Problém etického prasáka

Cítím se jako Woody Allen.                                                            Foto: Profimedia

Dov Charney by měl být (a také byl) oslavován jako hrdina. Původem Kanaďan založil svoji firmu v USA na konci devadesátých let, kdy se tamní oděvní firmy masově stěhovaly do Asie za výhodnějšími podmínkami, a od počátku ji budoval na zcela jiných principech. American Apparel šil výhradně ve Spojených státech, platil dělníkům férové, často nadprůměrné mzdy, staral se zaměstnancům i jejich rodinám o zdravotní pojištění. Firemní angažovanost posunul ještě dál, když se snažil ovlivnit podobu debaty o imigrační politice – také proto, že řada jeho zaměstnanců pochází z Mexika. Štědrý šéf jim tak dopřával doučování angličtiny, ale i masáže, kurzy jógy, kola či kupóny na městskou dopravu.

Tento přístup výstižně shrnuje anglické sousloví „sweatshop free“ a ve zkratce znamená, že zákazníci firmy vědí, že jejich bavlněné tričko neušila patnáctiletá bangladéšská dívka v přeplněné a nestabilní robotárně. Charney s tímto konceptem navíc slavil komerční úspěch. Zpočátku vyráběl výhradně pro designéry a firmy, které na kvalitní trička tiskly vlastní loga. Ale záhy si politicky korektní zboží si našlo příznivce mezi alternativněji laděnou městskou mládeží či nezávislými, zejména hudebními umělci – a dnes je symbolem „odpovědného konzumu“ i mezi hvězdami.

Přesto dostal Charney před pár dny ze společnosti, kterou založil, vedl a stále ji zčásti vlastní, vyhazov. Důvody zatím nebyly potvrzeny a jistě nelze vyloučit ani spory ve firmě, nicméně vše směřuje k domněnce, že zbytek vedení dospěl k závěru, že si společnost nemůže dovolit další žaloby obviňující Charneyho ze sexuálního obtěžování ani případná mnohamilionová vyrovnání, jež by z nich plynula. Tomu by nakonec odpovídalo i to, že akcie American Apparel po zprávě posílily.

Pětačtyřicetiletý Dov nazývaný občas Che Guevarou textilního průmyslu totiž svoji firmu proslavil nejen etickým podnikáním, ale i poměrně  sexuálně explicitními reklamami - a také podobně netradičním chováním. Estetiku reklam staví na zdánlivě amatérských záběrech velmi mladě působících lidí a zejména žen v různých stádiích „svlečenosti“, jež měly působit dojmem „kluk s foťákem překvapil svoji dívku v ložnici jen v kalhotkách“.

Na reklamy nepoužívá modelky, ale zaměstnance firmy, prodavačky nebo fanoušky; všichni museli přistoupit na to, že na cudnost se tu nehraje. A na tu si nehrál ani sám Charney. Čas od času běhal po kancelářích nebo řídil meetingy jen ve slipech nebo plácnul zaměstnankyni po zadku. Při jednom rozhovoru prý dokonce masturboval před novinářkou.

Už jednou za takové manýry zaplatil, a to doslova. Před pěti lety podnikatel – sám židovského původu – ve dvou svých obchodech vystavil billboard s fotografií Woodyho Allena z filmu Annie Hallová bez jeho předchozího souhlasu. Herec a režisér, který na ní byl zobrazen jako chasid, ho za to zažaloval o deset milionů dolarů.

Charney vysvětloval, že se cítil duchovně spřízněný se situací, již Woodyho postava prožívá, ale také se identifikoval s veřejným skandálem, který na začátku 90. let sužoval Allenův soukromý život – neboť tisk v roce 2009 právě probíral několik souběžných obvinění Charneyho ze sexuálního obtěžování bývalých zaměstnankyň. Den před soudem nakonec zaplatil Allenovi pět milionů.

Nyní přišla nová vlna, kterou již neustál. Podle médií vyšlo najevo, že jednu zaměstnankyni pozval ke „společné masturbaci“ a jinou pověřil úkolem nabírat pro něj nové členky týmu, s nimiž bude spát. Další popisovaly situace, kdy s nimi jako jejich nadřízený mluvil téměř nebo úplně nahý. Fotku jeho penisu lze mimochodem najít na internetu asi za deset sekund.

Autorka tohoto textu je poslední, kdo by schvaloval situace, kterým Charney svoje zaměstnankyně vystavil. Ve světle zřícené bangladéšské továrny Rana Plaza, při níž loni zahynulo více než 1100 lidí, však musí poznamenat, že celý případ může vypadat poněkud absurdněji.

Leckdo tak bude kauzu vnímat jako „problém prvního světa“ nebo přemýšlet, zda lze poměřovat etiku či velikost viny. Šéfové firem, které se zdráhají přispět na odškodnění postižených rodin či přistoupit na změnu pravidel a podmínek, za kterých šijí své oděvy, totiž v klidu pobírají bonusy za dobré hospodaření. Pravda - sedí u toho v obleku.