Můžeme si za únor 1948 sami?

Komunistickému převratu, od kterého 25. února uběhlo šedesát let, se dalo zabránit, pokud by tehdejší demokratické nebo přesněji řečeno nekomunistické elity byly lépe připraveny na taktiku komunistů vedených Klementem Gottwaldem (O Gottwaldovi více v článku Marka Švehly ZDE).

Nelze se vymlouvat pouze na tehdejší začínající studenou válku, která svět rozdělila na Východ a Západ. Proč tomu tak bylo a proč demokraticky smýšlející Čechoslováci nedokázali komunistům v převzetí moci zabránit? Na tyto otázky hledají historici stále odpovědi.

Jiří Pernes je přesvědčen, že si československá společnost za únor 1948 může sama. „Češi a Slováci chtěli ve velké míře změnu,“ řekl Respektu.cz. Podle něj byla společnost frustrována hospodářskou krizí z třicátých let a také Mnichovskou dohodou. „Novou republiku, kterou společnost začala budovat v roce 1945, chtěla mít jinou, než byla republika předválečná. Proto začala podporovat experiment takzvané lidové demokracie,“ hledá vysvětlení Pernes. „Komunisté dokázali oslovit veřejnost do té míry, že je podporovala i v únoru 1948,“ dodal.

Klíčové podle něj bylo to, že i když politika demokratických stran byla nešťastná, komunisté měli podporu většiny společnosti a to rozhodlo. „Kdyby československá veřejnost řekla v masivní podobě ne, tak by převzetí moci komunisty bylo přinejmenším komplikované,“ řekl Pernes.

„Nebyl tady nikdo, kdo by lidi zavolal, dal jim hesla. To udělali pouze studenti,“ odpověděl Oldřich Tůma, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny, na otázku Respektu.cz, jak je možné, že odpor proti nástupu komunistů byl v únorových dnech tak minimální. „Nekomunistickým stranám ani nepřišlo na mysl, že se ten konflikt rozhodne na ulici.“

Protesty studentů

Relevantními protestními akcemi tak byly v roce 1948 pouze dva studentské pochody – 23. a 25. února. Jejich pamětník a poslední žijící poslanec tehdejšího Národního shromáždění Josef Lesák pro Respekt.cz uvedl, že je prezident Edvard Beneš ještě 23. února ujišťoval, že republika zůstane demokratickou zemí v duchu Masarykových zásad.

„Byl jsem jediným poslancem, který se postavil do čela nějakého odporu,“ řekl tehdejší místopředseda národních socialistů. Podle něj byli představitelé nekomunistických stran „skálopevně“ přesvědčeni, že vyhrají volby v roce 1948. „Komunisté nehodlali v této době dělat pokus o uchopení moci, udělali by to za dva, tři měsíce. Ale únorová situace se jim náramně hodila," hodnotí situaci před šedesáti lety Lesák.

Nebyl jsem čítankový hrdina

Důsledky pro něj a jeho rodinu byly tragické. K květnu 1948 byl s celou rodinou zatčen. „Na mě estébáci přišli, že byla požádána sněmovna, aby mne vydala k trestnímu stíhání. Pokusil jsem se o únik. Měl jsem tři děti – pětileté, tříletou a dvouměsíční dítě,“ říká rozechvělým hlasem.

„Ráno vzali manželku k výslechu, dítě se asi za hodinu začalo hlásit o snídani. Kojit dítě neumím. Tak jsem zabouchal (na dveře cely) a požádal je, aby manželku na dvě tři minuty uvolnili, aby nakrmila dítě. Zabouchl a nic. Když už dítě řvalo a začalo měnit barvy, říkám si, tomu se něco stane. Tak jsem opět zavolal a odpověď byla: Však ono se neposere. Práskly dveře. Za pár dní mi sdělovali v noci v kriminále, že to nejmladší dítě zemřelo,“ vypravuje Lesák.

Bachaři poradili bývalému poslanci, aby si dal žádost o povolení na účasti na pohřbu. „Napsal jsem to, i když jsem pro slzy na papír neviděl,“ vzpomíná. V předvečer pohřbu žádost vyřízena nebyla. „Usnul jsem a brečel jsem.“ V noci byl probuzen a pozván na další výslech. Slíbili mu, že jej okamžitě pustí, když do rozhlasu řekne, že demokratičtí politici Krajina, Zenkl, Drtina, Ripka a Stránský chystali puč proti komunistům. „To jsem odmítl,“ říká Lesák rozhodně.

