pondělí 11. 9. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jedno z hlavních témat německé předvolební kampaně leží 2640 kilometrů od Berlína. V Ankaře, konkrétně v opulentním prezidentském paláci Recepa Tayyipa Erdogana. Je dobře známo, že Erdogan ve svých rukách koncentruje stále více moci a změnil se v netolerantního autoritáře: německým politikům pravidelně nadává do fašistů a z nesrozumitelných důvodů zadržuje několik německých občanů včetně novináře předního deníku Die Welt Denize Yücela.

Sociální demokraté a zvláště jejich lídr Martin Schulz tak požadují ukončit jednání o přistoupení Turecka k EU a kritizují dosavadní příliš mírný kurs německé vlády. Opatrně se k tomuto ráznému požadavku minulou neděli v televizním duelu přihlásila i Angela Merkel. Více o přetékání zdánlivě bezedného poháru německé trpělivosti ve vztazích s Erdoganem čtěte zde.

Reklama
Reklama
Reklama

“Ukončení přístupových jednání s autoritářským státem - to zní smysluplně. Zvlášť když takový požadavek přichází z úst sociální demokracie, která v roce 2004 jednání umožnila,” píše na úvod titulního komentáře v aktuálním vydání týdeníku Die Zeit Michael Thumann, v minulosti zpravodaj listu z Istanbulu. Přesto takovou politiku považuje za chybu.

“Byl by to nezvratný krok a ponechal by 50 procent Turků, kteří pravidelně ve volbách hlasují proti Erdoganovi, napospas tomuto muži… Fakticky by došlo k ukončení jednání, která momentálně kvůli napjatým vzájemným vztahům beztak neprobíhají. Byl by to tedy jen symbolický akt,” vysvětluje. Erdogan by z toho na domácí půdě dokonce profitoval: voličům by sdělil, že se na ně EU vykašlala, definitivně je odmítla a dál by rozehrával svou nacionalistickou kampaň.

Thumann navrhuje lepší alternativy. Stačí podle něj přístupová jednávání zmrazit, což má prakticky stejný krátkodobý efekt jako ukončení. Zastavilo by se například vyplácení více než čtyř miliard eur, které mají v rámci předvstupní pomoci do roku 2020 plynout do Turecka z EU. Dlouhodobě by však zůstaly otevřené dveře k novému jednání a opětovnému příklonu Turecka směrem k Západu. Protože Erdogan s Tureckem a s námi pravděpodobně zůstane dlouho, ale ne na věky - a  jednoho dne zase do čela Turecka nastoupí dialogu nakloněný vládce.

“EU je pro Turecko mnohem důležitější než Turecko pro naše společenství,” připomíná Michael Thumann. Platí to zvláště pro ekonomiku, kdy například polovina tureckého exportu míří do EU. Proto novinář týdeníku Die Zeit navrhuje reagovat na diktátorský posun u Bosporu tím, že EU nerozšíří celní unii s Tureckem, jak bylo v plánu, ji nebo dokonce omezí, zastaví exportní pobídky a záruky pro evropské firmy podnikající v Turecku a omezí také miliardové půjčky Evropské banky pro obnovu a rozvoj.

“Vše, co EU prosadí směrem k Turecku, by mělo být konkrétní, věcné, a nikoli symbolické. Vehementně požadovaná přerušení jednání, varovně či mravokárně zvednuté ukazováčky, řeči o tom, že Turecko nepatří do Evropy, by Erdogan využil ve svůj prospěch. Rozhodující je reagovat naprosto neemocionálně a cíleně,” shrnuje Michael Thumann komentář a má na mysli zmíněné finance a ekonomiku.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Spojené státy nikdy neměly prezidenta,  jako je Donald Trump. Narcistická osobnost, neschopnost soustředit se po delší dobu, a navíc žádné zkušenosti se světovou politikou – to vše vede tomu, že tento byznysmen místo strategických vizí nabízí spíše slogany a hesla.

Americký politolog, teoretik mezinárodních vztahů a žijící legenda svého oboru Joseph Nye se v komentáři zamýšlí nad tím, nakolik může Donald Trump reálně změnit americkou zahraniční politiku a co jeho prezidentství znamená a bude znamenat pro postavení USA ve světě. A jak budou historici příštích generací hodnotit Trumpovo působení v kontextu zahraniční politiky – jako bod obratu, nebo jen  dočasnou anomálii?

Reklama
Reklama
Reklama

Ve své úvaze Nye vychází z knihy Presidential Leadership and The Creation of The American Era, kterou napsal před čtyřmi lety. V ní se americký politolog vrací k zásadním okamžikům dvacátého století, díky kterým se z USA stala světová velmoc, a přemýšlí, do jaké míry byly podmíněny osobnostmi tehdejším prezidentů.

Např. Woodrow Wilson byl první americký prezident, který udělal to, co bylo do té doby nemyslitelné – veden přesvědčením o americké výjimečnosti poslal poprvé v historii americké vojáky bojovat a umírat na jiný kontinent. A situace o dvacet let později: kdyby USA vedl zapřísáhlý izolacionista namísto F. D. Roosevelta, těžko říci, jak by se země zapojila do druhé světové války. Čtyřicet let nato pak i díky schopnostem dua Ronald Reagan - George Bush starší došlo k rozpadu sovětského bloku.

Dějiny si Trumpa budou nejspíš pamatovat jako kuriózní odchylku v americké historii.

Tweetni to

Nakolik  by tedy byla historie odlišná, kdyby na jejich místech v Bílém domě seděl někdo jiný? Stala by se i tak z USA supervelmoc? Vzhledem ke geografii USA a ekonomické velikosti země je pravděpodobné, že by nějaká forma americké dominance přesto vznikla, tvrdí Nye. Nicméně klíčová rozhodnutí prezidentů a jejich načasování ovlivňují formu a typ dominance. Pokud by např. v roce 1945 po zesnulém Rooseveltovi nenastoupil Harry Truman, který vůči Sovětskému svazu zaujal tvrdý kurz, Stalin mohl dost možná získat další území v Evropě a na Blízkém východě - a studená válka mohla trvat ještě déle.

Akademici se pokusili alespoň základně spočítat, do jaké míry ovlivňuje jedinec ve vedoucí pozici chod dané entity a např. v případě obchodních společností došli zhruba k 10 – 15 procentům. Nicméně v obchodních společnostech existují pevné struktury a politika mnohdy funguje jinak, bez ustálených struktur – tady jako příklad může sloužit Jihoafrická republika, kterou nejistým obdobím přechodu od apartheidu provedl Nelson Mandela, jehož vedení bylo pro tehdejší vývoj klíčové.

Americká zahraniční politika má také svoji strukturu a formuje ji  řada institucí, jejichž pole působnosti určuje ústava. Krize nicméně vytvářejí situace, v nichž mají rozhodnutí prezidenta zásadní vliv. Např. pokud by těsné prezidentské volby v roce 2000 vyhrál Al Gore namísto George Bushe, Amerika by pravděpodobně nikdy nezačala válku v Iráku. Zahraniční politika vzniká jako kulminace řady menších rozhodnutí, z nichž každé (včetně prezidentských) má potenciál zásadně ovlivnit výsledek.

Nye tak svoji úvahu uzavírá varováním, že riskantní rozhodnutí vůdců mohou hrát větší roli v případě velmocí než v případě teprve rostoucích zemí. Pokud Trump nevyvolá žádnou větší válku a nebude za tři roky znovu zvolen, dějiny si ho budou nejspíš pamatovat jako kuriózní odchylku v americké historii. Jak ovšem Nye podotýká, v této úvaze se skrývá až příliš mnoho „kdyby“.

Reklama
Reklama