0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Agenda24. 11. 20149 minut

Den, kdy padli komunisté

Nejpravděpodobnější verze listopadu 1989 nevyvrací konspiraci, ale významnou roli každopádně nesehrála

Gorbačov podle všeho nechtěl do dění v Česku nijak zasahovat... • Autor: Karel Cudlín

Přesně před dvaceti pěti lety odstoupil nejmocnější muž tehdejšího Československa Miloš Jakeš a s ním tvrdé jádro politbyra, které vládlo zásluhou sovětských okupantů. O tom, co vedlo k pádu této moci, se vedou velké debaty - a často v nich zaznívají o konspirativním pozadí celé události. Nabízíme verzi, k níž jsme se dopracovali s panem Patizonem.

Je sobotní ráno, 18. listopadu 1989. Generální tajemník ústředního výboru komunistické strany a nejmocnější muž tehdejšího Československa Miloš Jakeš se probouzí ve své rekreační vile na Orlíku. Podobně jako on tráví víkend v přísně hlídaných vilách luxusního stranického rekreačního střediska několik dalších pohlavárů ústředního výboru KSČ. Ministr vnitra František Kincl je u své rodiny v Ostravě, šéf StB Alojz Lorenc odletěl v noci do svého bratislavského bytu. Těsně před polednem odlétá z Prahy sovětská delegace vedená tehdejším zástupcem šéfa KGB Viktorem Gruškem. Víkend mimo kanceláře tráví i šéfové StB.

Reklama

Z dokumentů, které shromáždila na počátku devadesátých let minulého století parlamentní vyšetřovací komise 17. listopadu, historici a bezpečnostní experti, najdeme stoprocentně ověřenou informaci. „Včerejší povolená demonstrace skončila bez jakýchkoli excesů,“ se dověděli toho rána ze svodek státní bezpečnosti všichni mocní této země - a se stejnou zprávou odlétal do Moskvy i Gruško, který se svou delegací prokazatelně propil noc v několika pražských hospodách.

„V informacích, které máme, nenajdeme ani stopu indicie, že by komunisté či estébáci očekávali, nebo dokonce v tu dobu plánovali nějakou zásadní změnu své politiky, natož že by měli potřebu uvolnit tuhý režim a dát prostor třeba politické pluralitě,“ říká pravděpodobně nejinformovanější znalec té doby, historik Pavel Žáček.

Tři muži

Vraťme se ale do předchozích měsíců. Z výpovědí před vyšetřovací komisí i vzpomínkových knih můžeme zjistit, že ve vedení komunistické strany mohl v roce 1989 probíhat boj o moc - a postoj k poměrně malé protikomunistické pozici a protirežimním demonstracím se mohl stát nástrojem tohoto souboje.

Od konce roku 1988 tlačil šéf sovětské komunistické strany a nejvlivnější muž východního „socialistického“ bloku, reformátor Michal Gorbačov, na uvolnění poměrů v okolních zemích včetně Československa. Za zastánce gorbačovského uvolnění se ve vzpomínkách mnoha lidí z komunistického aparátu vydávali hlavně tři muži – v roce 1988 Jakešem odstavený předseda vlády Lubomír Štrougal, člen vedení KSČ Rudolf Hegenbart a šéf StB Alojz Lorenc.

V roce 1990 existovala vážná vyšetřovací verze, že masakr studentů na demonstraci ze 17. listopadu byl zrežírovaný právě Lorencem. Zjednodušeně proto, aby mohl pak veřejně vystoupit a říct: Miloš Jakeš a ostatní překročili všechny meze a bijí studenty na povolené demonstraci, musí jít a nahradí je reformátoři. Této verzi nahrává jeden fakt – ani po dvaceti pěti letech nevíme, kdo dal k brutálnímu zmlácení studentů a Národní třídě příkaz.

Ten příkaz přišel přesto, že policie i StB slíbili Jakešovi a další komunistickým pohlavárům, že proti demonstrantům nezasáhnou. Navíc, masakr přišel ve chvíli, kdy většina lidí z několika desítek tisíc demonstrantů Národní třídu opustila a zbylé dvě tisícovky by stovky nasazených policistů „uhlídaly“. Masakr přišel proti vůli Jakeše a byl zbytečný. Mohl mít tedy nějaký konspirativní záměr.

