Mladí cizinci ve školních lavicích

Většina učitelů přizná, že občas, když se hodina nevyvíjí tak, jak by měla, nedávají vinu látce samotné nebo způsobu výuky, ale žákům. Zdá se, že učit některé děti je zkrátka náročnější. Ale proč? Je to snad dáno kulturními faktory: rodiče s určitým socioekonomickým zázemím přikládají vzdělání menší důležitost a děti k učení příliš nevedou? Nebo to snad souvisí se školami samotnými a s tím, do jaké míry dokážou vzdělávat děti s různými schopnostmi?

Číňané v čele

Mohlo by se zdát, že na tuto otázku odpovědět nelze. K nalezení odpovědi by bylo třeba mít podobné děti, které mají zkušenost s mnoha různými vzdělávacími systémy, a teprve pak by bylo možné zjistit, které z nich má nejlepší výsledky. Podobný experiment ovšem shodou okolností existuje, a to díky fenoménu masové migrace. Tím, kdo dokáže tuto otázku objasnit nejlépe, jsou děti migrantů pocházející z jedné a téže země.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), think tank se sídlem v Paříži, každé tři roky v rámci svého Programu pro mezinárodní hodnocení žáků (Programme for International Student Assessment – PISA) zjišťuje, jak patnáctiletí žáci ze zhruba padesáti zemí světa ovládají mateřský jazyk, matematiku a přírodní vědy.

OECD nedávno roztřídila data z přírodovědné části šetření z roku 2006 podle země původu, odkud děti a jejich rodiče pocházeli. Ze čtyř zemí – Turecka, Číny, bývalého Sovětského svazu a bývalé Jugoslávie – odešlo dost občanů do dostatečného počtu zemí na to, aby se daly vyvodit závěry o kvalitě školství v příslušných hostitelských zemích.

Téměř všude mají žáci z rodin imigrantů horší výsledky než děti starousedlíků – to se dá očekávat, protože často jde o děti chudých, nepříliš vzdělaných rodičů, o děti, které neovládají místní jazyk. Když se výsledky upraví tak, aby braly v potaz tato znevýhodnění, rozdíly se částečně zmenší. Zajímavější je však to, že děti ze stejné země si vedou velmi různě v závislosti na tom, ve které zemi se ocitly.

Jedna z příčin souvisí s tím, do jaké míry jednotlivé země žáky rozřazují, tedy do jaké míry je dělí do skupin podle vědomostí a dovedností a tyto skupiny potom vyučují odděleně. Mnoho tureckých dětí první a druhé generace chodí do školy v Rakousku, Německu, Belgii, Švýcarsku a Dánsku. V prvních čtyřech zemích jsou žáci rozřazováni po dokončení základní školy.

Avšak ti, kteří usedají do lavic v Rakousku a Německu, mají horší výsledky než jejich kolegové v Belgii a Švýcarsku, protože jak se zdá, rozřazování v prvních dvou zemích probíhá dříve a je nekompromisnější, přičemž socioekonomický status dítěte má značný vliv na to, v jaké škole skončí. Většina tureckých dětí chodí na školy technického směru, které je nepřipraví na studium na vysoké škole.

Jejich nevalné výsledky na dánských základních školách, kde rozřazování neexistuje a kde by teoreticky všechny děti měly mít přístup ke stejně kvalitnímu vzdělávání, jsou o něco více zarážející. Andreas Schleicher, který je v OECD vedoucím výzkumu v oblasti vzdělávání, má za to, že jejich šance zmenšuje skutečnost, že v některých dánských školách je vysoká koncentrace dětí z chudých rodin místo toho, aby byly rozptýleny v různých školách. Obecně lze říci, že v zemích, kde je mezi různými školami větší rozdíl co do profilu přijímaných žáků, jsou výsledky v hodnocení PISA zpravidla horší.

Rozdělování dětí podle vědomostí a dovedností však nemusí být nutně špatné. Dokládá to zkušenost dětí z Čínské lidové republiky. Ty, které odejdou do Hongkongu, mají velmi dobré výsledky, i když jsou chudé – a přesto, že Hongkong školáky rozřazuje od nízkého věku a často. Nicméně to, v jaké škole se dítě ocitne, tolik nesouvisí s bohatstvím a vzděláním rodičů. Navíc pokud se dítě učí lépe, než se čekalo, může přejít jinam. „Ve východoasijských zemích má socioekonomický status obecně menší váhu než v zemích západní Evropy,“ konstatuje Andreas Schleicher.

Celý článek vyjde v pondělním Respektu.