Čas na reformu evropského azylového systému se krátí

V evropských státech razantně a setrvale rostou strany, které s otevřenou migrační a azylovou politikou odmítají rovnou i liberálně-demokratické principy. Marine Le Pen má reálné šance vyhrát francouzské prezidentské volby, Alternativa pro Německo se těší historicky silné podpoře, v rakouských prezidentských volbách je kandidát Svobodných velmi blízko k pozici hlavy státu.

Pokud chceme, aby se v Evropě liberálně-demokratické režimy udržely, musíme přijmout opatření, která reálně povedou ke snížení počtu příchozích dříve, než dojde k politické implozi. A tento cíl by měly převzít i lidsko-právní organizace. Zatím hájí status quo, který logicky považují za vrchol svého úsilí co do šíře uprchlických a migrantských práv. Jenže v této bitvě můžeme přijít o mnohem více než o otevřenou migrační politiku. Dostanou-li se k moci pravicoví extremisté, respekt k Ženevské konvenci a lidským právům (nejen pro uprchlíky) se může stát v Evropě minulostí  - stejně jako aktuálně v Turecku.

Politický cíl

Je třeba si přiznat, že evropský imigrační a azylový systém včetně klíčových směrnic byl vytvořen pro mnohem nižší počet příchozích. A bohužel se ukázal jako nefunkční pro období, kdy jsou čísla daleko vyšší. Členské státy upustily od dodržování odsouhlasených pravidel právě proto, že nefungovala. Současný systém se pomalu bortí a s obhajobou statusu quo si nevystačíme.

Je nutné prodiskutovat udržitelné změny, které zajistí bezpečí (tedy původní smysl azylu) milionům lidí na cestě a zároveň nepovedou ke zhroucení evropských demokracií v reakci na negativní dopady migrace. Politický cíl, který byl ostatně již přijat mnoha evropskými lídry i Evropskou radou, musí znít: snížit počet migrantů, kteří dorazí na evropské pobřeží.

Migrační krize přestala plnit obrazovky, ale to je jen ticho před bouří. Je otázkou času, kdy turecký prezident otevře stavidla a do Evropy budou opět směřovat miliony lidí. Migrační potenciál ve třetích zemích je obrovský -  aktuálně  je podle UNHCR vysídleno 65,3 milionu osob, za pět let se jejich počet skoro zdvojnásobil. 39 % z nich se nachází v severní Africe a na Blízkém východě, kde se nacházejí také hlavní hostitelské země pro uprchlíky - Turecko (2,5 milionu lidí), Libanon a Írán.

Najde-li Evropská unie cestu ke snížení počtu příchozích, můžeme předpokládat, že vzroste i politická vůle členských států dodržovat ona pravidla. Legislativa se však musí nejdřív změnit: při zachování mezinárodních právních závazků i domácích ústavních principů je třeba evropský azylový a imigrační systém reformovat.
Čísla mluví

Systém povinných relokací navrhovaný Evropskou komisí není dostatečným lékem pro krvácející dublinský systém hlavně proto, že většina států není ochotna ho dodržovat. Může se nám to nelíbit, ale to je všechno, co s tím lze dělat. Realita mluví sama za sebe. Zatímco země Visegrádu svou opozici formulovaly otevřeně, za postoj zbývajících členských států mluví čísla - ze slíbených 160 000 bylo zatím ke konci srpna relokováno jen 4 448 žadatelů o azyl. To je selhání tohoto nástroje, který prakticky nic zásadního pro řešení migrační krize nepřinesl. To je třeba si férově přiznat a hledat jiné cesty. Když na to před rokem Evropské hodnoty upozorňovaly, setkali jsme se se silným odporem. Čas nám dal za pravdu.

Jak jsme viděli i na případě iráckých křesťanů v Česku, cesta k reformě nepovede skrze přerozdělování žadatelů o azyl do zemí, které je odmítají a do nichž sami žadatelé nechtějí. Mnohem efektivnější bude intenzivnější pomoc tam, kde je uprchlíků největší počet a kde navíc zůstávají ti nejpotřebnější (nejchudší, nejstarší, nemocní) - v regionech původu v Africe a na Blízkém východě.

