Disciplínou a písní na feťáky internetu

„Tohle je počítač, je to součást života, jak bez něho chcete žít?“ říká izraelská režisérka Shosh Shlam, která natočila spolu se svou krajankou Hilliou Medaliou dokument Web Junkie o internetově závislosti. Ve filmu, který uvedl letošní lidsko-právní festival Jeden svět, sleduje, jak se čínští lékaři snaží vyléčit závislost na internetu za pomoci izolace, cvičení, vojenské disciplíny - a také zpěvu vlasteneckých písní.

Proč tohle téma a proč právě Čína?
Myslím, že internet zcela změnil mezilidské vztahy a stal se architektem naší intimity. Méně navzájem mluvíme, jsme více propojení, ale zároveň jsme si vytvořili novou samotu. Viděla jsem pořad jedné australské televize, který ukazoval první čínský tábor, kde začala léčba internetové závislosti, a pak další, kde bylo jedno dítě ubito k smrti. Tehdy jsem pochopila, že pokud se chci tomuto tématu věnovat, musím se dostat právě tam, kde je problém opravdu extrémní. A v Číně je to jeden z největších problémů tamějších teenagerů. Podle čínské internetové asociace je zde asi 25 milionů lidí závislých na internetu – za takového se zde považuje člověk, který denně stráví na internetu více než šest hodin něčím jiným než prací nebo studiem.

Proč je to právě v Číně tak velký problém?
Z toho, co mi řekli, vyplývají dva důvody. Prvním je politika jednoho dítěte, druhým je velice přísný vzdělávací systém. To dohromady zapříčiňuje, že děti utíkají do virtuálního světa.

S podobnými problémy se nicméně potkáváme i na Západě.
Ovšem na Západě nikdo oficiálně internetovou závislost neuznal. Je jen v příloze seznamu chorob ve Spojených státech. Kde je také snad jen jedno malé centrum, které se tímto problémem zabývá; stejně tak v Izraeli. Jinak pro takové lidi zůstávají jen místa, kde se už léčí jiné závislosti. Mimochodem proč je tuto závislost problematické klasifikovat, mi řekl jeden izraelský psycholog: „Prakticky jakoukoliv jinou věc, na které jsme závislí, lze odstranit. Ale tohle je počítač, je to součást života, jak bez něho chcete žít?“ To je podle mně hlavní důvod, proč jsme tuto závislost oficiálně nediagnostikovali. Jinak Čína je v tomhle jen hyperbolickým zrcadlem toho, co se děje jinde. Stejný problém máme v Izraeli, jsem pozvaná na diskusi do Londýna. Slyšela jsem, že tyto problémy řeší Německu. Ovšem asi je řeší jak než v Číně…

Bylo těžké se do Číny dostat? V jednom interview jste řekla, že jste neměla povolení vlády k natáčení.
Bylo mi předem jasné, že od čínské vlády povolení k natáčení ani nedostanu. Neměla jsem oficiální kontakty a bez nich jsem bohužel nedokázala najít ani profesora Tchao Žana, ani jeho centrum, kde s léčbou internetových závislostí začali. Vrátila jsem se domů, ale dokumentaristé se nevzdávají tak rychle. Takže jsem zase vyrazila zpátky – a nakonec jsem léčebnu našla díky interview izraelského novináře, který s oním profesorem mluvil pár měsíců předtím. Vysvětlila jsem mu, že tu nejsem jen na jednodenní návštěvu - že chci natočit dokument a chci zde být od prvního dne, kdy nějaké dítě nastoupí, až do dne, kdy ho propustí. Myslím, že profesor Tchao si tehdy neuvědomil, co to znamená; ale úplně jsme si to neuvědomila ani já. Řekl mi totiž, že tohle je vojenské zařízení a nemůžu každý den přicházet a odcházet; pokud chci točit, musím tam zůstat.

