pondělí 26. 9. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Co všechno víte o prvním letu člověka na Měsíc? Pokud se tedy nepočítáte mezi lidi, kteří si vážně myslí, že nám všem lhali a vše vyrobili hollywoodští producenti… Pokud jste na tom stejně jako autorka tohoto textu, nejspíš si jako hybatele této události vybavíte především bílé muže - jak v bílých košilích s brýlemi na nose postávající v řídícím centru a soustředně zírají na obrazovky. A pak samozřejmě tři hlavní hrdiny, astronauty s Neilem Armstrongem v čele.

Obraz je to tak hluboce zakořeněný, že když americká spisovatelka Margot Lee Shetterly oznámila před časem na sociálních sítích, že pracuje na knize o trojici černošských matematiček a inženýrek, bez nichž by se celý podnik neuskutečnil, většina čtenářů si myslela, že jde o fikci. V knize Hidden Figures - byť „hidden“ by bylo možné přeložit jako skryté, v tomto kontextu jde spíše o „neviditelné postavy“ - se přitom věnuje osudům tří skutečných žen: matematičce a fyzičce Katherine Johnson, letecké inženýrce Mary Jackson a matematičce Dorothy Vaughan. Jejich schopnosti byly natolik výjimečné, že měly v NASA přezdívku „lidské počítače“. V projektu měly na starosti výpočet trajektorie letu. Kniha byla nedávno zfilmována a příští rok se chystá do kin.

Reklama
Reklama

Za fikci lidé příběh považovali nejen proto, že šlo o ženy, ale také proto, že šlo o ženy černé. A také proto, že o nich prostě nikdy neslyšeli. „Stereotypy jsou velmi mocné,“ řekla autorka on-line magazínu Quartz. Ji samu to překvapilo, protože vyrostla v rodině černošského inženýra-zaměstnance NASA. Černé ženy přitom v NASA pracovaly už od druhé světové války, kdy přestala platit rasová segregace v institucích federálních vlády. A roli hrál také fakt, že tradičně černošské univerzity, třeba Howard university, se nacházely jen pár hodin cesty od výzkumného centra NASA ve Virginii.

Přestože hrály významnou roli, dostávaly nižší plat než jejich bílí kolegové a kolegyně, a čelily rasovým předsudkům i otevřené diskriminaci. Ve filmu je kupříkladu scéna, kdy bílí inženýři považují černou kolegyni za uklízečku.

https://www.youtube.com/watch?v=RK8×Hq6dfAo

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Že se mezi nejodolnější tvory na planetě řadí milimetrový tvor, jemuž se česky říká hravě želvuška či mechové prasátko, už nějakou dobu víme. Jak ukázaly v uplynulých letech vynalézavé pokusy vědců, živočich se čtyřmi páry končetin a kruhovým ústním otvorem, díky němuž připomíná spíše dílo designéra než přírody, totiž přežije prakticky cokoliv: mimořádně nízké i vysoké teploty, velké nadmořské výšky, léta trvající dehydrataci i obrovský tlak. Byť jsou mechová prasátka obvykle k nalezení v kapkách vody třeba právě na mechu, přežila i nedobrovolný výlet do vesmíru.

Jak vysvětlila kolegům z Českého rozhlasu bioložka Barbora Chattová z brněnské Masarykovy univerzity: „Celé tajemství tkví v tom, že se želvušky za nepříznivých podmínek uvedou do takzvané anabiózy, což je stav podobný hibernaci. V tom dokážou přežít téměř cokoli.“

Reklama
Reklama

Minulý týden pozoruhodný obraz želvušek ještě doplnil tým japonských vědců o další informaci: poté, co zmapovali její DNA, objevili v něm protein, který želvušky chrání před ničivými následky radiace. Jak dodává list The Washington Post, jde o dosud zcela neznámý protein. Tento objev může mít zásadní dopad i na lidstvo.

Když totiž japonští výzkumníci „zmanipulovali“ lidské buňky tak, aby tento protein produkovaly, a pak je vystavili radioaktivnímu záření, byly takto vybavené buňky o 40 procent méně poškozeny než buňky bez „želvuščího“ proteinu. Jak konkrétně a kdy by lidé mohli tohoto objevu využít, se ovšem teprve dozvíme. Každopádně přibyl další důvod k úžasu nad divy naší planety.

Reklama
Reklama