Ještě jednou Ztohoven

„Rozhodla jsem, jak jsem rozhodla.“ Tahle prázdná slova nezněla moc sympaticky. Soudkyně okresního soudu v Trutnově Stanislava Suchánková jimi před čtyřmi lety v Respektu vysvětlovala, proč poslala Petra Hejla do vězení na pouhých dva a půl roku, ačkoli se podařilo dokázat, že velmi věrohodně vyhrožoval podnikateli Daliboru Žižkovi, že mu po nezaplacení žádaného obnosu vyvraždí celou rodinu. Její slova z tohoto úterý už znějí mnohem lépe: „Soud nemá důvod pochybovat o tom, že se obžalovaní skutků dopustili. Obraz výbuchu ale nebyl schopen způsobit znepokojení obyvatelstva.“

Je dobře, že petice žádající prezidenta o milost skupině Ztohoven zůstala nevyslyšena a soud se sedmi výtvarníky proběhl. Už jen proto, že nám ukázal, jak přes všechnu tu skepsi k české justici naše soudy alespoň někdy fungují zcela příkladným způsobem: v tomto případě trutnovský tribunál uvažoval mnohem rozumněji než samotní obžalovaní. Výtvarníci totiž odmítli jakkoli vypovídat a pouze se zaštiťovali tvrzením, že šlo o umělecký záměr a žádné umění podle nich nemůže být zločinem. To je ovšem jasný alibismus – neprohlásil skladatel Karl Stockausen, že největší uměleckým dílem byly teroristické útoky z 11. září? Jak by se měl asi soud v posuzování uměleckosti té které akce orientovat? Ale V Trutnově si toho správně nevšímali a místo toho se soustředili na klíčovou otázku, zda akce Ztohoven diváky České televize nějak poškodila. Podle soudu se tak nestalo. Proto Suchánková umělce rychle poslala domů bez jakéhokoli trestu: spáchali sice přestupek, ale nikomu tím neublížili.

V jejím rozsudku také stojí, že „lidé byli spíše pobaveni, jak je snadné vysílání narušit.“ To je pravda. Prolomit se do masových médií není zas takový problém. A existují dokonce ještě mnohem snadnější cesty, než je ilegální nabourání televizního signálu. Své o tom vědí lidé od PR, kteří dokáží dostat do tisku, televize nebo rozhlasu i ten největší balast, pokud ho redaktorům zabalí do lákavého obalu. Nebo politici, kterým stačí říct i tu nejprimitivnější větu hanící parlamentního soupeře, a večer hned běží v primetimu. Nebo výtvarníci, kteří udělají hodně rozpačitou, ale za to patřičně kontroverzní akci, a média o nich pak referují několik týdnů.

Když členové Ztohoven odcházeli od soudu, tvářili se jako novodobí mučedníci (Literární noviny je ostatně nazvaly „Plastiky dneška“), kterým se jen zázrakem podařilo uniknout trestu nenáviděného státního aparátu. Žádný zázrak to ale nebyl. To jen soud měl mnohem větší soudnost, než dříve sympatická parta, která je dnes až přespříliš zahleděná sama do sebe.