pondělí 30. 4. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Při čtení zpráv posledních měsíců člověk snadno propadne pocitu, že se svět ocitl na šikmé ploše. Příběhy úspěchu se v konkurenci s krizemi a sílícími autoritáři do médií prosazují těžko, přesto existují. Třeba v Bangladéši, jihoasijské zemi se 160 miliony obyvateli, která zažívá nebývalý hospodářský rozmach.  Na komentářovém webu Project Syndicate se jej pokouší shrnout ekonom Světové banky Kaushik Basu.

Bangladéš byl do vyhlášení nezávislosti v roce 1971 nejchudší částí Pákistánu - a až do 21. století platil za ztracené místo bídy a hladu. V posledních deseti letech však míra chudoby prudce klesá, zdejší ekonomika rychle dohání sousedy a za dva roky podle předpovědí - měřeno hrubým domácím produktem na obyvatele - předstihne Pákistán.

Reklama
Reklama

Některé z hlavních příčin tohoto úspěchu potěší zastánce pokrokových sociálních reforem, jiné pak potvrdí argumenty příznivců tvrdého kapitalismu a volného obchodu.  Sociální reformy se podle Kaushika Basu týkají zvláště cíleného posílení role žen ve společnosti. Mezinárodně proslulé nevládní organizace jako Grameen Bank nositele Nobelovy ceny míru Muhammada Yunuse a v posledních letech i bangladéšská vláda napnuly úsilí ke vzdělávání dívek a k posílení role žen ve veřejném prostoru a v domácnosti. Výsledkem je vidět i mimo ekonomiku a projevuje se třeba zlepšeným zdravotním stavem a lepším vzděláním dětí. Místní vláda též podporuje občanské iniciativy, které se snaží zapojit chudé do ekonomiky, tedy tzv. hospodářskou inkluzi.

Současně úspěch jihoasijské země vyrůstá z něčeho, co je v Evropě často terčem kritiky: z textilek, kde velké firmy žijí levné šaty pro světový trh. Zdejší slabá regulace umožnila velkým zahraničním firmám vyrábět ve velkém a vytvořit obrovské množství pracovních míst. Mzdy, které z evropského pohledu působí mizerně, byly pro místní obyvatele žádanou alternativou vůči dosavadní bídě, například tvrdému životu na venkově, a umožnily dělníkům textilek vložit část vydělaných peněz například do lepšího vzdělání svých dětí. Tato chvála textilek samozřejmě neznamená, že není v konkrétních provozech potřebný setrvalý tlak například na ochranu zaměstnanců před vykořisťováním, nebo že není důležitá mezinárodní kampaň za zvýšení bezpečnosti práce v mnoha továrnách.

Kaushik Basu navíc uzavírá svůj text upozorněním, že se před všemi zeměmi na vzestupu objevují nové překážky, které jeho pokračování ohrožují. V první fází růstu zároveň stoupá korupce elit i nerovnost. Pokud se je nepodaří zkrotit, zablokuje to další hospodářský rozmach a stoupne riziko politických konfliktů. V muslimském Bangladéši též riziko rozvoje představují fundamentalistické náboženské síly, které se snaží zvrátit zmíněný pokrok v posílení práv žen, tedy jednu z příčin zdejšího úspěchu.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sčítání lidu z roku 2010 ukázalo, že v Brazílii žije zhruba 897 tisíc Indiánů. Původní obyvatelé tak tvoří 0,5% z celkových 191 milionů obyvatel této země. A zhruba příslušníci 20 skupin se pak dodnes drží tradiční zvyklosti zabíjet novorozeňata a starší děti s nějakou formou postižení či nemoci. Zabity mohou být i děti svobodných matek, případně dvojčata, která společnost tradičně vnímala jako zlé znamení.

Tuto praxi chce nyní definitivně zakázat nový zákon, který v roce 2015 prošel dolní sněmovnou a momentálně se jím zabývá brazilský Senát.Pokud projde, stát bude aktivně kontrolovat, zda k zabíjení dětí v tradičních komunitách nedochází – např. registrací těhotných žen. Zákon nicméně naráží na opozici z řad akademiků i organizací bojujících za práva původních obyvatel.

Reklama
Reklama

A znovu se tak otevírá pro Brazílii zcela zásadní otázka, s níž se země s dědictvím kolonialismu potýkala v historii již nejednou: do jaké míry má stát právo zasahovat do zvyklostí a tradic původních obyvatel? V debatě na jedné straně stojí zastánci univerzálních lidských práv, jimž oponují zastánci „kulturního relativismu“ vyzdvihující právo každé komunity a lidského společenství stanovit si vlastní zásady morálky.

Zákon z roku 1973 rozděluje původní obyvatele do tří skupin podle míry jejich asimilace. Kmeny žijící v téměř úplné izolaci pak většinově nepodléhají kontrole centrální vlády, díky čemuž nemohou být za usmrcování svých dětí postihovány. Ústava z roku 1988 sice ustanovuje „neporušitelné právo na život“, ale zároveň ochraňuje „společenské zvyklosti, jazyk, víru a tradice původních obyvatel“. Otázka, jak se postavit k praktikám, které okolní svět vidí jako nehumánní, nebyla nikdy uspokojivě vyřešena - a jako bumerang se vrátila v současné debatě.

https://www.youtube.com/watch?v=Abv4_izKeXs

Přesná čísla, která by ukázala počty takto usmrcených dětí, nejsou nicméně známá a organizace na ochranu původních obyvatel o tématu veřejně nechtějí mluvit. Brazilská asociace antropologů zákon kritizuje a poukazuje na to, že „ty nejrepresivnější zákony namířené proti původním obyvatelům byly historicky také ospravedlňovány ušlechtilými cíli, jako jsou univerzální práva a humanita“. Jeden z členů asociace pak anonymně zdůrazňuje, jak důležité je vnímat tyto praktiky v kontextu neuvěřitelně tvrdých životních podmínek v Amazonii. „Například pokřivená končetina z dnešního pohledu nevypadá jako problém, ale přežít takto v džungli mohlo být pro ty děti nepřekonatelným problémem,“ vysvětluje.

S tím nicméně nesouhlasí mnoho Brazilců. Namítají, že v době, kdy existuje dostupná lékařská péče, stát jednoduše nemůže dovolit zabíjení postižených a nemocných dětí – a to ani ve jménu zachování kulturních zvyklostí. S tím souhlasí i členové křesťanské lidsko-právní organizace Atini. Tu založili dva misionáři, kteří prožili několik desetiletí mezi izolovanými skupinami původních obyvatel. V 90. letech se sami ujali dívky, kterou kmen kvůli fyzickému postižení nařídil zabít, ale její bratr ji zachránil. Předal ji do rukou misionářů, kteří ji lodí dovezli do hlavního města regionu, kde jí byla poskytnuta lékařská péče, a dívka se nakonec zcela vyléčila. Její kmen ji nicméně odmítl vzít zpět.

Taková situace není ojedinělá, rodiny, které se odmítnou povolit kmenovému rozhodnutí, většinou musí utéci. Svůj život pak začínají úplně od začátku, často ve slumech na periferiích měst a v prostředí, které neznají. Podobný příběh má za sebou i další dívka Kanhu, s níž její rodiče před deseti lety utekli do hlavního města Brasílie. Při projednávání zákona loni v květnu Kanhu promluvila před celým parlamentem jako advokátka lidí s postižením. „Kulturní zvyklosti zahrnující zabíjení nevinných lidí musí být zakázány,“ apelovala na brazilské zákonodárce.

Reklama
Reklama