Očkovací válka vrcholí

Debaty o vhodnosti očkování většinou probíhají v mírně teoretickém duchu, ale bez hmatatelných důsledků. Jedna strana – tedy oficiální medicína – vakcíny důrazně doporučuje a argumentuje ohrožením zdraví dětí a nízkým rizikem. Odpůrci trvají na právu na svobodnou volbu a tvrdí, že nebezpečí vakcinace jsou podceňována, případně rovnou popírána.

V posledních zhruba patnácti letech, kdy se očkovací spor v Česku řeší, jsme ještě nezažili, že by mezi neočkovanými propukla epidemie. Právě takovou situaci nyní ale řeší Spojené státy. V prosinci se v kalifornském Disneylandu nakazily pravděpodobně desítky lidí virem spalniček, který se šíří vzduchem. Lékaři tak v lednu zaznamenali nebývalých 102 případů nemoci, jež byla ještě na přelomu tisíciletí považována v USA za vymýcenou (viz mapa ze CNN). Teď se rychle šíří. Z drtivé většiny mezi lidmi, kteří nejsou očkovaní, tzv. anti-vaxers.

Zatím není hlášen smrtelný případ, ale spalničky jsou poměrně vážná nemoc, která může způsobit těžké následky jako poškození mozku, smyslové postižení, ochrnutí, výjimečně i smrt. Veřejné autority od prezidenta Obamy přes Hillary Clintonovou po významné lékaře proto nyní nabádají obyvatelstvo, ať důvěřují odborníkům a očkování svých dětí neodmítají.

Věda je v tomhle případě jednoznačně na straně očkování, nicméně spor o vakcíny má ještě jednu rovinu než jen fakta – totiž otázku důvěry. Podceňování rizik a vedlejších účinků v minulosti nebo časová (ačkoli kauzálně nepotvrzená) souvislost očkování s propuknutím autismu u dětí jednu z hlavních nadějí moderní medicíny zpochybnili řadě lidí. Lékaři i politici se budou muset snažit získat důvěru lidí zpět - a pouze prohlášení o nezodpovědném přístupu antivaxers na to stačit nebudou. Právě spalničková epidemie může věci posunout rychleji dopředu.

Kanada se během jednoho roku přidá k zemím, které umožňují nemocným lidem legální dobrovolný odchod ze světa.Vyplývá to z čerstvého rozhodnutí Nejvyššího soudu, který prohlásil současnou praxi zakazující asistovanou sebevraždu za protiústavní. Soud tak zvrátil své vlastní rozhodnutí z roku 1993, kdy nárok na lékařsky asistovanou smrt nepřiznal smrtelně nemocné Sue Rodriguezové. Po 21 letech soudci (v jednomyslném nálezu) rozhodli jinak: právo ukončit utrpení způsobené nevyléčitelnou nemocí v péči lékaře vyplývá z ústavy.

Kanadský případ je celkem překvapivý – už proto, že asistovaná sebevražda či eutanázie si obvykle cestu k legalitě hledá skrze parlament. Ten ovšem přijde ke slovu v Kanadě až teď, kdy už je de facto rozhodnuto. Nejvyšší soud dal zákonodárcům lhůtu dvanácti měsíců na to, aby asistovanou sebevraždu systémově ošetřili. Očekává se, že parlament schválí příslušný zákon; druhou (odborníky méně vítanou) možností je, že nastavení pravidel zůstane lékařským regulačním institucím. To by se pravděpodobně stalo i v případě, že by zákon parlamentem neprošel.

Z řad konzervativních politiků se po rozsudku ozval nápad, že by legalizace sebevraždy mohla být ještě zvrácena doložkou k ústavě, což kanadský právní řád umožňuje. Vláda premiéra Stephena Harpera ale vzápětí veřejnost ujistila, že rozhodnutí hodlá naplnit. Nejčtenější deník Toronto Star posléze strany v editorialu vyzval, aby své poslance nezavazovali, ale nechali je v této eticky komplikované věci hlasovat podle jejich svědomí. Každopádně je téměř jisté, že příští jaro bude Kanada sedmou zemí světa, kde je asistovaná sebevražda legální (eutanázii umožňují další tři).

Polsko má za sebou další bouřlivý spor o to, jak si moderní lidská práva rozumí s tradičním pojetím rodiny. Tentokrát se týkal evropské úmluvy o domácím násilí a násilí na ženách, kterou schvaloval polský parlament. Katoličtí poslanci a církev se její ratifikaci snažili zabránit.

Biskupům, kteří úmluvu označovali za marxistickou, vadily zejména ty části, které říkají, že děti by měly být vychovávány k rovnosti pohlaví, ne ve stereotypních genderových rolích. Deník Gazeta Wyborcza ve svém komentáři napsal, že církev by se měla spíš zajímat o to, jak může proti domácímu násilí sama bojovat. Po vzrušené debatě poslanci nakonec úmluvu schválili v poměru 254–175.

Ještě jste neslyšeli o ortorexii? Není divu. Většina populace na Západě má spíše opačný problém, krmí se hamburgery, hranolkami a prefabrikovanými polotovary ze supermarketů. A tloustne. Ortorexie je problémem z opačného konce potravinového spektra a připomíná, že heslo „nic se nemá přehánět“ platí nejen pro jídla hříšná, ale i ta zdravá. Uhnalo si ji už pár lidí, kteří se příliš zaměřili na zdravý jídelníček, až se z rozumného životního stylu stala posedlost.

Jak píše magazín Salon, ortorexie se rozmáhá tak, že se objevují úvahy, zda ji nezařadit na seznam diagnóz poruch příjmů potravy. Typický příznak? Jste pozvaní k přátelům na večeři, ale přinesete si vlastní krabičku s podušenou brokolicí a láhev s filtrovanou pí vodou. Pozřít nabídnutý kuřecí steak nebo smažený sýr - nedej bože vanilkovou zmrzlinu - se zdá být příliš velké riziko. 

Ve srovnání s globální epidemií obezity jde samozřejmě u ortorexie o zcela marginální potíž, je ale užitečné si připomenout, že i naše bohulibé záměry občas pramení z neurotických a obsedantních motivací. Svět je zkrátka složitý.

A obzvlášť složitý bývá svět pro lidi s autismem. Chaos, přelidnění a smyslové přehlcení patří k obvyklým rysům dnešního městského prostředí. To, co zdravému člověku připadat zábavné, divoké a vzrušující, může hypersensitivní autista vnímat jako zaplavující bolest. A platí to i o návštěvě kina – dnešní filmy si potrpí na nervní střihy a kinosály šponují decibely na maximum.

Aby si mohli filmy vychutnat i lidé s poruchou autistického spektra, rozhodl se kanadský řetězec biografů Cineplex zřídit promítání speciálně pro ně. Úpravy jsou jednoduché: v sále bude trochu více světla než obvykle, film poběží s mírně ztlumeným zvukem bez trailerů a reklam, návštěvník si bude moci přinést vlastní občerstvení a během projekce volně bloumat sálem dle potřeby. Zní to krásně - a otázka je, zda podobná promítání nebudou časem žádanější než ta běžná.

Video: Pokud si chcete uhnat ortorexii, podívejte se na pozoruhodný dokument o tom, jak ve světě současného potravinářství vznikají chutě. Mimochodem text o fenoménu hledání zdravého jídla pro vás chystáme v jednom z následujících vydání Respektu.

Kulturní tip: Baaria. ČT art, neděle 15. 2. 20:20. Svůj velkolepý film zamýšlel slavný sicilský rodák, režisér a scenárista Giuseppe Tornatore (Bio Ráj, Malena) jako poctu rodnému městu Baghería (v dialektu Baaria). Líčí život tří generací vlastní rodiny, prostřednictvím autobiografického vyprávění však dává nahlédnout i do historie Sicílie v průběhu 20. století.