Průběžná zpráva ze Slovenska: situace odpovídá stavu po zemětřesení

Parlamentní volby uvrhly Slovensko do politického chaosu, z něhož se bude jen těžko vyhrabávat. Naděje na stabilní vládu je velmi malá, nicméně formální proces začne právě ve středu, když prezident Andrej Kiska pověří dosavadního premiéra a vítěze voleb Roberta Fica sestavením vlády. Jeho šance jsou však malé, protože opoziční strany, které se před volbami zvláště tvrdě vymezovaly vůči Ficovi, prohlašují, že s ním do vlády v žádném případě nejdou. Jedinou stranou, která otevřeně říká, že s Ficem bude mluvit, je Slovenská národní strana (SNS). Počet jejích mandátů však Ficovi zdaleka nestačí.

Na politické scéně se každou hodinu něco zajímavého stane, politici licitují jako u mariáše. A konají se zřejmě i tajné schůzky, z nichž jedna obzvláště vyvolala rozpaky. Bulvární deník Nový čas vyfotil šéfa opoziční strany Sieť Radoslava Procházku, jak vystupuje z auta, které před chvílí odjíždělo z úřadu vlády. Z toho plyne, že Procházka se setkal s Ficem. Na otázku novinářů to Procházka popřel, nicméně výraz jeho tváře by dobrý znalec mimiky odhadl na lež. Jak se píše v detektivkách, lež rozezná dobrý vyšetřovatel podle toho, že dotázaný začne uhýbat očima – a pak zalže. Přesně takto to Procházka udělal, podívejte se sami

Dalším hitem na začátku týdne byl záznam z debaty nadějného premiéra Richarda Sulíka, jehož strana Svoboda a Solidarita (SaS) skončila druhá s 12 procenty, v německé televizi. Debatoval tam s hosty, jako byl například německý ministr spravedlnosti či rakouský ministr pro evropské záležitosti - a šokoval své partnery názory, které Němci poslouchají od vlastní radikální pravice. Jako například, že vůči uprchlíkům musí policie na hranicích použít násilí, i když „je nemusí hned zabít“, nebo že pro Slovensko je „nula horní hranicí“ – myšleno tím počet uprchlíků, jimž země poskytne azyl. Že Řecko by mělo být vystrnaděno ze Schengenu i z eurozóny, nebo že eurofondy Slovensko nepotřebuje, protože stejně jen napomáhají korupci - a že Evropská unie je „smluvní společenství“, nikoli solidární.

Kdo má hodinu čas a umí německy (Sulík mluvil nejvíce v poslední třetině pořadu), tady je video. Ostatně Sulík je jako europoslanec zván do německých televizí docela často, protože umí dobře německy – žil totiž v Německu jako dítě slovenských emigrantů a vystudoval tam. Tato zkušenost v něm ale zjevně nezanechala vyšší empatii vůči uprchlíkům. Sulík je považován v Německu za euroskeptika, ostatně strana SaS, jež o sobě tvrdí, že je liberální, vystoupila v evropském parlamentě z frakce liberálů ALDE a uchýlila se k evropským konzervativcům, kde jsou britští toryové a polská strana Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczynského  - obě strany jsou vyhlášené svým euroskepticismem.

Sulík doufá, že se mu podaří vládu sestavit poté, co Ficův pokus selže, a poté, co přesvědčí předsedu maďarsko-slovenské strany Most-Híd Bélu Bugára, aby do takové (pravicové) koalice šel společně s SNS - tedy svým úhlavním nepřítelem.

Kromě debat o sestavení vlády se samozřejmě hojně debatuje o kovaném fašistovi Mariánovi Kotlebovi, jehož strana dostala 8 procent. Prezident Kiska Kotlebu nepozval na setkání jako jediného z předsedů stran, jež se dostaly do parlamentu. V médiích mnozí řeší, zda je to správně a zda to není projev neúcty vůči voličům. Argument, že ani Václav Havel nepřijímal na Hradě české komunisty, na Slovensku bohužel nezaznívá.  Všechny parlamentní stany nicméně oznámily, že s Kotlebou ve svých úvahách a možných koalicích nepočítají.

Průběžná zpráva o Slovensku tedy zní: situace odpovídá stavu po zemětřesení, kdy volby prakticky rozvrátily politický systém v zemi a z jeho ruin se teď politici pokoušejí vydolovat něco, co by alespoň navenek připomínalo normální vládu. Zatím je něco takového v nedohlednu a také stěží představitelné.

