Ve středu před půlnocí zemřel Ivan Dejmal. Bývalý ministr životního prostředí, který v roce 1992 prosadil pro Českou republiku naprosto zásadní systém ekologické legislativy, a to hlavně zákon o ochraně přírody a krajiny.
Ivan Dejmal celá 90. léta inspirativně zasahoval do zdejší ekologické diskuse.
Byl spoluautorem Programu na obnovu venkova, stál u založení Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj, v roce 2000 pořádal mezinárodní konferenci Tvář naší země – krajina domova.
Byl ekologem už v době, kdy ekologie jako obor, natož pak tradice myšlení o vztahování se člověka ke krajině a přírodě, v naší zemi ani oficiálně neexistovala. Jako člen studentského spolku musel opustit Vysokou školu zemědělskou, kde se věnoval krajinářství. Za komunistického režimu si odseděl čtyři roky za svoje svobodomyslné myšlenky a kritiku režimu. Přesto brzy po tom, co vyšel z kriminálu, podepsal Chartu 77 a vedl její ekologickou komisi. Ve svém bytě hostil přednášky Patočkovy univerzity, od roku 1987 vydával Ekologický bulletin.
A všechno, o čem mluvil, sám praktikoval – například po zvolení ministrem jezdil do parlamentu na kole, celý život odmítal jezdit autem a ani žádné nevlastnil…
„Za největší věc, ke které jsem jako ministr nedokázal mlčet, považuji celkovou koncepci našeho hospodářství,“ prohlásil Ivan Dejmal v rozhovoru pro Respekt v lednu 1993. „My jsme se v debatě o ekonomické transformaci vůbec nedostali k té základní otázce: jaké hospodářství si vlastně můžeme dovolit vzhledem k surovinovým a energetickým zdrojům naší země, kterým odvětvím se můžeme věnovat vzhledem k jejich dopadu na životní prostředí naší země.“
Z dnešního odstupu 15 let, kdy se začínáme bát energetické závislosti a hledáme alternativní zdroje, působí ta slova skoro vizionářsky.
Vizionářským bylo ostatně i Dejmalovo prosazení zmíněného zákona o ochraně přírody 114/1992. Šlo o první legislativní rámec, který určil koncept právní ochrany proti plundrování české krajiny bezohledným průmyslem. Určoval, co je to ekologická újma, vymezil územní rozsah a ochranu Národních parků nebo územní plánování, aj.. Byla to ale také první legislativa, která dala občanům do té doby neznámou možnost mluvit do věcí, které je obklopují, do toho, jak bude vypadat a vyvíjet se prostředí, v němž žijí.
Na této změně myšlení má Ivan Dejmal lví podíl. A přitom se v médiích k úmrtí neobjevila obsáhlejší zmínka, než krátká noticka. To možná něco značí o novém posunu v našem vtahu k životnímu prostředí. Buď ve směru toho, že už jeho ochranu vnímáme jako potřebnou přirozenost a samozřejmost, nebo znovu ztrácíme o jeho stav a hodnoty zájem ve jménu ekonomického růstu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
