Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Fokus

Doktoři, kteří umí neléčit

O smrti se nemluví; a je to škoda. I proto umíráme jinak, než bychom chtěli.

Nejde o to prodloužit život pacienta za každou cenu a bez ohledu na jeho kvalitu.
Nejde o to prodloužit život pacienta za každou cenu a bez ohledu na jeho kvalitu. • Autor: Karel Cudlín

Jak chcete zemřít? Tuhle otázku často svým příbuzným a známým nepokládáme. Smrt často obestírá zvláštní aura mlčení. Jako by šlo o něco špatného, co je třeba skrývat. Sám jsem mohl zblízka sledovat jeden z osudů, který spoluutvářela terminální diagnóza po dlouhou řadu let. Dostal jsem tak i šanci poznat, jak se lékaři chovají v momentech, kdy jde obvyklé paradigma prodlužování života za každou cenu proti pacientovu přání.

Moje matka s rakovinou bojovala, co si jen pamatuji. Když jsem byl žáček v první třídě, vysvětlila mi, že je nemocná a na rozdíl od kašle nebo chřipky se z téhle choroby neuzdraví. Jak léta postupovala, zápasila s čím dál silnějšími bolestmi, které jí postupně zkracovaly spánek a chvíle odpočinku byly čím dál vzácnější. Vše jednoho dne dospělo do bodu, kdy ji bylo třeba převézt do nemocnice. Tam také začaly jedny z nejdůležitějších dní, které jsme spolu strávili.


Držet čtyři hodiny

Od začátku jsme se u nemocničního lůžka střídali s doktorkou Radkou Šafářovou. S matkou se hluboce spřátelily během předchozích let, kdy k nám domů docházela v rámci domácí hospicové péče občanského sdružení Cesta domů. Společně sdílely nejen křesťanské vyznání, ale zároveň širší víru v to, že ačkoli člověk na konci života čelí mnoha těžkým situacím, nikdy by neměl ztratit důstojnost a svobodu rozhodnout o svém konci.

Na takový přístup ale tentokrát nebylo v ruchu nemocnice místo. „Tak paní Heinová, nekape nám to, nekapeme! Dejte sem ručičku, takhle pěkně,” halasila často nemocniční sestra již od dveří, aby následně vyvrátila matčinu ruku do nepřirozené pozice. „Teď budete hezky držet, než bude kapačka prázdná.” Tuhle formulku jsme slýchali často.

Držet – tři, čtyři hodiny? Vždyť i zdravému člověku paže v téhle pozici odumře za pár minut. Podobný mechanický přístup k pacientům byl jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli převézt mámu do Nemocnice u Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Ten druhý byla snaha vyhovět jejímu nejdůležitějšímu přání, totiž umožnit jí klidný odchod ze světa.

Máte pyžamo?

Na paliativním oddělení Nemocnice Pod Petřínem člověka jako první zarazí klid, který zde panuje. Tady se nespěchá. Sestry vědí, že každý moment, který příbuzní stráví se svými blízkými, má svůj význam. Není třeba mnoha slov, nejdůležitější je pouhá přítomnost. „V normálních nemocnicích je prostor jen na léčení pacientů. Když chce někdo v klidu odejít, podobně jako to chtěla vaše maminka, neumí si tam s tím poradit,” vysvětlila mi později doktorka Šafářová.

Právě proto existují v některých zařízeních oddělení paliativní péče. Nejde o to prodloužit život pacienta za každou cenu a bez ohledu na jeho kvalitu. Cílem je umožnit člověku prožít své poslední chvíle, jakkoli krátké, v klidu a důstojnosti, kterou si takové momenty zasluhují.

Pamatuji si, jak jsem pár hodin po převozu pod Petřín seděl vedle matčiny postele a přemítal, co bude dál. Najednou do místnosti vešla sestřička a pozdravila nejen mě, ale i zdánlivě nevnímající matku. „Dobrý den paní Heinová, teď vám zkontrolujeme tlak, nebojte se,” mluvila k ní laskavě a s úsměvem, ačkoli se nemohla dočkat odpovědi. Do ticha padajícího večera najednou zazněla otázka: „Máte pyžamo?” Ta věta patřila mně a zahnala všechny otazníky ohledně toho, zda budu moci s matkou zůstat i přes noc. Na návštěvní hodiny jsem mohl v klidu zapomenout. „Můžete tu přespat, aby maminka nebyla sama,” uklidnila mě definitivně slečna.

Ticho, které neděsí

„Pane Hein, vy jste usnul. Tak nevím, jestli to víte. Maminka už nedýchá,” probudila mě malá hnědovláska v nemocniční uniformě a hned zmizela pryč. Když mi sepnul mozek, zavalilo mě absolutní ticho. Celý pokoj jakoby dokonale naplnilo a proniklo do všech štěrbin. Úlek se změnil v obrovskou úlevu. Jindy děsivá absence dechu působila jako horká lázeň.

Neustálá křeč, dostavující se při každém matčině bolestném výdechu, zmizela. V tu chvíli mi došlo, že všechno její trápení skončilo. Tehdy jsem plakal a smál se zároveň. Z rozbouřeného moře pocitů si nejjasněji pamatuji ten, že lépe to dopadnout nemohlo. Pokud bych si sám mohl vybrat, jak odejít ze světa, bylo by to takto.

Po chvíli za mnou přišla sestra s nabídkou. „My tu na oddělení máme ve zvyku rozloučit se s každým modlitbou. Nevím, jestli jste věřící. Můžete se k nám přidat, když budete chtít,” nabídla mi. V pokoji se okolo postele shromáždilo několik žen. Všichni z oddělení na chvíli všeho nechali a sešli se tu, aby se rozloučili. Od maminčina převozu k Boromejkám sice uplynulo jen pár desítek hodin, přesto se tu stihlo odehrát víc lidské blízkosti, než jsem za poslední půlrok jejího života poznal ve všech ordinacích.

Jako rovný s rovným

Spád unikající přítomnosti mi tehdy nedal moc času zamyslet se nad těmi, které jsem během těch hektických dní potkal. Všechny spojuje obrovská obětavost a porozumění, díky nimž jsem s lékaři i sestřičkami mohl mluvit jako rovný s rovným. Byla to zcela odlišná zkušenost oproti obvyklé asymetrické trojčlence příbuzný-pacient-lékař. Mohli jsme tak prožít matčin odchod ze světa tak, jak si sama přála.

Poslední dny před smrtí, sebevíce zprvu bolestné, se stávají důležitou součástí vzpomínek na zesnulého. Uzavírají a rámují vše, co jsme s ním prožili. Život je kniha, která má jednotlivé kapitoly. Ta poslední bývá často neprávem nejvíce opomíjená. Naplňuje mě radostí, že existuje možnost, jak prožít i tuto etapu lidského příběhu důstojně.

Zároveň jen stěží plaším myšlenky na to, kolik lidí tuto příležitost nedostane. Bohužel, v českém zdravotnictví stále často převažuje technicistní a odlidštěný přístup, podle nějž se pak píše scénář i takto zásadních životních okamžiků. O to důležitější je existence paliativní péče a organizací, jako je Cesta domů, jež nabízejí i jinou alternativu těm, kteří nechtějí své poslední dny trávit v nemocničním prostředí.

Autor je bývalý klient domácího hospice Cesta domů

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte