Bude dohoda mezi ODS a ČSSD průhledná?

Říká se, že politika je uměním dohody. Už od léta se spekuluje o tom, že ODS se bude snažit přesvědčit sociální demokraty, aby podpořili smlouvy o umístění amerického radaru v Brdech a na oplátku občanští demokraté nebudou dělat problémy s ratifikací Lisabonské smlouvy. Po sjezdu ODS, který doporučil zákonodárcům hlasovat nejdříve pro radar a teprve pak pro Lisabon, se již zdálo, že se žádná dohoda během předsednictví mezi ČSSD a ODS konat nebude.

Politické tance

Tak to ostatně vypadalo ještě v úterý dopoledne na mimořádné schůzi sněmovny k ratifikaci Lisabonské smlouvy, kterou podporují ČSSD, KDU-ČSL a SZ. Poslanci ČSSD se dušovali, že bez ratifikace nebude podpora vládě během předsednictví možná. Pak však stačil několikaminutový rozhovor Mirka Topolánka s Jiřím Paroubkem a následně předseda poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř navrhl diskusi přerušit do 3. února příštího roku. Pro jeho návrh se zvedlo neuvěřitelných 159 rukou. Co se stalo? A nepřipomněla tato parlamentní epizoda hlasování ve slavných dobách „klidu na práci“ léta opoziční smlouvy?

Klíč k pochopení je částečně v matematických počtech. Zatímco k ratifikaci radaru je třeba 101 hlasů, k ratifikaci Lisabonské smlouvy ústavní většina 120 hlasů. Vedení ODS má jasné vysvětlení: Dnes bychom nebyli schopni zajistit hlasy pro Lisabon a nechceme, aby se psalo v novinách, že jsme společně s komunisty pohřbili evropskou reformní smlouvu.

Jaké je vysvětlení ČSSD k náhlému prozření? Ano, je třeba ještě smlouvu probrat ve sněmovních výborech jak navrhuje ODS (několik minut před tím to nebylo nutné) a zajistit její schválení. Ještě necelou hodinu před hlasováním Paroubek ve sněmovně burcoval: "Buď bude Lisabonská smlouva urychleně ratifikována, nebo ať tato vláda zapomene na jakoukoli naši spolupráci v době českého předsednictví.“

Po hlasování se z Paroubka stal konstruktivní politik plný pochopení: „Realistické rozhodnutí předsedy ODS Mirka Topolánka beru jako pokračování ratifikace Lisabonské smlouvy, o jehož vyvrcholení by se mohlo jednat na konci ledna 2009,“ řekl médiím.

Jak hodnotí politické tance kolem Lisabonské smlouvy místopředsedkyně poslaneckého klubu KDU-ČSL Michaela Šojdrová? „Mě to vadí, že smlouva nebyla přijata. Měli jsme do předsednictví jít se schválenou smlouvou. Za dva měsíce odkladu se stejně nic nevyřeší,“ řekla v rozhovoru pro Respekt.cz. Podle ní je však lepší ratifikaci alespoň před českým předsednictvím zahájit.

A jak vnímá požadavek ODS, aby se s Lisabonskou smlouvou zároveň projednávala i smlouva o radaru? „Vnímám to jako tlak na ČSSD a koaliční partnery. Ale osobně s tím nemám problém,“ tvrdí Šojdrová. Navíc připomenula, že Lisabonská smlouva v části o zahraniční politice hovoří o tom, že členské země jsou zavázány k tomu, aby vytvářely podmínky pro bezpečnostní politiku Unie. Takže podle ní smlouva i radar spolu svým způsobem souvisí.

Praktická politika

Při sledování české politiky se tak vkrádá na mysl otázka. Měl by být občan znepokojen náhlými změnami názorů a postojů v politice, nebo tak to prostě chodí, něco za něco, vy podpoříte toto, a my vás zase na oplátku podržíme v jiném případě. Nehrozí nám opakování opoziční smlouvy, pokud se ODS a ČSSD dohodne na spolupráci během předsednictví Unii?