Následně byl odsouzen na jeden rok vězení ještě podle zákona z roku 1923 na ochranu republiky. „Byli jsme prohlášeni za třídní nepřátele a to znamenalo až do důchodu trestáni. Nakonec jsem skončil až do penze na šachtě v Kladně v podzemí.“

Ani po šedesáti letech svých rozhodnutí nelituje. „Musel bych vždycky tak. Nebyl jsem žádný čítankový hrdina. Ale to co se dělo, těch povražděných lidí, vždyť bylo třináct vysokoškoláků oběšeno a víc jak čtvrt milionu lidí v base. To byl nelidský režim.“

Sověti Československo pustit nechtěli

Oldřich Tůma je přesvědčen, že mezinárodní kontext byl nezbytnou, ale nikoliv dostačující podmínkou pro komunistický převrat. Upozornil na případ Finska nebo Rakouska, které byly také v oblasti zájmu Sovětského svazu. Při posuzování proměnných však vyzdvihl specifické vnitropolitické faktory Československa. „Komunistům nemá zvláštní smysl vyčítat, že se chovali jako komunisté. Oni moc chtěli, měli různé cesty, jak se k ní dostat,“ řekl Respektu.cz.

„Je třeba se zamýšlet nad taktikou nekomunistických stran. Jejich schopnosti rozumět situaci. Tam mnohá selhání můžeme konstatovat,“ uvedl Tůma. Upozornil na fakt, že českoslovenští a sovětští komunisté byli v letech 1945 až 1948 spojitou nádobou a jen nemnozí nekomunističtí politici si to uvědomovali.

Dalším selháním demokratů bylo podle Tůmy to, že podcenili podporu Západu, protože se na něj v předchozích letech jen málo obraceli. “V čem měly západní mocnosti, hlavně USA, vidět důvod angažovat se v Československu? Na mezinárodní scéně poválečné Československo vždy hlasovalo společně se Sovětským svazem,“ zdůraznil.

Jiří Kocian se domnívá, že vnitropolitické a mezinárodní příčiny komunistického převratu jsou vyrovnané. „Co udělali komunisté velmi šikovně, čím předbíhali ostatní politické strany, bylo, že se neobraceli tradičně na dělníky a sociálně slabší vrstvy, ale že dokázali oslovit a získat i střední vrstvy – úředníky, rolníky. To oslabilo i ve volbách 1946 demokratické strany,“ míní Kocian. Podle něj komunisté vzbudili v obyvatelstvu dojem, že pouze urychlují dokončení svého program z roku 1945.

„Je otázkou, zda by Sověti, pokud by prezident Beneš nepřijal demisi demokratických ministrů, dali od Československa ruce pryč. Svědectví a dokumenty vypovídají, že Československo pustit nechtěli,“ řekl pro Respekt.cz Kocian.

Podle historika bylo důležité to, že Československo bylo přístupovou cestou k Německu, na rozdíl od Finska, které Stalinovi odolalo. Ani situaci s tehdejším Rakouskem nelze srovnávat, protože komunisté tam ve volbách získali daleko méně hlasů, než v Československu, dodal. „Pozice Američanů v Rakousku nenasvědčovaly tomu, že by Sovětům ustoupili. V Československu Američané se Sověty odešli v listopadu 1945,“ připomenul Kocian.

Rovněž předválečný vývoj komunistické strany v Československu byl odlišný od ostatních zemí střední Evropy. „Něco na tom je, že předválečná komunistická strana byla masovou a legální stranou,“ připustil Kocian. „Vnímání Sovětů tady bylo jiné než v Maďarsku a Polsku.“ Sovětský svaz byl i po únoru 1948 vnímán jako garant československé celistvosti a nezávislosti zvláště proti domnělé hrozbě Německa.

Odsun Němců

Při hledání příčin února 1948 se často objevuje poukaz na poválečný odsun německého obyvatelstva z Československa. Bylo to skutečně předznamenání únorových událostí roku 1948, jak se o tom vedla diskuse v poúnorovém západním československém exilu? Kocian připouští, že odsun zjednodušil politickou situaci v Československu. „Určitě to sehrálo jistou roli, i když si myslím, že odsun sám nebyl přímým předpokladem února,“ uvedl.