Elizabeth Weingarten otiskla na serveru Quartz výsledek jedné ze svých investigativních výprav do říše lidské komunikace. Tentokrát se zabývá naprosto rozdílným způsobem, jakým při setkáních a schůzkách komunikují muži a ženy, proč se tak děje a jak výbušný dopad může mít neznalost těchto zákonů na vzájemný vztah.

Na myšlenku věnovat se téhle agendě přivedl Weingartenovou její vlastní zážitek. Rande domluvené přes internetovou seznamku Tinder ji tak znudilo a otrávilo partnerovým stylem konverzace – za hodinovou večeři jí položil jedinou otázku -, že z toalety zavolala přátelům, ať ji vysvobodí fiktivním telefonátem „něco se stalo“. Když pak rázovala Washingtonem domů, poslal jí odmítnutý společník omylem kopii sms zprávy, v níž o svých dojmech z rande informoval svého kamaráda: "Vsadil bych se, že to byla novinářka, co chce psát o Tinderu: vína se skoro nedotkla a jen se mě pořád na něco vyptávala.“

Na fotkách a vzkazech přes web přitom všechno sedělo: oba dva byli atraktivní, chytří a měli rádi pizzu na stejný způsob. Oba chtěli zažít příjemný večer, ale v realitě to nakonec skončilo katastrofou. Člověk by přitom řekl, že v zemi, kde nedávno trhal rekordy popularity článek deníku New York Times o 36 „vědecky potvrzených“ otázkách, jejichž vzájemné zodpovězení pomůže každému se bezpečně zamilovat, nemůže být s konverzací na rande problém. Ale byl - a Weingartenová vyrazila za psychology, experty a citovými konzultanty zjistit proč.

V kvalitě komunikace s druhými hrají otázky naprosto zásadní roli. Kdo je umí klást dobře, drží obrovskou moc. Většina z nás ale tuhle dovednost považuje za něco daného, nezajímá se o ni a nekultivuje ji v sobě, což poznamenává naše přátelské, profesní i milostné vztahy.

Zapáleným hlasatel důležitosti otevřených rozhovorů a „těch správných, správně položených otázek“ je například polepšený misogyn Tucker Max. Jeho blog dokumentující pijácké a sexuální nevázanosti měl svého času miliony návštěvníků a jeho podobně laděná kniha I Hope They Serve Beer in Hell (Doufám, že v pekle točí pivo, 2006) se pět let držela na soupisce největších bestsellerů New York Times. Teď ale Max, šťastně ženatý otec čerstvě narozeného syna, vydal knihu Mate (Partner). V ní vysvětluje, proč by se muži měli svých žen víc – a lépe - ptát.

„Většina chlápků bere rozhovor tak, že prostě čekají, až zavřete klapačku a oni budou moci začít svůj part,“ píše Max. „Dělal jsem to taky tak. Ale když jsem s tím přestal a začal poslouchat, co ženy říkají, a reagovat na to, otevřel se přede mnou úplně nový svět,“ píše Max, kterého nově objevená pozornost, otázky a následný vhled dovedly až k oltáři a prvnímu pevnému svazku života.

Max, stejně jako několik dalších expertů, se kterými Weingartenová mluvila, souhlasí s výsledky pozorování, že muži se ve vzájemné komunikaci ptají mnohem méně než ženy. Obě pohlaví totiž myslí jinak a mají v komunikaci jiný cíl - při seznamování i v konverzaci obecně. Quartz k tomu cituje sociolingvistku Deborah Tamen, autorku knihy You Just Don't Understand (Ty mi prostě nerozumíš, 1990). Podle ní je pro muže hlavním cílem konverzace vyjednávání o pozici v sociální hierarchii nebo obrana  nezávislosti. Aby toho dosáhli, snaží se „demonstrovat své vzdělání a schopnosti, a udržet se v centru pozornosti vodopádem historek, vtipů nebo informací“. Na první schůzce se tenhle instinkt může projevit hodinovou přednáškou o tom, jak skvěle se učili ve škole, jak úspěšní jsou v práci nebo jak krásný mají byt. To, o co přitom jde, je ukázat, že jsou tím pravým, který určitě stojí za pokus.

