Ohrozí ženy bojeschopnost amerických komandos?
Volební právo Saúdských Arabek • Japonky se soudí o dívčí příjmení • Porazila velkorysost socialistů Národní frontu? • Ženy v armádě
Jak zde autorka menu víceméně předpověděla minulý týden, tak se také stalo. Ve druhém kole francouzských regionálních voleb se voliči, kteří přišli ve větších počtech než v kole prvním, spojili proti vedoucí extremistické Národní frontě a do čela namísto ní vynesli mainstreamové strany. A to navzdory tomu, že exprezident a šéf pravicových republikánů Nicolas Sarkozy odmítl svoje příznivce vyzvat k podpoře levicových konkurentů. Zato socialisté se v několika regionech dokonce vzdali kandidatury ve prospěch svého pravicového rivala.
Přestože Národní fronta vedla po prvním kole v šesti regionech ze třinácti, nezvítězila nakonec ani v jednom. Řada komentářů nicméně chladí nadšení z „národní jednoty umírněných“, kteří se zvedli proti extremistům. Národní fronta sice byla opět poražena, ovšem jak třeba upozorňuje Gideon Rachman v listu The Financial Times, lepenovci obsazují stále větší díl voličského koláče. Zatímco Jean-Marie Le Pen získal v první kole prezidentské volby před třinácti lety 17 procent hlasů, jeho dcera (s níž se mimochodem rozešel před časem ve zlém) tentokrát získala už procent čtyřicet.
Rozhodnutí amerického ministra obrany Ashe Cartera z minulého týdne otevřít bez výjimky všechny pozice ve všech složkách ozbrojených sil ženám vyvolává podle očekávání velkou debatu. Zcela otevřené dveře totiž znamenají šanci žen sloužit i elitních, pověstně náročných a nebezpečných speciálních silách. A znamená to, že by měly být nasazeny doslova do první linie.
Víme, co si myslí sami členové těchto sil: bezmála osmi tisíc jejich příslušníků se na to loni zeptala výzkumná agentura Rand corp. Pětaosmdesát procent z nich nesouhlasí s krokem jako takovým, sedmdesát procent by pak mělo problém s tím, pokud by se ženy objevily přímo v jejich jednotce. Osmdesát procent dotazovaných je přesvědčeno, že ženy nemají dostatečnou fyzickou sílu, aby náročnou práci zvládly, pětašedesát procent si pak myslí, že nemají dostatečnou kapacitu mentální. Další obavy komandos pak směřovaly k tomu, jak ženy změní celkovou atmosféru v jednotkách. Obávají se, že jim kolegyně zkomplikují osobní život (jejich manželky a přítelkyně na ně budou žárlit) či že je vystaví riziku žalob za sexuální obtěžování.
Agentura AP, která z průzkumu cituje, upozorňuje, že na baterii otázek odpovědělo pouze 40 procent oslovených a že tendenci odpovídat mají v takových situacích hlavně lidé se silným či vyhraněným názorem. Jinými slovy – je možné, že názory dalších členů speciálních jednotek se mohou lišit.
Zastánci tohoto kroku odkazují k závazným vojenským pravidlům, která budou platit i pro vojačky: pokud ženy projdou nesmírně tvrdým výcvikem, který - jak známo - nedokončí ani řada mužských uchazečů, a vyhoví fyzickým požadavkům, není důvod se domnívat, že by v ostré akci neobstály. V mnoha válkách minulosti ženy ukázaly, že dokážou být stejně tvrdé a vytrvalé jako muži.
Deník The Washington Post do debaty vnáší ještě další pohled - že ženy na takových pozicích ohrozí životy svých mužských kolegů. Podle komentátorky Kathleen Parker budou mít muži v boji tendenci své kolegyně více chránit a v zajetí se při konfrontaci s jejich mučením či znásilněním rychleji poddají věznitelům. Problém ovšem je, že tato teze není ničím podložená. Mluvíme o tendencích, protože to zatím nikdo nevyzkoušel naostro. Ani Parker tuto domněnku nijak nedokládá – kromě odvolávání se na „přírodní zákony“. A je to de facto urážlivé vůči mužům: naznačuje se tu, že jim tolik nezáleží na mužských druzích ve zbrani a že je od splnění mise odkloní jejich pudy.
Historie se o víkendu přepisovala i v nejkonzervativnější zemi světa, alespoň co se týče postavení žen ve společnosti – v Saúdské Arábii. Tamní ženy zde coby v poslední zemi na světě získaly aktivní i pasivní volební právo. Byť jim to nadále komplikují další omezení. Ženy se tak k urnám, u nichž se volilo do vedení měst a obcí, nemohly vydat samostatně, protože stále nemají právo řídit auta, kandidátky zase měly omezenou předvolební kampaň, protože jim další pravidlo zapovídá styk s cizími muži. A samozřejmě že zeny volily odděleně od mužů.
Přesto kandidovala bezmála tisícovka Saúdských Arabek (po boku téměř šesti tisíc kandidátů) a zaregistrovalo se 130 tisíc voliček (v porovnání s milionem a 350 tisíci voliči). Volby jsou mimochodem svátkem i pro muže, protože šlo o teprve třetí v historii země. Mezi lety 1965 a 2005 se nekonaly žádné. Podle prvních zpráv uspěla asi dvacítka kandidátek, u nichž ale není jasné, jak přesně budou – právě vzhledem k zákazu styku žen s cizími muži – mandát vykonávat.
Ve zcela jiné vývojové fázi se nachází Japonsko, kde stále platí zákon z roku 1896, podle něhož musí pár po svatbě přijmout společné příjmení. Přestože zákon nespecifikuje, čí jméno, v drtivé většině případů jde pochopitelně o jméno manželovo. Zatímco pro konzervativce je tato norma zárukou „společenské stability“, pětice žen nyní vede boj za změnu zákona, který podle nich odporuje ústavě. A zažalovaly kvůli tomu japonskou vládu.
„Tím, že přijdeme o své příjmení, jako bychom přišly o část sebe samých,“ řekla Guardianu jedna z pětice aktivistek a předkladatelka změny Kaori Oguni. Ústavní soud rozhodne ve středu, nicméně o věci se v zemi už delší dobu horečnatě debatuje. Z konzervativních kruhů znějí obavy, co změna udělá s japonskou společností a rodinami, které podle jednoho komentátora spojuje hlavně společné jméno. Na druhé straně řada žen upozorňuje, že dvě příjmení de facto používají už nyní - pod dívčím jménem si totiž často vybudovaly kariéry a v práci je tak neformálně používají i po svatbě. Navíc se současná vláda se snaží nedostatek pracovních sil řešit právě zapojením většího počtu žen.
Video: Vídeňský Hotel Magdas obsluhují uprchlíci:
Kulturní tip: Frankenstein. Prima MAX 14.12.2015 22:25.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].