„Jsou to herci, se kterými jsme vyrůstali a které budou znát i děti, jež zatím jezdí v kočárcích. A to i přesto, že řada z nich je už po smrti. Jenže na tak mimořádně silnou hereckou generaci, kterou české divadlo a film měly, nejenže se dlouho nezapomene – ona bude žít dál… “
Takhle začíná článek„Nejen Vinklář, skvělá je celá generace“, který publikovala MF Dnes den po oznámení smrti tohoto umělce. Následuje výčet jmen od Hrušínského přes Kopeckého,Bohdalovou, až po ještě žijící Skořepovou a Lipského. Co jméno, to český pojem, vzpomínka na nějaký film či inscenaci. A zároveň co jméno, to připomenutí doby, kdy tito nadaní lidé před kamerami nebo na divadelních scénách excelovali.
Dohadovat se, že šlo o plytká, prázdná a tehdy panujícímu komunistickému režimu často poplatná díla nechme na jiných. Všechny ty pohádky, komedie či dramata měly však jedno společné: vytvářet zdání normálnosti. Dělat, že se vlastně nic neděje, že život spokojeně běží dál, jak by běžet měl. I v tom byla rafinovanost systému, který se poučil z vlastních chyb. Už nešlo o tuhou ideologickou šikanu a masáže à la padesátá léta. Estrády, televarieté, seriály, kabarety, kriminální filmy i vědomé úlitby režimu, tomu všemu ta úžasná herecká generace propůjčila svůj talent.
Byla to jejich práce, jistě. A snažili se ji dělat, jak nejlépe uměli. Co by se ale stalo, kdyby ji nedělali? Nahradil by je někdo jiný, průměrnější. Co by se stalo, kdyby Kopecký nabídce natočit televizní pořad o zrádných emigrantech „Opustíš li mne, zahyneš“, řekl ne? Ten pořad by vznikl, tak jako by vznikaly estrády k MDŽ uváděné Menšíkem anebo silvestrovská gala show se všemi dohromady. Obdobně by proběhla i manifestace na Václaváku, kde v roce 1988 stál Vinklář mezi soudruhy Husákem a Štěpánem.
O to teď nejde, průměrných komediantů, kteří by je rádi nahradili, by se určitě našly desítky. Možná by se ta doba ale žila jinak s vědomím toho, že někdo z této obdivované generace čas od času sirénám mocných, kteří je potřebovali jako dnešní nákupní střediska billboardy, odolá. Protože to byly nabídky, ne rozkazy. A právě v tom tato mimořádně silná herecká generace dokazuje, že v něčem byla výjimečná, ovšem bez výjimečných osobností.
Jean-Alexis Moncorgé byl v okupované Francii slavný a populární. Na začátku roku 1941 odmítl točit film s nacistickou tematikou. Nic se mu nestalo. Přesto mu začaly docházet stovky děkovných dopisů od normálních Francouzů, kteří s tehdejším režimem nechtěli kolaborovat jako mnozí Čechoslováci s komunismem.
Jean-Alexis Moncorgé nato utekl za moře, odkud dostal lákavé nabídky z hollywoodských ateliérů. Jaké morální povzbuzení pro zklamané Francouze asi bylo, když záhy zjistili, že návrhy odmítl a ve věku 39 let vstoupil do armády Spojenců, aby se stal velitelem tanku. Po osvobození Paříže v srpnu 1944 ho vítali růžemi a brány filmových ateliérů se otevíraly.
On ale prohlásil, ještě to přece neskončilo, a definitivně se vrátil až z poraženého Německa. Za těch pár válečných let mu zbělely vlasy. Ty nejlepší role ale tohoto neobyčejně nadaného herce, kterého zná celý svět pod jménem Jean Gabin, teprve čekaly.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