Dlouhodobě nízká aktivita evropských zemí v tomto regionu v péči o uprchlíky i vnitřně vysídlené se podepsala na rozsahu migrační krize v roce 2015. Dnešní systém pomáhá pašerákům a těm nejbohatším a nejsilnějším migrantům, zatímco ti slabší a zranitelnější zůstávají. Cena za cestu do Evropy, kterou Syřané průměrně zaplatí pašerákům, se pohybuje kolem 3000 dolarů. Fakticky tak aplikujeme Darwinův princip: pomůžeme jen těm nejsilnějším, kteří dojdou až do Evropy.

Přitom pro většinu nezbytných kroků bude klíčová právě spolupráce zemí evropského sousedství - tranzitních i zdrojových zemí migrace. Sem by měl směřovat hlavní evropský zájem: finance, kapacity, ale i silové jednotky, které jsou schopny bezpečí ve vybraných lokalitách zajistit. V těchto zemích je třeba zvýšit kvalitu péče o uprchlíky a zajistit bezpečné zóny v případě nutnosti chráněné Evropskou unií. Evropa musí být schopna tuto krizi řešit i z pozice síly – tedy jasně stanovit svůj cíl a použít na něj všechny prostředky. Pokud se budeme tvářit, že migraci nelze řídit nebo regulovat, pomáháme dojmu, že liberální demokracie je zoufale slabá a není schopna své občany uchránit před podobnými fenomény.

Ani levné, ani jednoduché

Se severoafrickými zeměmi je třeba spolupracovat na ochraně hranic i funkčních readmisích. Nikdy to nebude dokonalé, ale pokud máme zásadní krizi ohrožující politickou infrastrukturu Evropy, není možné, aby se řešení věnovalo maximálně několik stovek lidí. Na území těchto zemí působí rozsáhlé převaděčské sítě, které záměrně motivují i ekonomické migranty k nelegální cestě přes Středozemní moře; právě tam jsou nutné rozsáhlé informační kampaně, které předejdou zbytečným investicím do služeb převaděčů. Těch se dnes děje velmi málo – chybí politická odvaha.

Jak je zřejmé z politického vývoje v Turecku, uzavírat podobné dohody o ochraně hranic a readmisích nebude levné ani jednoduché. Jenže nikde jinde řešení migrační krize neleží. Je zarážející, že například legální migrace ze zemí evropského sousedství, rozvojová pomoc nebo ekonomické vztahy nebyly již dávno podmíněny právě funkčními readmisními dohodami, bojem s převaděči nebo společným postupem proti terorismu.

Fungující péče o uprchlíky a boj s převaděči v regionech, odkud pocházejí, pak musí být doplněny striktnějším postupem na území Evropské unie. Žadatelé o azyl, kteří již prošli bezpečnými třetími zeměmi, kde mohli získat azyl, musí být navraceni společně s ekonomickými migranty. O statusu všech žadatelů o azyl musí být rozhodováno ve zrychlené proceduře, zatímco budou umístěni do administrativní detence ve speciálním zařízení (nikoli ve věznici).  Návraty těch, kteří nemají povolení pobývat v EU, musí pak probíhat nuceně, nikoli dobrovolně. Jedině tak získáme znovu kontrolu nad tím, kdo na území EU pobývá.

Občané evropských států si dříve nebo později zvolí ty, kteří jim zajistí pocit bezpečí. Migrační krize je tu už několik let a udržitelnému azylovému systému nejsme o mnoho blíže. To se musí změnit, pokud nechceme klíče od našich politických institucí předat autoritářům, kteří mají plné kapsy nehumánních řešení a v důsledku zboří i celý liberálně-demokratický systém. Nejde o filozofickou diskuzi a času ubývá.

Autor je ředitelem think-tanku Evropské hodnoty