čtvrtek 21. 12. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Že inhalace znečištěného vzduchu může poškodit dýchací cesty nebo zdraví, je asi všeobecně známo. Že může stejně tak pochroumat mozek, je už známo míň. Studii prolamující nevědomost v tomto směru přinesl tento týden Journal of Abnormal Psychology a referoval o ní server Popular Science. Autoři práce vedené Dianou Younan z lékařské fakulty na Jihokalifornské univerzitě vycházeli z dat o skupině 700 dětí, které ukazují, že ty z nich, které byly vystaveny během adolescence silně znečištěnému vzduchu, propadly s větší mírou pravděpodobnosti delikventnímu chování. Dopad špatného vzduchu byl také větší na ty děti, které měly napjaté vztahy s rodiči, nebo jejichž matky vykazovaly známky deprese.

Studie začala děti monitorovat v devíti letech a sběr dat trval celou dekádu. V jeho rámci rodiče pravidelně vyplňovali dotazník týkající se chování jejich potomků – speciálně takových věci jako lži, podvádění, braní drog a vandalismus. K nim vědci přiřazovali podrobná lokální měření zamořenosti vzduchu a počítali, jakému znečištění byly děti během desetiletého monitoringu vystaveny. Obzvláštní pozornost přitom věnovali částicím PM2,5, které pocházejí hlavně ze zplodin aut a dopravy.  Pro svůj miniaturní rozměr (2,5 tisíciny milimetru – tedy třicetkrát menší než průřez lidským vlasem) se lehce vdechnou a působí pak novému majiteli řadu vážných zdravotních potíží.

Reklama
Reklama

Výsledky studie zaujaly profesorku environmentální medicíny Deborah Cory-Slechtu, která se této konkrétní práce nezúčastnila, ale dopady znečištění vzduchu zkoumá na své domovské univerzitě v Rochesteru už několik let. „Zprvu jsem byla k nějakým možným vlivům otráveného vzduchu na činnost mozku hodně skeptická,“ cituje ji Popular Science. „Ale brzy jsem začaly odkrývat ohromující věci. Šokovalo nás, jak dramatické mohou některé dopady být.“

Deborah Cory-Slechta studuje dopady znečistěného ovzduší na zvířatech – a ve svých pozorováních přitom zaznamenává totožné delikventní chování, jaké odhalil dlouholetý sběr dat Diany Younan. „Už při relativně nízkých dávkách zplodin jsou u zkoumaných zvířat vidět změny v chování. Roste impulzivnost a podobné věci, které souvisejí s problémovým chováním,“ říká Cory-Slechta.

Zplodiny mohou do mozku proniknout několika cestami. Částice vdechnuté do plic mohou do mozku vystoupat v krvi.  Nebo tam mohou jít rovnou – při vdechnutí nosem se mohou dostat přímo do části mozku zvané čichový kyj. Hmotné částice jsou přitom často kontaminovány různými kovy a organickými materiály, které mohou způsobit v mozku nejrůznější pohromy.

Autoři kalifornské studie také upozorňují na fakt, že po zákazu olovnatých benzínů před zhruba dvěma desítkami let, ukazuje statistika pokles kriminality. Olovo se do paliva přidávalo na ochranu před samovznícením a způsobovalo ve zplodinách těžké znečistění vzduchu.

Kriminalita ostatně v západním světě celkově klesá už řadu let - a kopíruje tak právě křivku klesajícího znečistění. Zatím je ale k dispozici málo srovnávacích měření a studií, aby bylo možné dělat autoritativní závěry. Dopady jedovatého vzduchu na mozek se podrobněji studují zhruba posledních pět let – a jak říká v článku na PopSci profesorka Cory-Slechta, „je to pořád pole neorané a čeká nás ještě spousta práce. Vlastně jsme pořád teprve na začátku“.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Daryl Davis má doma skříň plnou slavnostních rób organizace Ku-klux-klan alias KKK, nechvalně proslulého amerického spolku, jehož členové hlásají nadřazenost bílých přistěhovalců nad černošskými. Davis ale není členem Ku-klux-klanu. Ani jím být nemůže, je totiž černoch a potomek otroků, kteří byli do Spojených států násilím dopraveni z Afriky. Davis se živí jako bluesový hudebník, ve volném čase ale provozuje nebezpečnou činnost, která ho proslavila více než jeho hudba. Snaží se členům rasistického řádu jejich pocit nadřazenosti rozmluvit.

