Bushův nedokonalý svět

Úmyslné matení veřejnosti. Klička, která má Spojeným státům umožnit, aby se nemusely k ničemu zavazovat. Těmito slovy charakterizují kritici právě probíhající konferenci, kterou svolal do Washingtonu prezident Bush. Idea dvoudenního setkání šestnácti zemí, jež do ovzduší vypouštějí nejvíc skleníkových plynů ze všech, je jednoduchá: Začněme přemýšlet o tom, do jaké míry v budoucnu emise omezíme a jak vlastně zařídíme, aby skutečně klesly. Je tu ale háček: hovoří se o dobrovolných závazcích, nikoliv závazných limitech, jejichž nesplnění by mohlo být nějakým způsobem penalizováno.

„Víme, že dobrovolný přístup je asi stejně účinný jako dopravní značka, která na silnici žádá dobrovolné omezení rychlosti,“ glosoval v listu New York Times konferenci John Ashton, zástupce britského ministerstva zahraničí.

Prezident Bush je známý svým odporem k jakýmkoliv pevným závazkům a mnohé výtky míří na jeho adresu oprávněně. Odsoudit konferenci předem je přesto trochu krátkozraké.

Za prvé, závazné limity ve Spojených státech časem budou, o tom už pochybuje jen málokdo. Éra prezidenta Bushe končí. Omezení emisí chtějí na federální úrovni vynutit demokraté i někteří republikáni. Na úrovni lokální chystá tento krok řada jednotlivých států USA od nové Anglie až k západnímu pobřeží. Průmysl sám přivolává federální regulaci na svoji hlavu, i když možná jen proto, aby se vyhnul budoucí, ještě přísnější legislativě na úrovni států. Argumenty kritiků, že USA nejdou rozvojovým zemím příkladem, tedy zřejmě přestanou brzy platit.

Za druhé, hovořit o závazných limitech je sice hezké, ale co se lehko řekne, to se hůř udělá. Země, které podepsaly „závazný“ Kjótský protokol, odpovídají jen za čtvrtinu světových emisí. Protokol je navíc k řadě států dost měkký a celosvětové křivky růstu emisí nikdy nemůže otočit, dokonce ani kdyby se jím signatářské země řídily, což se až na světlé výjimky (Británie, Švédsko) příliš neděje. A hovořit v případě Kjóta o „závaznosti“ je víc než sporné – kdo protokol nedodrží, tomu se nic nestane. A konečně za třetí, žádná globální dohoda, která by Kjóto nahradila, až v roce 2012 vyprší, se nerýsuje.

Ve světle těchto úvah se konference jeví méně nesmyslně. Přístup, který Bushovi poradci charakterizují jako obcházení zemí s kloboukem, do něhož každý přihodí, co může a na kolik se cítí, nakonec nemusí být tak marný. Žijeme v nedokonalém, fragmentovaném světě, který má jen velmi slabé globální instituce, jež nedokážou téměř nic vynutit. Dobrovolnost je tedy na místě a nese své ovoce, ať už zmíníme „klimatické“ plány Arnolda Schwarzeneggera, které se stávají inspirací pro další státy USA, podobné iniciativy Angely Merkelové, uhlíkovou daň zavedenou v Norsku, britské zdanění fosilních paliv či pěstování biopaliv v Brazílii.

Otázka samozřejmě je, zda to bude stačit. Jak napsal nedávno Thomas Friedman, známý komentátor New York Times: „Do roku 2030 vzroste celosvětová ropná žízeň odhadem o dalších 40 %, pokud budeme pokračovat jako dosud. Takový apetit zhltne každou novou zelenou iniciativu, kterou do té doby zkusíme vymyslet. … Ekonomický růst v Dauhá a Dalianu (města v Kataru a Číně) spořádá všechny vaše energetické úspory k snídani. Je fajn, pokud jste si koupili auto na hybridní pohon. Jenže Dauhá a Dalian to vyrovnají ještě během svačiny.“

Friedman na rozdíl od českého prezidenta neradí zahodit flintu do žita a rezignovat na omezení emisí. Jenom upozorňuje na neradostné skutečnosti. Teprve budoucnost ukáže, zda rozvojové země přivede k odpovědnosti spíše silná globální dohoda nebo dobrovolnost a vlastní rozum. Každopádně už není moc času – výpočty ukazují, že emise musejí začít klesat během příštího čtvrtstoletí.