Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, britské rozhodnutí opustit EU, úspěch Marine Le Penové, co tyto události spojuje? Všude hrál svoji roli pravicový populismus. Bezpochyby nebyl jedinou silou v pozadí a každá z těchto událostí si zaslouží samostatnou analýzu, nicméně všechny poukazují na jasný vzestup pravicového populismu v euroatlantickém prostoru. I zde ovšem existují výjimky a jednou z nich je Španělsko. Politická uskupení podporující nativismus, xenofobii či explicitně odmítající globalizaci jsou v nejvyšší španělské politice marginální a v posledních volbách nezískala více jak 1 % hlasů. Příčiny zdánlivé imunity země vůči pravicovému populismu podrobněji rozebírá článek v americkém magazínu Foreign Affairs.
Situace ve Španělsku je o to pozoruhodnější, jelikož rozhodně nelze říci, že by se snad Pyrenejskému poloostrovu vyhýbaly události, které v jiných zemích přispívají k nárůstu pravicového populismu. Imigrace, fenomén, který ke svému prospěchu využívají pravicový populisté po celé Evropě, je ve Španělsku obzvláště viditelná. Mezi lety 1998 a 2016 stoupl počet lidí narozených mimo Španělsko z 1 na 6 milionů a země má nejvyšší podíl imigrantů na počet obyvatel v celé EU. Zemi se nevyhnul ani další z katalyzátorů evropského populismu – ekonomická krize. Naopak, problémy španělské ekonomiky, které jednu dobu ohrožovaly celou eurozónu, řešila vláda vysoce nepopulárními úspornými opatřeními. A zatřetí, Španělé mají bezpochyby mnoho důvodů hořekovat nad odtažitostí elit a prorůstající korupcí – mezi velkými ekonomikami EU je Španělsko druhou nejvíce zkorumpovanou zemí hned po Itálii. Žádný z těchto fenoménů se však v případě Španělska na rozdíl od jiných zemí neprojevil vzrůstající popularitou pravicového populismu.
Jednou z příčin této odolnosti je španělská zkušenost s fašismem. Dědictví Francovy diktatury, které předcházela krvavá občanská válka, je dodnes živé a vzpomínky na Francův vypjatý nacionalismus, demagogii a xenofobii tak v očích španělské veřejnosti předem diskreditují politiky, kteří by chtěli s těmito tématy jakkoliv pracovat. Zároveň také zkušenost španělského národa s represivní diktaturou částečně vysvětluje tolerantní přístup Španělů vůči imigrantům. Po občanské válce ze země uteklo přes milion lidí, statisíce Španělů pracovaly ve Francii a Německu, a právě osobní zkušenost španělských rodin, jejichž příslušníci byli jako uprchlíci přijati v jiných zemích, formovala dnešní tolerantní postoj veřejnosti.
Žehrání na všemocný Brusel ve Španělsku zaslechnete málokdy.
Stejně tak důležité jako dědictví fašistické diktatury je ovšem to, co se dělo po jejím pádu. Zcela zásadní v moderních dějinách Španělska bylo zapojení do EU, které španělská veřejnost dodnes silně podporuje. Po desetiletích izolace od ostatních států v západní Evropě vstoupilo Španělsko do EU po dlouhých přípravách v roce 1986 – a ze svého členství vytěžilo maximum. Dlouho bylo zemí, jež z evropských fondů čerpala nejvíce; viditelným výsledkem je moderní železniční a dopravní síť Španělska, která byla za evropské peníze postavena. Španělé dodnes evropský projekt vnímají pozitivně – i během let nejhlubší ekonomické krize o vystoupení z EU nikdo neuvažoval a ono v dnešních dnech populární žehrání na všemocný Brusel ve Španělsku zaslechnete málokdy.
Ruku v ruce se začleňováním Španělska do evropských struktur se země postupně liberalizovala a brala za své hodnoty, na které EU klade největší důraz – vládu práva, demokratické instituce a respekt k lidským právům. Navzdory silnému postavení katolické církve se Španělsko stalo průkopníkem v prosazování politik posilujících genderovou a sexuální rovnost; v roce 2005 např. jako teprve třetí stát EU legalizovalo sňaty homosexuálních párů.
Španělská politická scéna byla v posledních dekádách charakteristická svojí umírněností a snahou vyvarovat se ideologicky vyostřených konfliktů podobných těm, které ji zatáhly do krvavé občanské války, a tento přístup plně respektovaly i dvě největší politické strany – lidovci a socialisté. Kombinace politické vůle, historické zkušenosti s fašismem a silného příklonu k evropským institucím a idejím, které zosobňují, vedla k tomu, že pravicový populismus byl až doposavad ve Španělsku výjimečným jevem. Jak ovšem Foreign Affairs podotýká, situace se může změnit – obě největší strany prochází krizí, vzpomínky na Francovu diktatury postupně oslabují a mění se i vztah Španělska a EU – z kdysi největšího příjemce evropských dotací se Španělsko během několika let pravděpodobně stane čistým přispěvovatelem. Následující vývoj tak ukáže, zda argumenty pravicových populistů zazní hlasitěji i ve španělské politice, či zda země i nadále zůstane vůči tomuto fenoménu imunní.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