Během několika desetiletí se mu to podařilo u několika desítek Velkých čarodějů a velkých draků (jak se nazývají vůdci) i řadových příslušníků klanu, kteří mu poté symbolicky odevzdali svojí róbu. Příběh černošského zaříkávače Ku-klux-klanu přináší americký server CNN a odehrává se v USA, ale podobný zaříkávač by se určitě hodil i v Česku.

Reklama
Reklama

Černošský bluesman Davis má jednoduchou metodu – mluví s lidmi. Naslouchá jim a pokládá otázky. Snaží se zjistit, proč ho někdo nenávidí, když ho přitom ani nezná. Během let mu kvůli tomu členové KKK několikrát vyhrožovali smrtí, párkrát ho zbili, pravidelně je terčem nadávek. Jak sám říká, často je vůbec prvním černochem, se kterým členové řádu ve svém životě mluví. „Tihle už toho nechali,“ říká Davis reportérovi CNN a ukazuje na róby ve své skříni. „Je to výsledek dlouhodobé práce. Nejde někoho změnit přes noc.“

Reportér ze CNN Davise doprovází na jednom z aktivistických výjezdů. Tentokrát se Davis vydává do Charlottesville ve Virginii, města na americkém Jihu, kde se v létě stoupenci nadřazenosti bílé rasy střetli s demonstranty proti rasismu. Jeden člověk při střetnutí zahynul a další byli zraněni. Davis se má v Charlottesville setkat Billym Snufferem, který má hodnost Velkého čaroděje a patří k sekci Rytířů brigády rebelů, jež pod KKK spadá. Snuffer je v Charlottesville proto, aby se zúčastnil soudního procesu svého kolegy, který je obviněn za to, že během letních protestů střílel z pistole do vzduchu.

https://www.youtube.com/watch?v=V7fh5J_mo5E

„Jak se máš, chlape, jak to jde?“ vítá Davis Snuffera a podává mu ruku. Oba muži se setkávají podruhé v životě a navzájem se obejmou, ačkoli první z nich je potomkem otroků a druhý představitelem řádu, který tvrdí, že míšení ras je proti boží vůli. Snuffer má na hlavě baseballovou čepici s jižanskou vlajkou a nápisem „Dědictví, ne nenávist“.

Oba muži spolu rozmlouvají na náměstí před soudní budovou. Snuffer si stojí za svým – klan není rasistický, ačkoli má ve své historii spoustu věcí, na které prý není pyšný. Snufferovi prý rovněž vadí, že jsou v organizaci neonacisté. Davis mu naslouchá, ačkoli násilnou a temnou historii klanu dobře zná – ví o tom, že klan proslul věšením, znásilňováním a terorizováním černochů. Místo konfrontace se ale snaží najít se Snufferem společnou řeč. Oceňuje, že se s ním – černochem - běloch Snuffer vůbec baví. „Oba jsme Američané - a vaše jižanská historie je stejně tak součástí mojí historie, jako je moje černošská historie součástí té tvojí,“ říká Davis. „Je to tak,“ souhlasí Davis.

Kolem konverzujících mužů prochází jakási žena. „Zas…ný čů…ci, snažíte se tady omlouvat rasismus,“ křičí žena směrem ke Snufferovi. Davis se snaží situaci uklidnit a ženu osloví; říká jí, proč se baví se členem Ku-klux-klanu. Žena ale pro jeho snažení nemá porozumění. „Vypadněte z Charlottesville,“ křičí. „A vy? Jste černoch, proč se s nimi vůbec bavíte?“ dodává. - „To je pravda, jsem černoch. Ale jsem také Američan, stejně jako tenhle muž vedle mě,“ říká Davis. Najednou je v situaci, kdy brání člena Ku-klux-klanu. Oba muže pak obklopí skupinka lidí, na scéně se objeví policie a dav se rozejde. Bluesman zůstává s členem klanu a oba muži pokračují v hovoru až do zahájení soudního přelíčení.

Po ukončení soudního stání se Snuffer a Davis rozloučí. Davis nečeká, že se ze Snuffera stane přes noc bojovník za práva černochů, věří však, že zážitek, kdy se černoch postavil na jeho stranu a bránil ho, v hlavě člena Ku-klux-klanu zůstane. Stejně jako vzpomínka, že pak seděl dvě hodiny vedle něho v soudní budově. Věří, že výjev před soudem zasel semínko. Když pak dorazí autem zpátky domů, Davisovi zvoní mobil – volá mu Snuffer, aby se ujistil, že dojel v bezpečí domů. „Tohle je začátek,“ usmívá se Davis.

Reklama
Reklama