Jak si Basilej nabíjí baterky

„Nad dlážděnými uličkami středověkého města září hvězdy a v řece Rýn se zrcadlí měsíc. Hodiny na katedrále ve švýcarské Basileji právě odbyly tři ráno a starobylé město by tedy mělo spát, jeho obyvatelé ale mají na dnešní noc zjevně jiné plány. V chladném nočním vzduchu se co chvíli někde otevírají dveře, vyloupne se z nich jedna či více postav a přidávají se k houstnoucímu davu. Zástup ví, kam jít, všichni míří do středu města, k náměstí s gotickou katedrálou a jejím časostrojem, jehož ručička se pomalu, minutu za minutou, posouvá ke čtyřce,“ popisuje Respekt v aktuálním čísle začátek festivalu Fasnacht.

Nestává se často, aby Respekt vyrážel na zahraniční reportáže za tak zdánlivě banálními tématy, jako je karneval. Ještě před několika měsíci autorka těchto řádků netušila, že ve švýcarské metropoli vůbec nějaký rej masek probíhá. Potom se jí ale o největším karnevalu Evropy zmínila při jednom rozhovoru Olga Cieslarová, spoluzakladatelka takzvaného Sametového posvícení - průvodů k výročí 17. listopadu. 

„Není to jen velká párty po vzoru Ria de Janeira, má mnohem víc vrstev - ostrou politickou a společenskou satiru, vážnost, místy až morbiditu,“ vyprávěla Olga - a inspirovala tak autorku k cestě do Basileje. Když se autorka těchto řádek minulou neděli soukala ve tři ráno z postele, honily se jí hlavou pochyby, jestli to všechno bude opravdu stát za to. Co když Olga přeháněla, v ulicích nikdo nebude - anebo to bude jen show pro turisty? Když ale o pár minut později stála na hlavním basilejském náměstí, pochyby se rozplynuly. Zahájení Fasnacht bylo natolik mrazivým zážitkem, že plně pochopila, proč Olga v knize Fasnacht v Basileji? píše, že jí vyhrkly jí slzy, když ji obklopila symfonie světel a poprvé uslyšela tu souhru tisíců bubnů a píšťal. Posuďte sami:

Ať se v příštích třech dnech do centra člověk vydal ve kteroukoliv denní či noční dobu, neustále potkával tisíce pochodujících masek. Prakticky se před nimi nedalo uniknout, mezi nejsilnější patřila noční setkání s osamělými pištci, kteří neúnavně pochodovali dlážděnými ulicemi ve strnulých maskách vojáků, harlekýnů či různých příšer. Ve dne patří Fasnacht spíš satiře a radostnému rozhazování sladkostí či konfet. 

Autorce těchto řádků se poštěstilo na několik hodin pochodovat s jednou ze skupin, takzvanými Duschuurli (Napořád). V masce se člověk cítil překvapivě zranitelně, průhledy bylo špatně vidět a celkově se dalo v složité konstrukci zakrývající celou hlavu pohybovat strašně nemotorně. Monotónní pištění skupiny navíc působilo po čase značně uspávacím dojmem. Přesto je to nakonec i povznášející pocit. 

„Po pár hodinách pochodu se zahloubám do sebe. Mísí se ve mě hrdost a únava. Kochám se krásou kostýmů kolem sebe a zažívám zvláštní pocit radosti, který mi vydrží celé tři dny," popisuje pocit po několika hodinovém chození Basilejec Werner Kern. Jakoby to nemělo nikdy skončit, město se nabíjí jako baterky; vydrží to dlouho, dlouho dopředu!”

Fasnacht je výletem do jiného světa, který za tu sedmihodinovou cestu autem rozhodně stojí. Reportáž z festivalu najdete v rubrice Téma v Respektu 12/2014, který vyšel v pondělí 17. března.