Napíchněte ho!

Doteď se tu spíš tušilo, po tomhle týdnu to máme černé na bílém. Podle Ústavního soudu zdejší policie za pomoci soudců ve velké míře zneužívá odposlechy. Tedy institut, ke kterému by měla přikročit jen v ojedinělých případech, protože hluboce zasahuje do lidského soukromí.

Strážci konstituce tuhle neblahou praxi ukázali na případu advokáta Jaroslava Čapka. Veřejnost ho poznala jako muže, který zastupuje šlechtice Františka Oldřicha Kinského ve sporech o navrácení miliardového majetku. Před třemi lety detektivové panu Čapkovi „napíchli“ jeho mobilní telefon. Stalo se to v době, kdy Čapkův klient Kinský začal být úspěšný ve svých restitučních sporech. Politici se zalekli, že mu budou muset navracet velké majetky, které byly v držení státu a hledali co nejúčinnější cesty, jak tomu zabránit.

Jak se zpětně ukazuje, jednou z nich bylo i kriminalizace Čapka prostřednictvím policie, která s vědomím ministra vnitra Stanislava Grosse (ČSSD) na advokáta nasadila odposlech. Touto cestou získané informace pak chtěli detektivové použít v soudních sporech proti Kinskému.

Zdůvodnění k jejich nasazení znělo, že Čapek usiluje o podvod. Ten měl podle detektivů spočívat v tom, že v žalobách o navrácení Kinského majetku zamlčoval důležitá fakta, která měla dokazovat, že jeho klient na vrácení nárok nemá. Háček ale je, že odposlechy žádné takové informace nepřinesly.

Podobně jako advokáta Čapka policisté „napíchnuli“ podle všeho i telefony dalších šlechticů a jejich právních zástupců. Podle ústavního soudce Jiřího Nikodýma tuhle praxi použili proto, že proti nim neměli v ruce žádné důkazy a hrozilo, že stát vedené spory o majetek prohraje. A tak se kriminalisté snažili cokoliv proti nim získat a to právě prostřednictvím nezákonného špehování, které opřeli o vykonstruovaná obvinění.

Nechme teď stranou, že zdejší policie už léta odposlechy využívá víc než je zdrávo. Jen pro srovnání: na sto tisíc obyvatel tu ročně připadá sto odposlechů, v sousedním Rakousku je to přitom dvanáct, v Německu dvacet a ve Francii dvacet šest.

A nechme stranou i to, že tahle jednoduchá policejní cesta, jak získat důkazy, zatím nenese ovoce. Ročně jsou odposlechnuty tisíce lidí. Odposlechy je přitom možné nasazovat podle zákona jen ve vymezených závažných případech s minimální horní sazbou trestu osm let. Za takové činy je ale podle údajů justice každý rok odsouzeno jen několik stovek pachatelů. I kdyby všechny usvědčil odposlech, což není ani zdaleka jisté, dá se mluvit jen o desetiprocentní úspěšnosti.

Celý případ špehování pana Čapka ukazuje na jeden zajímavý a důležitý detail. Fatálním způsobem v něm selhali soudci. Tedy ti, kteří nás mají před účelovými zásahy do našeho soukromí chránit. Každý soudce má právo požádat policii, aby mu důvody odposlechu jasně vysvětlila. Podle Ústavního soudu se to ale v kauze Čapek nestalo. Nabízí se tedy otázka, jak vůbec soudce mohl policii, která mu nasazení odposlechu nedokázala podle strážců konstituce srozumitelně zdůvodnit, povolit? A v kolika dalších případech soudci postupovali podobně benevolentně?

I když věc vypadá pochmurně, zlepšení by mohlo být na cestě. Ústavní soudci teď nižším soudům vzkázali, ať napříště co nejpozorněji zvažují, zda vůbec odposlech povolí. A je tu i jedna zcela konkrétní pojistka. Vláda na návrh ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila (ODS) přijala návrh, že každý, kdo byl odposloucháván, bude muset být zpětně informován, že k jeho odposlechu došlo, kdo ho nařídil a jak dlouho probíhal. Tím by se měl zvýšit tlak na policii, aby špehování nenasazovala bezdůvodně. Od příště totiž nad ní bude stále viset hrozba, že dotyčný se to dozví, a podobně jako pan Čapek ji veřejně usvědčí z manipulace.