Rockefeller Babiš
Čtěte v novém Respektu: Ministr financí sní sen o přeměně z oligarchy v elitu
Rok poté, co Andrej Babiš vstoupil do vrcholné politiky a téměř ji ovládl, je dál pro mnohé zosobnění nebezpečného oligarchy. Poté, co nahromadil obrovský majetek, nakoupil dva ze čtyř seriózních deníků, stal se ministrem financí a místopředsedou vlády. K tomu vede vrchnostensky budovanou stranu, která sbírá body v jedněch volbách za druhými. Existuje proto velké riziko, že Babiš se jen dál zdokonaluje v disciplíně, kterou doteď tak mistrně ovládal: starání se o sebe a zvětšování svého bohatství.
S Andrejem Babišem to ale nikdy nebylo úplně jednoduché. V devadesátých letech se sice mistrně pohyboval v neprůhledných privatizačních vodách a uměl si u politiků vyjednat, co potřeboval - nedávno se objevilo v měsíčníku Reportér podezření, že firmy kolem něj mohly sponzorovat svého času ČSSD. Zároveň ho nikdy nešlo automaticky zařadit do galerky zdejších mafiánů a šíbrů.
Babiš v Česku vždy platil daně, dřel od rána do noci, na rozdíl od bývalého šéfa ČEZ Martina Romana i něco konkrétního a hmatatelného vybudoval. Stále si však sebou nesl pověst výrobce hnojiv i muže, který se nebezpečně zapletl s komunisty, a pak se zdejším divokým kapitalismem. Vlastně měl vše, jenže mu chybělo to nejdůležitější – společenská prestiž a u znání.
O titul českého Rockefellera se tehdy hlásili dva muži – Petr Kellner a Antonín Koláček. Dnes již víme, že se jim proměna z dravce v elitu nepovedla.
Když jsme s kolegyní dělali s Babišem minulý týden, den po jeho šedesátinách, rozhovor pro profilový článek, který najdete v aktuálním vydání Respektu, popsal nám svoji motivaci pro vstup do politiky těmito slovy: „Každou část svého života jsem měl různé konkrétní cíle. Když jsem je naplnil, měnil se mi postupně i smysl života. Pochopil jsem, že peníze, bohatství a úspěch neznamenají štěstí, ale že vás mohou naplňovat i jiné věci, které jsem dříve tak nevnímal. Ale to nemůžete pochopit, protože jste neprožili můj život.“
Na stole před ním ležel papír, kde měl výňatky z myšlenek Aristotela a Platóna a rozhovor s filosofem Václavem Bělohradským, který o něm nedávno prohlásil, že má šanci proměnit se z oligarchy v elitu. Z řady reakcí bylo ten večer, kdy jsme s ním v jeho průhonické Sokolovně mluvili, vidět, že mu Bělohradského slova uvízla v hlavě.
Před deseti lety napsal kolega Tomáš Němeček do Respektu článek s titulkem Naši oligarchové. Začínal následovně: „Jsem jako Rockefeller, říkají o sobě privatizační zbohatlíci ve střední a východní Evropě. A chtějí tím říct - možná jsme začínali jako dravci, ale dnes už z nás jsou solidní podnikatelé a ušlechtilí mecenáši. Je to chytré srovnání: v jejich publiku málokdo zná počátky naftařského krále Johna D. Rockefellera, který se v Americe 19. století dostal k bohatství doslova přes mrtvoly - dnes už jeho jméno zní jen úctyhodným zvukem starých peněz.“
O titul českého Rockefellera se tehdy hlásili dva muži – Petr Kellner a Antonín Koláček. Dnes již víme, že se jim proměna z dravce v elitu nepovedla. Koláček možná brzy půjde kvůli defraudacím v Mostecké uhelné do kriminálu, Kellner se v dalších letech upnul jen a jen na zvětšování svého finančního impéria. Zřejmě s cílem, aby si na sklonku života mohl říct – podařilo se, byl jsem na světě nejbohatší.
Babiš to z nich zatím dotáhl nejdál: vstoupil do aktivní politiky a opakuje, že chce sloužit veřejnému zájmu. Bude napínavé sledovat, nakolik v dalších letech opíše dráhu Kellnera s Koláčkem, nebo jestli opravdu dokáže překročit jejich i svůj stín.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
