Vážně nás to mrzí

Nemá se tak náhodou Wall Street americkému lidu omluvit? Přesně to navrhl předminulý týden během jednoho senátního slyšení senátor Sherrod Brown šéfovi Fedu Benu Bernankeovi a ministru financí Hanku Paulsonovi. Pokud ano, pokoření titáni financí budou v dobré společnosti; institucionální omluvy se v posledních letech šíří jako stepní požár.

Britští křesťané se kupříkladu veřejně káli za otroctví a dokonce zvažovali omluvu za to, že se jejich bratři v Kristu druhdy stavěli skepticky k evoluci. Americký komentátor Nicolaus Mills říká téhle módní vlně „globální kultura omluv“. To je možná trochu přehnané: v porovnání s četnými křivdami minulosti těch kajícníků zas tolik není. Důležitější ovšem je, co takové omluvy znamenají – pokud vůbec něco.

Upřímná a dobře načasovaná soukromá omluva od jednotlivce může zmírnit ochromující pocit ponížení, výčitky svědomí i myšlenky na pomstu. Veřejné vyznání lítosti má sice větší dosah, může však vyznít oportunisticky: jako politický trik nebo senzacechtivý kousek od celebrity. (Vzpomeňte si třeba na omluvu prezidentského kandidáta Johna Edwardse za nevěru nebo údajnou lítost zpěvačky Janet Jacksonové za „selhání garderoby“, jehož vinou zahlédli zděšení američtí televizní diváci její ňadro).

Omluvy za křivdy minulosti od současných institucí jsou ještě vachrlatější. Londýnský právník a historik Jonathan Sumption jim říká „sprostý anachronismus“, podle něj jde vlastně o „výtku minulosti, že se více nepodobá přítomnosti“.

Výměny omluv a odpouštění jménem mrtvých zní falešně – obzvláště když jde o záležitosti mnoho set let staré (jako například rabování a znásilňování, jehož se Vikingové dopustili v Irsku a jehož litoval dánský ministr kultury Brian Mikkelson roku 2007).

Kolektivní vina je zvláštní koncept dokonce i v přítomnosti (k čemuž Jonathan Sumption dodává, že často byla příčinou právě takových masakrů, za něž se lidé nyní omlouvají). Ovšem přinejmenším přiznat, co se stalo v minulosti, a poučit se z těchto událostí, by mělo prospět všem.

I když všechny strany uznávají, že omluva je na místě, špatná omluva (dílčí, zdráhavá nebo neupřímná) se může vymstít. Opakovaná vyjádření lítosti japonských představitelů nad válečnými zvěrstvy dráždí země, jako je Čína či Jižní Korea, zajídá se jim totiž, že v Japonsku se veřejně oslavují odsouzení váleční zločinci.

Úspěšné omluvy jsou obvykle taktikou na úrovni mezinárodní či národní politiky, obzvláště když se nový vůdce chce distancovat od minulých chyb (vlastních, či nejlépe cizích).

Itálie se nedávno omluvila Libyi a vyplatila jí reparace za kolonialismus (výměnou za energetické kontrakty a spolupráci v oblasti migrace). Bývalý americký prezident Bill Clinton a někdejší britský premiér Tony Blair vynikali ve veřejných projevech lítosti například nad otroctvím.

Jihoafrický prezident Frederik de Klerk se roku 1992 omluvil za apartheid; Nelson Mandela se poté omluvil za násilnosti spáchané Africkým národním kongresem. Komise pravdy a usmíření zaznamenala utrpení jednotlivců a dala pachatelům šanci přiznat se a omluvit se.

Takže jaké faktory přispívají k úspěšné omluvě? Politoložka Melissa Noblesová z Massachusetts Institut of Technology, která se specializuje na omluvologii (naše vlastní slovní ražba), uvádí, že omluvy mohou oficiálně podepřít konkrétní náhled na dějiny, napomoci mírumilovně zvládnout politické křivdy a podpořit společenskou angažovanost u odcizených skupin populace.

Celý text čtěte v pondělním vydání Respektu.