Záhadný svět našich dětí

České děti milují internet. Podle rozsáhlé studie, kterou si od sociologů a psychologů z Univerzity Karlovy objednalo ministerstvo vnitra, na síti pravidelně visí už 91 procent českých dětí ve věku 12–18 let. Trochu nečekaně tak mladí Češi dostihli své vrstevníky v elektronicky nejvyspělejších zemích světa, jako jsou Kanada a Spojené státy. Na webu tráví podobné množství času, věnují se stejným aktivitám – komunikují s přáteli, potkávají se na sociálních sítích typu Facebook, chatují, hrají hry a hledají si informace.

Je tu ovšem také jeden podstatný rozdíl. Západní mládež se odstěhovala na internet v kulisách vzrušené debaty psychologů, pedagogů i rodičů, kteří se už přes deset let přou, co může virtální svět jejich dětem dát, jak jim pomoci se v něm orientovat a jak je naopak připravit na rizika. U nás se ale tzv. Net Generation rodí ve vší tichosti. Ze srovnání evropské agentury Eurobarometr vyplývá, že čeští rodiče věnují brouzdání svých dětí virtuálním světem minimální pozornost, třetí nejmenší ze všech zemí Evropské unie.

Důvodem je i to, že často s počítačem sami nic neumějí a nevědí, jak v tomto směru své potomky vychovávat. Učitelé na tom nejsou o moc lépe. „Nedostatečná role školy je jedním z hlavních výsledků naší studie,“ říká sociolog Petr Soukup, jeden z autorů šetření. „Děti si třeba stěžovaly, že se ve škole nedozvědí vůbec nic o rizicích, která jim na internetu hrozí.“

Je toho hodně – od absolutní roztěkanosti a neschopnosti vyznat se v tunách dostupných informací přes závislost na virtuálním světě až po rizika sexuálního zneužívání. Jak se s tím děti a v závěsu za nimi i dospělí v praxi vyrovnávají?

Od první třídy

Obkroužená desetipatrovými paneláky působí malá dvoupatrová budova porostlá břečťanem trochu nepatřičně. Nebýt papírové výzdoby v oknech a antukového hřiště, základní školu by tady v Chlupově ulici v pražských Stodůlkách na první pohled hádal jen málokdo.

Žáci sem chodí jen do páté třídy, na druhý stupeň odcházejí na jiné školy. Odpovědi při hodině výpočetní techniky je ale spolehlivě pasují výš. Patnáct dětí rychle přebíhá od svého počítače k učitelskému a předhání se ve znalostech detailních funkcí textových editorů. „S počítači a internetem jsou v kontaktu od první třídy,“ říká jejich učitel Jan Šebrle. A je to znát, třeba když dostanou za úkol vyhledat různá fakta o českých krajích. „Výborně, Kristián už to má, kdo další?“ ozve se za pár minut. „Pomoz ostatním, Kristiáne, na jaké stránce jsi to našel?“ Kristián vygoogloval stránky státní správy. „Dobrý zdroj,“ chválí ho učitel, „přehledný a dá se mu věřit.“

Počítač a internet je tu běžnou studijní pomůckou – a to nejen při vyučování. Školní časopis nabízí na webu ke stažení podcast a prvňáci používají Moodle, v Česku asi nejrozšířenější on-line „nástěnku“. Rodiče tu najdou organizační pokyny, žáci materiály k učivu, zajímavé odkazy nebo texty, které s látkou přímo nesouvisí, výukové hry a možnost, jak být „on-line“ v kontaktu s učitelem i svými spolužáky.

Už od první třídy se malí školáci mohou začít v nepovinném kroužku učit programovat. „Osvojí si algoritmické myšlení, na konci, po pěti letech, už jsou schopní napsat vcelku složitý program, třeba hru,“ popisuje programování pro desetileté žáčky Jan Šebrle.

Není tohle už trochu moc? Vizionáři tvrdí, že rozhodně ne. Škola v Chlupově ulici je pilotní školou Výzkumného ústavu pedagogického, což znamená, že jako první uvádí do praxe záměry teoretiků a výzkumníků, podle nichž samozřejmě internet nabízí učitelům skvělé možnosti.

Vše umožňují nedávné změny, které školám, jak známo, nabízejí možnost vymyslet si část práce podle svého. Ministerstvo stále určuje, co mají žáci umět, ale je už na školách, kdy a především jak je předepsanou látku naučí. V Chlupově ulici na to jdou jinak než memorováním textů z učebnic.

Třeba v rámci předmětu Člověk a jeho svět (který vznikl sloučením prvouky, přírodopisu a vlastivědy) žáci ve skupině vyhledali podrobné informace o krajích České republiky, které následně přednesli a prezentovali třídě. „Smyslem je pochopitelně naučit se základní fakta o českých krajích, ale zároveň se také seznámit a naučit se pracovat s portály, jako je Seznam, Atlas nebo Google,“ vysvětluje Michaela Patočková.

V noci ne

Komu se tohle zdá přepjaté, měl by si aspoň letmo připomenout, že dejme tomu ve Velké Británii nebo Finsku jdou mnohem dál. Předmět výpočetní technika tam v rozvrzích nenajdete, zvládnutí a praktické použití je totiž součástí celého studia. Je to úspěšný model: v měření schopnosti pracovat s informačními technologiemi v každodenním životě se umisťují Britové a Finové na prvních příčkách evropských statistik.

Celý článek čtěte v posledním letošním čísle Respektu 52/2008.