Vít Smetana se domnívá, že především ekonomická hlediska odsunu Němců posílila komunistickou stranu a byla jednou z příčin, že v roce 1946 získala KSČ 38 procent odevzdaných hlasů. „To, že zkonfiskované majetky německé menšiny byly rozdávány těm, kteří se do pohraničí vydali, v podstatě z rukou komunistického ministra Ďuriše (poválečný ministr zemědělství), rozhodně bylo významné pro výsledek pozdějšího politického zápasu.“

„Je to hra, jak by vypadala situace, když vyjmeme jeden kamínek z mozaiky příčin,“ uvažuje nad tím, zda vnitropolitická situace převážila nad mezinárodními aspekty poválečné Evropy. Připustil však, že hlavní příčinou února 1948 je selhání českých politických elit. „Rok 1938 a Mnichov byl zásadní zkušeností, která ovlivnila jednání politiků za války a krátce po ní,“ řekl Smetana pro server Respekt.cz.

Košický vládní program

Smetana připomněl rozhodnutí levostředových stran, že po roce 1945 nebude obnovena předválečná nejsilnější pravicová strana, agrární. Kalkulace národních socialistů a lidovců, že voliči agrárníků přejdou k nim, se ukázala jako chybná, dodal. „Na jednání o nové vládě v březnu 1945 v Moskvě přijeli demokratičtí politikové naprosto nepřipraveni,“ zdůraznil Smetana.

Rovněž slovenský historik Michal Barnovský upozornil na to, že již Košický vládní program z roku 1945 „vychýlil misky vah ve prospěch komunistů“. Bylo možné komunistické totalitě zabránit? „V Maďarsku v listopadu 1945 získali komunisté 17 procent hlasů, přesto v Maďarsku během dvou let nastal zlom. Byl by to zázrak, když v Československu komunisté v Českých zemích získali 40 procent a na Slovensku 30 procent, se sociální demokracií fakticky většinu. Porážka demokratických sil byla nevyhnutelná,“ řekl v rozhovoru pro Respekt.cz Barnovský. „Musela být však taková, jaká byla? Nedalo se udělat víc?" ptá se.

Roli demokratických stran v poválečném Československu přirovnal k šachistovi, který udělá první tah a už nemá promyšleno, jaké budou následující. „Oni byli bezradní (demokraté), komunisté vsadili na ulici,“ doplnil Barnovský. Přpomenul, že v roce 1948 bylo Československo poslední zemí střední a jihovýchodní Evropy, kde ještě nebyli u moci komunisté.

Role Beneše

Smetana zdůraznil, že prezident Edvard Beneš sehrál ústřední roli v tom, kam bude Československo po válce patřit. „Zahraniční politika Benešovy exilové vlády v podstatě od roku 1941 byla stále více náchylná k tomu, spolupracovat do budoucna zejména se Sovětským svazem,“ prohlásil Smetana. V této souvislosti připomíná mnichovské trauma a rovněž šikovný přístup Sovětů během války. „Sovětská strana zdůrazňovala žádné zasahování do vnitřních záležitostí Československa, zdůrazňovala´my vás vždy ochráníme před Němci´.“

Podle odborníka na mezinárodní vztahy ve třicátých a čtyřicátých letech tak zůstává otázkou, zda Beneš musel Sovětům ustupovat v takové míře, jak to činil. „Nebylo možné dělat politiku nejenom vstřícnou, ale i důstojnou,“ táže se Smetana a okamžitě nabízí odpověď: „Ustupovalo se často ještě před tím, než byly sovětské požadavky vyřčeny.“

Připomíná výroky Beneše z doby války, kdy československý prezident sovětským diplomatům vysvětluje, že po druhé světové válce přijde další, kdy na SSSR zaútočí opět Německo, které bude podporováno Západem. „Nad tím zůstává rozum stát a je těžké racionálně vysvětlit, proč takové výroky, které jen podporovaly Stalinovu paranoiu ze Západu, Beneš vyslovoval,“ kroutí hlavou Smetana.

Pernes se domnívá, že pokud by v čele exilové vlády stála jiná osobnost, s jinou historickou zkušeností než Beneš, mohlo se poválečné Československo vyvíjet jiným směrem. „Na tom, jak to všechno dopadlo, má Beneš obrovskou zásluhu.“

Redakce Respekt.cz připravuje další materiály, včetně videoreportáže, z konference Únor 1948 v Československu: Nástup komunistické totality a proměny společnosti, která se koná od 25. do 27. února v pražském Lichtenštejnském paláci. Jedná se o první konferenci z cyklu České křižovatky evropských dějin 1918–1938–1948–1968, který pořádá Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, Úřad vlády České republiky a Národní archiv.