sobota 4. 8. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Stejně jako titulek tohoto článku zní titulek textu od Nathana Hellera pro The New Yorker, v němž se zamýšlí a zkoumá tržní i symbolický význam limonády Diet Coke, kterou v českém kontextu známe jako „lehkou Colu.“ Nejenže jde o nejoblíbenější nápoj současného amerického prezidenta, lehká Cola je do velké míry do produktu převedeným odrazem mentality generace, která si své dny na výsluní užila mezi érou MTV a érou sociálních sítí.

Denně vypije dvanáct plechovek a dává jí přednost před kávou, píše Heller o Donaldu Trumpovi. A to není vše. „Vezměte v potaz, kdo všechno se vznášel na perutích lehké Coly. Vedle Trumpa byl jedním z jejích největších pijáků posledních dekád Harvey Weinstein. Bill Clinton byl její fanoušek (plechovka lehké Coly je uchovávaná v časové schránce v jeho knihovně), stejně tak měla příznivce v jeho kabinetu (jako Larry Summerse). Dnes je tento nápoj v krizi, jeho prodeje od roku 2006 každoročně klesají. A není žádná záhada proč.“

Reklama
Reklama

Na přelomu 80. a 90. let se lehká Cola stala doplňkem definujícím nové pojetí maskulinity – samostatného ambiciózního mladého muže, který se chce prosadit, je cool, moderní v obleku. V obchodech se poprvé objevila v roce 1982 – ve stejném roce zahájila vysílání MTV – firma se nejprve obávala, že její konzumenti nebudou chtít dávat najevo, že drží dietu, ovšem kult fitness v 80. letech ukázal opak.

Heller spojuje úspěch lehké Coly s nástupem a ekonomickou silou oportunistů z řad poválečné generace „baby boomers“, jak je portrétuje třeba film Wall Street. „Vír moci, sexu a glamouru k sobě přitáhl novu třídu podnikatelů, která pochopila, že se může mít dobře, když odhodí zábrany a bude hrát svou hru ne zcela špinavě, ale zas ne tak úplně podle pravidel. Využívali mezer v systému a sázeli na mocenský pákový efekt, v němž se kultura celebrit, byznys, umění a kreativita mísily v jeden celek.“ Nikdy přitom nepomohlo, že se Coca Cola snažila propagovat svoji lehkou verzi jako hip nápoj, který míří na mladé, ve skutečnosti si jej osvojila tato třída, jejíž dravost kulminovala na úsvitu Clintonovy éry. Vlastně jí vyhovovala její drzost útočící na požitky, s níž se prezentovala jako limonáda s kofeinem, kterou člověk může pít celý den místo kávy a neztloustne.

Jak ale uzavírá Heller, v posledních letech vyrostla nová generace zákazníků, která o svém zdraví přemýšlí jinak a hlouběji:„Krásní lidé dneška se stimulují ořechovým mlékem, matchou, čerstvě vymačkanými šťávami nebo řadou extrémně luxusních vod z různých zdrojů.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Feierabend. Sisu. Bella Figura. Polderen. V prázdninové cestovatelské náladě oslovil deník The Guardian své zahraniční korespondenty, aby vybrali a připravili výkladový slovníček deseti nejlepší slov z různých světových jazyků, které jsou do angličtiny – a nutno dodat, že často i do češtiny - nepřeložitelné. Kromě toho, že neexistuje přesný překlad, neexistují vlastně ani samy tyto aktivity nebo myšlenkové koncepty.

Jedním z nich je třeba německý „Feierabend“, mimořádně frekventovaný výraz, který už samotnou existencí vyvrací předsudek o Němcích jako o společnosti, která vždy dává přednost práci před zábavou. Slovo, které by v otrockém překladu znamenalo cosi jako „oslava večera“ a jehož původ se datuje do 16. století, v praxi označuje tu část dne, když člověk opustí pracoviště a než si jde lehnout. Když Němec řekne, že si udělá „Feierabend“, znamená to, že to dnes už balí. Znamená to, že se mu ten den už nedovoláte, popisuje s nadsázkou německý zpravodaj listu Philip Oltermann.

Reklama
Reklama

Feierabend ve svém původním významu neměl být čas, který člověk věnuje koníčků, návštěvám kina nebo fitka, ale šlo o čas věnovaný vědomému nicnedělání. Kulturní historik Wilhelm Heinrich Riehl to popisuje jako čas pro „klidné vnitřní usebrání v tichu večera“. To dnes již tak úplně neplatí, ale Němci si svůj Feierabend stále hýčkají. Oltermann tvrdí, že to může být i jeden z důvodů, proč tu mají jednu z nejvyšších hladin produktivity v práci v Evropě. „Aby si člověk mohl svůj večer opravdu vychutnat, dá si pozor, aby měl svou práci hotovou do pěti.“

Jiným takovým slovem nabízejícím vhled do evropské mentality je finské „sisu.“ Podle Jona Henleyho jde o „výraz, který označuje odolnost, houževnatost, odhodlanost a vytrvalost spíše než náhlý vzmach odvahy. Jde o psychologickou sílu, která zaručuje, že to, co má být vykonáno, bude vykonáno bez ohledu na důsledky.“ Etymologicky odkazuje k vnitřnostem a střevům, první finský slovník z roku 1745 definoval „sisucunda“ jako místo v těle, kde přebývají silné emoce. Sisu je to, co pomohlo Finům překonat mnohé dlouhé, temné a osamělé zimy, a také s 350 tisíci vojáky v letech 1939–40 dvakrát odrazit trojnásobnou přesilu sovětských sil. Mladá generace se ale v tomto výrazu už přestává poznávat, protože „sisu“ může též způsobovat nedostatek empatie, tvrdohlavosti, neschopnosti přijmout radu nebo projevit slabost či soucit.

Holandské „poldern“ odvozené od aktivity, jimiž Nizozemí vyrvalo své území moři, zase představuje schopnost „pragmaticky spolupracovat navzdory odlišnostem“. A podle Henleyho to mimo jiné odkazuje k tomu, že „zemi již po dobu jednoho století spravují koalice různých politických stran, přitom žádná z nich nikdy neměla většinu“.

Reklama
Reklama