Život s českou penzí

Skutečná penzijní reforma je v nedohlednu, dvacáté výročí naší tržní ekonomiky tedy zřejmě oslavíme s důchodovým systémem, který připomíná spíš sociální daň. Tento systém poměrně úspěšně řeší problém chudoby penzistů, jejichž příjmy byly v produktivním věku nízké, macešsky se ale chová k těm, kteří do něj odvádějí částky mnohem vyšší.Od současné vlády se očekával podstatný zásah do sociálního systému: mění se demografie, délka života se prodlužuje a rozdíly v příjmech se zvětšují. Zdá se být nepochopitelné, že náš penzijní systém přežívá jen s malými změnami.

Hledání dobrého systému

Základem našeho penzijního systému je takzvaný průběžný systém: stát vybírá příspěvky od ekonomicky aktivních lidí a ty okamžitě vyplácí důchodcům. Budoucí penze pro ty, co dnes pracují, jsou tedy závislé na následující generaci a jejím „zdanění“. V tomto systému vládne do budoucna vždy nemalá nejistota - současný demografický vývoj napovídá, že poměr ekonomicky aktivních lidí k těm, co na nich závisejí, se zhorší.

Navíc nelze předpovědět, kolik lidí bude opravdu pracovat a jak velkou část svých příjmů si nechají od státu vzít. Systém také nedokáže zajistit nárok na vyšší penzi pro ty, kteří do něj odvedou více peněz. Tito lidé mohou jen spoléhat na princip určité spravedlnosti, kterou by systém měl respektovat. Opakem průběžného systému je systém fondový. Lidé si ze svého příjmu odkládají část prostředků, ze kterých chtějí v penzi žít, formou pravidelných a částečně povinných příspěvků do speciálních penzijních fondů. Ty investují uložené peníze tak, aby se ve velmi dlouhém horizontu co nejlépe a bezpečně zhodnotily.

Teoreticky neexistuje důvod, proč by si člověk „nespořil“ na penzi sám (anebo nepovažoval třeba svůj dům či byt za zdroj peněz pro důchod), nicméně tak jako v případě fondů odpovídá jeho penze přesně tomu, kolik si naspořil (a tomu, jak se tyto úspory zhodnotily na trzích). Oba systémy mají jedno společné – nejistotu ohledně jejich spolehlivosti. Fondový systém nepočítá s „neprozřetelností“ lidí, kteří si na důchod spořit nebudou. Průběžný systém zase nepočítá s „neprozřetelnými“ vládami, které budou důchodcům rozdávat více, než je možné.

Proto je dnes v Evropě nejvíce podporovaný tzv. třípilířový systém. V něm sice existuje jako první pilíř průběžný systém, ale odvody jsou do něj poměrně malé, stejně jako příští penze, které však vytáhnou většinu seniorů alespoň nad hranici chudoby. Druhým pilířem je povinný příspěvek do jednoho ze soukromých penzijních fondů, kde už příští penze odpovídá výši příjmů vkladatelů. Třetím pilířem je podpora čistě dobrovolného penzijního spoření, obvykle formou daňových výhod.

A česká realita

Náš současný systém zatím stojí hlavně na průběžném systému, který je velmi drahý (výše odvodu 28 % hrubé mzdy je z nejvyšších v Evropě!) a prospěch z něj mají především lidé s nižšími příjmy. Výše jejich důchodu se blíží jejich čistému platu. U lidí s průměrným platem poměr klesá na dvě třetiny, ti, kdo vydělávají dvojnásobek průměru, už dostanou na penzi jen 40 % čistého platu.

U nás existuje i třetí pilíř, tedy daňové zvýhodnění pro soukromé spoření, ale jeho vliv je malý (daňová odečitatelnost pro poplatníka je limitována celkem 24 tisíci ročně).

Není pravda, že se v českých penzích nic nového neudálo. Koalice prosadila zvýšení věkové hranice odchodu do penze na 65 let (za populistického odporu opozice) a byly zpřísněny podmínky pro předčasné penze. K mírným změnám došlo i v oblasti daňové podpory třetího pilíře a lidem s vysokými příjmy byl zaveden strop pro jejich důchodové platby. Ten ovšem začíná platit až při příjmu čtyřnásobně vyšším, než je průměr (v Německu je stropem méně než dvojnásobek), takže neřeší situaci středních vrstev, ale pomůže jen těm, jejichž měsíční plat má takřka šest cifer.

Celý text čtěte v pondělním Respektu 36/2008.