Na druhé straně ženy, říká Tannen, používají konverzaci k propojení s druhým, a hledají přitom „podobnosti a stejné zkušenosti“. V kontextu první schůzky chtějí zjistit, zda tenhle společník u večeře může být potenciální partner. To znamená, že budou mít víc otázek.

Z hlediska vzájemnosti je ženská strategie ok: zbavování se nejistot ohledně druhého pozvolným odkrýváním jeho skrytých stránek je klíčem k rozvoji každého vztahu. Důležitá je přitom oboustrannost: k opravdu zdravému vztahu je třeba, aby o lepší vhled do partnera měli zájem oba zúčastnění a aby oba kladli zhruba stejnou sumu otázek. A ještě: v celé té hře na otázky a odpovědi je klíčová kvalita, nikoli kvantita.

Všichni znalci mezilidské komunikace, se kterým Weingartenová mluvila, se shodnou v banálním konstatování: aby otázky měly smysl, musí být pokládány s opravdovým zájmem a zvědavostí. To zní celkem jednoduše - přece jen být člověkem znamená být zvědavý. Ale být člověkem také znamená mít strach z toho ptát se. Aspoň to tvrdí Warren Berger, novinář a autor knihy o převratné síle vyptávání se Ještě krásnější otázka (2014).

„Existuje jasná spojnice mezi ochotou se ptát a sebevědomím,“ cituje Bergera quartz. „Jestli si v dané chvíli nejste jistí v kramflecích, budete mít strach klást nějaké otázky, protože to budete vnímat jako slabost - přiznání, že něco nevíte. Lidé si nemyslí, že by na někoho mohli udělat dojem svými dotazy. Jsou mylně přesvědčeni, že zapůsobit mohou jen předváděním svého vypravěčského umu nebo rozkládáním o sobě samých.“

Jinými slovy, ptát se je něco, co atakuje zkostnatělou část lidské přirozenosti bránící se před hrozbou sociálního zranění, posměchem, kritikou a duševním nepohodlím. Přesto je pro každého z nás možné se toto umění naučit. Text Weingartenové přináší nakonec několik pravidel, jak začít.

1. Buďte všímaví ke konverzačním náznakům. „Jednou jsem ve skupině lidí mluvil s ženou, která mezi řečí zmínila, že kdysi musela odjet do Los Angeles, protože tam spáchala sebevraždu její sestra,“ ilustruje to komunikační poradce Andrew Warner. „A lidé v reakci říkali - ano, Los Angeles je zajímavé místo. Nikdo nezvedl detail se sestrou, i když na něj byl každý zvědav a žena tou zmínkou projevila zájem o tom mluvit.“

2. Buďte přirozeně zvědaví, ptejte se na to, co vás opravdu zajímá. Což, jak upozorňuje zmíněný spisovatel Berger, je banální připomínka jen zdánlivě: „Lidé se většinou ptají na formální věci, nebo kladou jen řečnické otázky, na které znají odpověď předem.“

3.Zapomeňte na své záměry, soustřeďte se víc na tvorbu zajímavého, inspirativního rozhovoru než na to udělat dojem. "Mnoho lidí je postižených neduhem, kterému říkám otázková slepota,“ cituje Quartz zakladatele poradenské firmy Small Pond Enterprises Michaela Rodericka. „Celý rozhovor pořád stáčejí k tomu, co od něj chtějí oni, tím směrem kladou eventuální otázky - a představy či přání druhého člověka vlastně vůbec nevnímají.“

4. Myslete na otázky jako na zdroj síly: jejich kladení je aktem komunikace, který nese význam. „Můžete se ptát, abyste ukázali zájem,“ říká socioložka Anita Vangelisti. „Můžete se ptát, abyste ukázali nepřátelství, nebo sílu. S otázkami můžete dělat neuvěřitelné věci, které ovlivní, jakým směrem se vyvinou vaše vztahy.“

Video: Melvinovi je jedenáct a je gay. Co má říct spolužačce, které se líbí.

Kulturní tip: Grimsby. V kinech od čtvrtka. V hodnocení nového filmu Sachy Barona Cohena se často objevuje věta, že „pojem nechutně hloupý humor tu nabral nový rozměr“. Což může být pro někoho varování a pro někoho pozvánka, kterou nelze odmítnout.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery