sobota 25. 8. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

S přicházejícím podzimem se filmový trh chystá hodit za hlavu velkolepé podívané a občas dětinské letní trháky; v kinosálech by je měly vystřídat náročnější a umělecky ambicióznější kusy. Filmy vzešlé z festivalů a usilující o některou z blížících se cen. Přesně tohle období je podle Ann Hornaday z listu The Washington Post ideální čas na to přehodnotit filmový kánon - tedy seznam respektovaných a uctívaných snímků, které přestály zkoušku časem, zachytily ducha doby, pomohly předpovědět věci budoucí a obohatily filmové výrazivo, stylistiku i estetiku.

Ankety a žebříčky, které vytváří Americký nebo Britský filmový institut, mají podle Honraday bohužel tu nevýhodu, že jsou už léta prakticky neměnné. Poslední pořádné pozdvižení přišlo v roce 2012, když filmový magazín Sight & Sound umístil na špici místo letitého favorita Občana Kanea Hitchcockovo Vertigo. Z filmů po roce 2000 to klasického kánonu dotáhl pouze Mulholland Drive Davida Lynche a Stvořeni pro lásku od Wong Kar-waie.

Reklama
Reklama

Autorka se proto rozhodla sáhnout mezi novější produkci a sestavit výběr výjimečných filmů natočených pro roce 2000. Výsledných 23 snímků představuje inspirativní směs. Figurují tu Potomci lidí Alfonse Cuaróna - dystopický film z blízké budoucnosti natočený podle knižní předlohy spisovatelky P. D. James, jenž v mnohém předpověděl realitu světě, v němž se dala do pohybu migrace a uvažuje se o stavění zdí. Režisér Spike Lee tu je zastoupen filmem 25. hodina z roku 2002, který líčí poslední den na svobodě drogového dealera v podání Edwarda Nortona. Během této krátké doby před nástupem do vězení se hlavní hrdina pokouší srovnat s minulostí a zároveň se tu v širším plánu vyjevuje nálada New Yorku po útocích z 11. září.

Své místo tu má i časosběrný experiment Richarda Linklatera Chlapectví, mrazivě realistické 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, s nimiž rumunský režisér Cristian Mungiu zvítězil v roce 2007 v Cannes, podle skutečných událostí natočený Spotlight nebo výpravná alegorie frankistického fašismu Faunův labyrint od Guillerma del Tora. Na jejich příkladu chce Hornaday dokumentovat, že i 21. století stvořilo mimořádná díla, které patří ke špičkám žánrů – a jindy se od nich odvracejí a podrývají je.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

„Jsem vousatá žena,“ říká o sobě spisovatelka Mara Altman, které aktuálně vychází sbírka nevážně vážných ilustrovaných esejů s názvem Gross Anatomy. V nich zkoumá obecné pověry i tvrzení z reklamních kapaní, jež spoluvytvářejí vztah žen k vlastnímu tělu. Na začátku byly úplně jednoduché otázky typu: Kdo určil, že by ženy neměly mít na těle ochlupení? Jak to, že je pot považovaný za něco nepříjemného? Proč je výstřih s prsy sexy, ovšem upnuté legíny zvýrazňující „camel toe“ jsou odpudivé?

Altman se zkrátka pokouší najít „ochlupenou, zpocenou a páchnoucí“ pravdu, proč ženy často nenávidí svá těla. S nadějí, že když odhalí absurditu a nelogičnost mnohých tradovaných tvrzení a praktikovaných rutin, přispěje k tomu, že se sebe-obviňování promění v úžas.

Reklama
Reklama

V jejích textech se prolínají vzpomínky s vědeckými poznatky a psychologií. Vnímání vlastního těla u ní odstartovala netradiční výchova hippie rodičů: „Když jsem vyrůstala, měla jsem odlišné pojetí ženskosti. Dospěla jsem k názoru, že jakékoli umělé vylepšování vzhledu svědčí o nedostatku sebepřijetí. Znamenalo by to, že nejsem dost silná na to, abych byla takovou, jaká doopravdy jsem.“

Gross Anatomy

V trefný postřezích se Altman věnuje tělesnému ochlupení a tlaku na jeho odstraňování, který ve Spojených státech reklamní průmysl rozjel začátkem 20. století v době, kdy ženské oblečení začalo odhalovat více kůže. Není-li však člověk olympijským plavcem, odstraňování ochlupení nemá žádný význam. Nehledě na to, že folikuly pomáhají při hojení kůže. Dále odhaluje i mýty o potu, ale stejně tak pátrá po významu a povaze zvuků, které člověk vydává během sexu.

Zde si bere na pomoc Lorraine McCune z Rutgers University, která vzdychání a bručení popisuje jako zcela přirozenou reakci těla na námahu za situace, kdy potřebuje více kyslíku. Nejlépe je to prý vidět třeba na hráčích tenisu: kdyby se při úderu soustředili na potlačení vzdechů nebo výkřiků, mělo by to negativní dopad na jejich výkon. Některé výzkumy v řadách profesionálních hráčů ukázaly, že se zvukovým doprovodem jejich míčky zvyšují rychlost téměř o čtyři procenta. U sexu jde o něco podobného - s tím rozdílem, že se ze zvuků dějících se mimoděk se postupem času stal komunikační kód.

https://www.youtube.com/watch?v=w_uNYvIf32w

 

 

 

 

Reklama
Reklama