Konspiraci – ať ji vymyslel kdokoli – nahrávala další informace. Podle informací zveřejněných v sobotu večer agenturou Reuters, které tuto zprávu poslal disident Petr Uhl, policie umlátila k smrti studenta Martina Šmída. Zpráva dostala v neděli do pražských ulic znovu desetitisíce otřesených občanů. Pokud by někdo něco takového zinscenoval, musel mít skutečně velkolepý plán.

Dnes už víme, že nikdo zabit nebyl. Nicméně ještě v listopadu se zjistilo, že mrtvolu měl sehrát příslušník státní bezpečnosti Ludvík Zifčák, který na demonstraci vystupoval jako student pod falešným jménem Růžička. Pátrat po tom, s jakým záměrem tuto roli hrál, ztratilo smysl už v roce 1991. Parlamentní komise zjistila, že Růžička nedostal od nadřízených žádný takový úkol. Svědectví a lékařské zprávy dosvědčily, že prostě omdlel – zřejmě ve vypjaté schizofrenní situaci, kdy musel hrát před kamarády odvážného demonstranta, a přitom byl vnitřně ztotožněn se zasahujícími policisty.

Revolučně obsazeno. (Galerie U Řečických) • Autor: Jaroslav Kukal
Revolučně obsazeno. (Galerie U Řečických) • Autor: Jaroslav Kukal

Drahomíra Dražská, od níž se informace o zabitém studentovi dostala k Petru Uhlovi, prokazatelně Zifčáka vůbec neznala; sama později přiznala, že si vše vymyslela, a nasvědčují tomu všechny indicie. Třeba ta, že se na demonstraci ocitla náhodou a iniciátorkou její přítomnosti byla její kamarádka. Dražská tedy nemohla být součástí žádné konspirace.

Na celé čáře

Vyšetřovací komise, jejímž výstupem je skoro deset tisíc stran dokumentů a svědectví, nevylučuje, že „zásah a dění na demonstraci mohl být záměrem odstranit tehdejší politické vedení KSČ“. Ale vylučuje, že by na tom měla jakýkoli podíl KGB.

„I kdyby byl původní záměr – třeba Lorence – zlikvidovat Jakeše a členy tvrdého jádra ústředního výboru, následující dny prokazují, že se jim situace vymkla úplně z rukou. O pádu komunismu rozhodly informace, které se dostávaly k občanům. Tento souboj KSČ i StB prohrály na celé čáře a vedl definitivnímu pádu komunismu,“ říká historik Jiří Suk. „Všechna fakta z týdne mezi sedmnáctým a dvacátým čtvrtým listopadem, kdy odstoupil Jakeš a celý ústřední výbor KSČ, prokazují naprostou bezradnost estébáků i vládnoucích komunistů,“ dodává k tomu Žáček.

Devatenáctého listopadu vzniklo Občanské fórum. O den později Nezávislé tiskové středisko. Od jedenadvacátého listopadu začaly jízdy významných lidí z opozice – mezi nimiž byly i známé herecké tváře – po českém venkově, kde vysvětlovali lidem, co se v Praze děje. Velká města byla polepena tisíci letáků, které vyzývaly k odporu vůči komunistické moci. První nezávislé noviny Informační servis byly rozdávány v desetitisícových nákladech.

Režimní média, přes něž dostával k občanům své verze dění ústřední výbor KSČ, neměly se svými výzvami ke klidu na práci a k debatě mezi pracujícími o poslání socialismu žádnou šanci. Navíc i v oficiálních médiích se začali novináři bouřit proti diktátu komunistů a začaly zveřejňovat pravdivé informace. „Ztrácíme média,“ konstatoval podle zachovalých dokumentů ve středu 22. listopadu Miloš Jakeš na schůzce vedení KSČ. „Tím ztrácíme možnost hájit naše myšlenky před masami,“ dodal.

