér, který dokázal skloubit dobový dokument s výtvarným uměním a vytvořit monumentální obrazy hrdinství, porážky a vítězství. Snímky z Velké vlastnecké války, dobytí Berlína, Postupimské konference, Norimberského procesu či poválečného Sovětského svazu jsou pečlivě popsány vlastními Chaldejovými slovy. Nikdo nehodnotí fakta, na která Jevgenij Chaldej upřel objektiv. A Chaldej sám popisuje vše co zažil neutrálně, jako by vypovídal o cestě do samoobsluhy. Výstava je doplněná dokumentem, kde Chaldej dlouho mluví. Ale ani pak se nedozvíme, co si vlastně myslel. Teprve když si přečteme jeho životopis, užasneme nad jeho schopnostmi: Chaldej se dožil osmdesáti let a stalo se mu tolik věcí, že se naučil dvacáté století raději nehodnotit.

Narodil se v židovské rodině v Doněcku roku 1917 a jeho matku brzy nato zabili spoluobčané při pogromu. Nadaný Jevgenij ale dostal možnost vystudovat a stát se fotografem. Pracoval pro agenturu TASS. Válka a nástup do armády mu zachránily život, protože zbytek jeho rodiny zabili Němci. Během válečného tažení se Chaldej vůbec nerozpakoval fixlovat a aranžovat skutečnost. Tehdy to ostatně u reportážních fotografů bylo běžné, cílem byl především působivý snímek. A v tom byl Chaldej mistr. Konec války v Berlíně znamenal jeho hvězdnou hodinu, která se už nevrátila. O jeho práci stály všechny agentury světa, ale Chaldeje možná tehdy ani nenapadlo žít jinde než v Rusku. Pár let po válce ho vyhodili z TASS „pro neprofesionalitu.“ Chaldej se pár let protloukal na volné noze a jistě si gratuloval, že nedopadl hůř. Fotil sovětskou idylu: šťastné děti, vykrmené pracující, otevírání fabrik. I tady aranžoval skutečnost a i tehdy dělal nádherné fotky – i když to právě nám už zdaleka tak jedno není, neboť víme, jak to bylo doopravdy. Po roce 56 se mohl do TASS vrátit a byl také profesorem, ale nikdo se s ním příliš nemazal. První výstavy se dočkal, když mu bylo hodně přes sedmdesát. A dožil jako obyčejný důchodce v jednopokojovém bytě plném staré fototechniky, zatímco jeho snímky bloudily po všech časopisech a portálech světa, ale nepatřily mu. Dějiny nám vyprávějí podivné příběhy a jejich poselství mám uniká. Třeba příběh o Berlíně, který byl k úlevě celého světa rozvrácený na kámen a vyfotografovaný židovským reportérem, který se odtud raději neměl vracet domů. Ale on se vrátil, protože se cítil jako „sovětský člověk,“ a jako takový je dnes v Berlíně oslavován.