A zůstala jste tedy?
Zhruba čtyři měsíce. Bydlela jsem ve stejném pokoji s dětmi, bez sprch, v zimě. Ale díky tomu jsem to také mnohem víc viděla. A nebylo to lehké; ani ne tak v technickém slova smyslu, spíš psychicky. Sledujete, když sem zoufalí rodiče přivedou dítě. Chtějí zachránit jediného potomka, který selhal, a přitom na jeho bedrech leží budoucnost rodiny. Berou léčebnu jako poslední šanci. Rozuměla jsem jejich bolesti a věděla jsem, že po nich žádám hodně, když chci, aby mluvili; ale vysvětlila jsem jim, že ukázat jejich pocity možná pomůže jiným rodičům.

Na začátku jste zmínila násilí v léčebně. Setkala jste se s něčím takovým vy?
To bylo v jiném centru. Na vlastní oči jsem nic takového neviděla, jen jeden z kluků říkal, že ho bili. Každopádně je tam však opravdu přísná vojenská disciplína. Profesor Tchao si myslí, že taková výchova dává závislým jasné hranice a vytváří odpovědnost. Mimo toho berou léky na depresi a mají terapie mezi sebou navzájem i s rodiči.

Ve filmu si děti na své rodiče hodně stěžovaly. Má závislost hodně co do činění s výchovou?
Absolutně. Ptala jsem se často, nakolik za útěkem do virtuálního světa byly problémy v rodině. Jeden z kluků na rodičovské terapii říkal: „Nikdy jsi mi nevěnoval pozornost. Jsem sám, a tak jdu k počítači, kde potkám dalšího osamělého člověka.“ Nevíme, co bylo první: jestli rodinné problémy, a pak útěk, nebo nejdřív útěk a pak rodinné problémy. Samozřejmě žijeme v době, kdy jsou rodiče soustředění na svou kariéru. Dát dětem pevné hranice je tak pro ně velmi těžké: mnozí si udělají z iPadu a internetu chůvu - a ani nevědí, kde na síti se jejich děti pohybují. Mám pocit, že dnešní rodiče jsou bezmocní. Jeden profesor v Americe mi řekl, že někteří rodiče dnes tráví se svým dítětem půl hodiny týdně. V minulosti vyrůstaly děti v kmenech mezi svými rodiči, prarodiči a příbuznými. Tuto společnost dnes okolo sebe nemají.

Film nejčastěji zobrazuje ony kluky v izolovaném prostředí s přísnou výchovou; ale snaží se v centrech jejich závislost nahradit také něčím pozitivním? Něčím, co by je zajímalo a bavilo?
Ne, žádná náhrada tu není; ostatně psychologové v jiných zemích tyhle metody velice silně kritizovali. Jeden z kluků to na začátku filmu říká velmi jasně. Že je to brainwashing - že „chtějí sebrat naše přesvědčení a dát nám nové“. A myslím, že měl pravdu. Co se stane, až se vrátí do svých běžných životů? Vrátí se do školy a budou mít smartphone. Co s ním budou dělat?

Fungují tedy vůbec tahle centra? Na konci filmu jeden z mladých klientů odchází. Víte něco o tom, jak se mu daří dnes?
Jeden z těch, se kterými jsem natáčela, odešel po rozvodu rodičů do Spojených států, dalšího jsem navštívila ještě dvakrát. Když jsem přišla k němu domů, počítač byl v ložnici jeho rodičů a otec mu od něj dával kabel podle vlastního uvážení. Vrátil se do školy, ale potom z ní znova odešel a pak z další. Sám Tchao Žan mi řekl, že má 70procentní úspěšnost a pacienty sleduje ještě další rok. Ale žádné údaje nemám; ani netuším, jak vlastně je ten rok má pod kontrolou. Nicméně já jsem chtěla závěr ponechat otevřený. Možná i odhlédnout od těch čínských praktik a dát divákům možnost položit si otázku, jestli je to „jen“ internetová závislost, a nakolik spíše sociální jev.