Palachův týden. (Národní třída, leden 1989) • Autor: Lubomír Kotek
Palachův týden. (Národní třída, leden 1989) • Autor: Lubomír Kotek

V informování nejvyšších komunistů o dění v zemi selhávala hlavně Státní bezpečnost. Na její informace se přitom komunističtí pohlaváři spoléhali nejvíce.  Zachovalé svodky z týdne do 24. listopadu svědčí o tom, že ani estébáci nevěděli, co se vlastně děje. „Na sklonku osmdesátých let měla StB dvanáct tisíc členů. Nebylo těžké sledovat patnáctistovku chartistů a pár tisícovek dalších aktivistů, to uměli. Ale zachytit a analyzovat, co se dělo po sedmnáctém listopadu, bylo úplně mimo jejich schopnosti,“ komentuje to Pavel Žáček.

Svodky StB, které se dostávaly – pokud vůbec – na stůl vedení KSČ, byly plné odhalení, které žádnými odhaleními nebyly. „V Ústí nad Labem je snaha ovlivnit řidiče MHD ke stávce,“ referovali třeba estébáci 22.11. Jakešovi. „Náš tajný spolupracovník hlásí, že byla založena sociálně demokratická strana a připravuje nějaké prohlášení,“ byla další zpráva z toho dne. „Havel má tiskovku u Řečických, sídle Nezávislého tiskového střediska,“ stojí v další zprávě. Zprávy přicházely hlavně od jejich agentů. Estébácí ale nevěděli, co s informacemi dělat; nenavrhují žádné kroky, žádná opatření.

Přesvědčit masy

Poslední Jakešův týden zdokumentoval v odborném článku Pavel Žáček. V úterý Jakeš rozhodl, že povolá do Prahy pět tisíc příslušníků Lidových milicí – ozbrojené složky komunistické strany. Měli být nicméně neozbrojeni a pochodem Prahou jen manifestovat sílu komunistů. Druhý den akci zrušil. Nepovažoval podle záznamů z ústředního výboru za politicky vhodné opakovat 25. únor 1948 – tedy den, kdy komunisté pomocí milicí dobyli moc.

Celé vedení ústředního výboru pak zamítlo návrh tehdejšího ministra obrany Milana Václavíka na odstrašující použití armády. Jakeš „preferoval dialog a přesvědčování mas“ - dal příkaz tisknout v armádních tiskárnách letáky, které měly diskreditovat opozici. Podle řady svědectví až do posledního dne ve funkci generálního tajemníka byl úplně mimo politickou realitu a netušil, co se opravdu děje. „Na druhou stranu, nevíme vůbec nic o tom, jestli si v těch dnech nevolal s Moskvou, zda mluvil s Gorbačovem, jaké měl od nich doporučení, jestli nějaké měl,“ dodává Žáček.

Šéf StB Alojz Lorenc • Autor: ČTK
Šéf StB Alojz Lorenc • Autor: ČTK

Gorbačov ale podle všeho nechtěl do dění v Česku nijak zasahovat. Podle svědectví generála Eduarda Vorobjova dostala okupační sovětská vojska v Československu, kterým velel, příkaz od Gorbačova zůstat v kasárnách a dění nijak neovlivňovat. Zda ovšem Gorbačov dění s někým z ústředního výboru KSČ konzultoval, to nevíme.

A jak dopadli tři muži, kteří možná chtěli podle jedné vyšetřovací verze pomocí demonstrace ze sedmnáctého listopadu získat moc?

Lubomír Štrougal neopustil podle několika svědectví v týdnu po sedmnáctém listopadu svou chalupu v Jizerkách a bydlí tam dodnes. Rudolf Hegenbart skončil devatenáctého listopadu se srdeční příhodou v nemocnici, do děje už nezasáhl a 24. Listopadu opouští vedení KSČ. Alojz Lorenc začal od 20. listopadu organizovat skartaci dokumentů, které by mohly kompromitovat estébáky i jeho samého; 9. prosince na postu končí a v roce 1990 je za skartování materiálů zatčen.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].