Erik Tabery, který se érou opoziční smlouvy dlouhodobě zabývá, se domnívá, že nikoliv. Musí být však dodrženo několik podmínek. ODS a ČSSD se nesmí domluvit na změně ústavy, celé jednání má být transparentní a koaliční partneři by měli dohodu odsouhlasit. Navíc dohoda by měla být časově omezená a být ve veřejném zájmu.

Koaliční partneři zatím příliš informování nejsou, jednání jsou polooficiální a ani poslanci zúčastněných stran přesně neví, co je předmětem dohody. Dokonce ji popírají. „Nebyl jsem informován ani předsedou strany ani předsedou klubu, že by se o dohodě mezi ODS a ČSSD vyjednávalo. Ať už oficiálně nebo neoficiální cestou,“ řekl Respektu.cz předsjezdový kritik Topolánkova vedení ODS Boris Šťastný. Středeční Lidové noviny však citovaly jeho slova o tom, „že se bude hledat dohoda s ČSSD o podpoře radarových smluv výměnou za Lisabonskou smlouvu, není nic tajného“.

Šojdrová odmítá, že by dohoda mezi ODS a ČSSD mohla být připodobňována k opoziční smlouvě. „Každá rozumná komunikace není automaticky opoziční smlouvou. Je to něco diametrálně odlišného,“ zdůraznila poslankyně. Má však výhradu k tomu, že jednání mezi Topolánkem a Paroubkem se neúčastní právě předsedové menších koaličních stran.

Součástí dohody by mělo být mimo jiné rozšíření koaliční devítky (předseda, místopředseda strany a šéf poslaneckého klubu) na dvanáctku se zástupci sociální demokracie. „To podporuji. Akorát by se měla scházet častěji, než je tomu dosud," dodala Šojdrová.

Že je dohoda na spadnutí potvrdila Respektu.cz mluvčí ministra Alexandra VondryMichaela Jelínková. „Podle mých informací to je na dobré cestě. Podrobnější informace ale nemám,“ řekla mluvčí vicepremiéra pro evropské záležitosti.

Vyjednavači za ČSSD však v posledních dnech změnili taktiku. Ve středu prohlásil stínový ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, že je třeba o Lisabonské smlouvě přesvědčit komunisty. Ve čtvrtek pak oznámil, že by Ústavní soud měl posoudit, zda je smlouva o radaru v souladu s ústavou.

Od politiky k politikaření

Jak vnímat politické dohody a obchody? Je to přirozenou součástí politiky, nebo se již jedná o politikaření? „Se studenty se bavíme spíše o té praktické politice. Ale obecně se dá říci, že jednou z definic politiky je ovlivňovat okolí a prosazovat své zájmy. U nás převládá negativní pocit, že to je něco špatného,“ vysvětlil pro Respekt.cz politolog Jan Kubáček. V té vyšší rovině se však dá mluvit o politice, která by měla prosazovat zájmy celé společnosti. „Britové vnímají politikaření jako proces vyjednávání, které je transparentní. A pak to může být model, který je podobný judu, politickému zápasu.“

V České republice se však i po dvaceti letech návratu demokratického souboje politických stran spíše setkáváme právě s tím druhým případem. Političtí protivníci se snaží jeden druhého očernit, ponížit, denunciovat, neuznávají argumentaci druhého. „Chybí kultura kompromisu, na který není zvyklá kromě politiků ani veřejnost,“ míní Kubáček. Svoji roli tu sehrává i trauma z uzavření opoziční smlouvy, která obsahovala tajné dodatky rozdělení moci napříč státní správou. „Tajné dodatky? To je velký nešvar české politiky,“ řekl k tomu Kubáček.

Lidé jsou často překvapeni, že političtí odpůrci jsou schopni uzavřít dohodu. A vnímají to jako něco nepřirozeného, nebo přímo zrádného. Politici pak neumějí vysvětlit, že kompromis mnohdy nemůže být jiný než nemastný a neslaný. „Musíme se naučit s politikou kontinuálně sto let žít. Pak ji budeme posuzovat bez emocí, bez velkých očekávání, ale na druhou stranu více realisticky,“ uzavřel Kubáček.