Čínské vítězství

Je jisté, že svět si bude z olympiády v Pekingu pamatovat mnohem víc Phelpsův dohmat na motýlku než dvě čínské důchodkyně, které čínský režim odsoudil k převýchově prací ve vězení za to, že podle pokynů režimu požádaly v průběhu olympiády o povolení k protestu. Konec konců, Phelpsovu obrovitou postavu a klukovský výraz štěstí jsme viděli mnohokrát - dobře se pamatuje, na rozdíl od nikdy nespatřených tváří čínských důchodkyň.

Analýzy světových médií se více méně shodují, že Čína zvítězila (nemluvíme o počtu medailí), podařilo se jí dát světu najevo, že ji musí brát vážně takovou, jaká je. Konec konců, o nic jiného nestála, neměla přece v úmyslu přesvědčovat svět o tom, jak je demokratická, ale jak je silná.

Médiím se nedá vyčítat selhání. Snažila se psát o protestech, ale těch bylo zoufale málo.

Sportovcům nemá smysl vyčítat, že se vykašlali na Tibet. Kdo viděl to šílené tempo maratónců, musel pochopit, že v běžcově hlavě na žádnou myšlenku, natož té o svobodě, prostě nezbývá prostor. Jediným politicky korektním gestem byl vítězný oštěp Barbory Špotákové, byť se trochu minul cílem. Ale to není její vina – Číňanka, kterou by mohla tak elegantně porazit, nebyla k mání.

Olympiáda v Číně ukázala to, co je už delší dobu jasné: že totiž politická síla ideje lidských práv, která před dvaceti lety dokázala změnit politickou mapu světa, slábne. To ani v nejmenším neznamená, že máme na tuto ideu rezignovat. Jen bychom neměli podléhat iluzím.