čtvrtek 27. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Plán norské vlády vytvořit odvážný památník 77 lidem, většinou dětem, které v červenci roku 2011 zmasakroval pomatený extremista Anders Breivik, skončil zřejmě definitivně u ledu. A příběh jeho geneze ukazuje, že u takto citlivých vzpomínek je hranice vkusu velmi tenká.

Norská vláda uspořádala na realizaci památníku otevřenou architektonickou soutěž, kterou v roce 2014 vyhrál švédský umělec Jonas Dahlberg. Podle jeho návrhu měl být vytvořen kanál přetínající pevninu poloostrova Sorbraten, který leží nedaleko ostrova Utoya, kde Breivik postřílel 69 dětí na letním táboře pro mládež. Vytěžená zemina a kámen z vzniklého průplavu pak měly být přemístěny do Osla, kde by se nacházela druhá část památníku – na místo, kde ve stejný den Breivikem nastražená výbušnina připravila o život dalších osm lidí. Na obou stranách vzniklého průplavu pak měly být umístěny kamenné desky. V jedné z desek měl být otvor, kte kterému by návštěvníci mohli dojít tunelem. Z otvoru by pak hleděli kamennou desku na druhém břehu s vrytými jmény obětí. Dahlberg své dílo pojmenoval „rána v paměti“.

Reklama
Reklama

Norská vláda realizaci odvážného díla na konci června nakonec oficiálně zrušila.

Tweetni to

Návrh ale vyvolal vzrušenou debatu. Části odpůrců vadilo, že by měla být kvůli památníku narušena krásná příroda poloostrova Sorbraten. „Co krajina provedla, aby si zasloužila takové narušení?“ argumentovali. Místním obyvatelům se zas nelíbilo, že sama událost jejich komunitu traumatizovala už dost a případné zástupy turistů směřující k památníku by jim děsivé pocity neustále připomínaly. A konečně i část pozůstalých nepovolila vrýt jména svých dětí do kamenné stěny s tím, že jsou už nyní vyrytá do skromnějšího památníku na ostrově Utoya, který tvoří stříbrný prstenec skrytý uprostřed lesa. Norská vláda tedy realizaci odvážného díla na konci června nakonec oficiálně zrušila.

„Rána v paměti mi od začátku přišla jako špatný nápad, který rány spíše jitří než zaceluje,“ píše ve svém článku redaktor časopisu New Yorker Peter Schjeldahl. A porovnává případ z ostrova Utoya s jinými okamžiky v dějinách, kdy se diskutovalo o tom, jak uctít děsivé události. Jako příklad dobré praxe uvádí památník veteránům z vietnamské války z černého mramoru ve Washingtonu nebo kaskádovitou nádrž na místě bývalého Světového obchodního centra v New Yorku. „Tyto památníky také vyjadřují pocity bezmoci a nezměrné ztráty. Také sice mohou bolest ve výsledku zesílit, ale dělají to podstatně jinak,“ píše Schjeldahl.

Design památníku na vietnamskou válku z roku 1982 měl za úkol sjednotit Američany po válce, která národ rozdělila. A podle Schjeldahla komunikuje jasné poselství. Umožňuje prožít intenzivní smutek, do kterého se ponoří každý, kdo uvidí svůj odraz na lesklém černém mramoru, a přitom se prsty dotkne jmen mrtvých vojáků vytesaných do kamene. Dílo překonává rozdílné politické názory, nesnaží se je sjednotit.

Účinnost památníku Ground Zero je naopak vytvořena především jeho umístěním v New Yorku – jeho síla pramení z rozhodnutí obětovat obrovskou parcelu na jednom z nejlukrativnějších stavebních míst. Jeho velikost tu mluví sama za sebe, soudí redaktor.

Všechny veřejné památníky čelí riziku, že jejich důstojnost něco nečekaného naruší – ať už kálející holubi nebo turisté pořizující si fotografie se selfie-tyčí. „To vše jsou ale věci, se kterými umělec musí počítat. Památníky také nejsou kostely. Ty nejúčinnější umožňují emocionální reakci, , ale nesnaží se ji vnucovat. Dahlbergův návrh v tomto příliš tlačil na pilu. Jeho konceptuální složitost měla za následek to, že z umělce dělala mistra v truchlení. Zrušení projektu s sebou tak přináší lekci pro všechny, kteří přijdou po něm,“ uzavírá Schjeldahl.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Obsese Donalda Trumpa Twitterem je známá věc. Přesto poslední Trumpovy útoky zaujaly i ty, kteří se rozhodli mnohdy scestné tweety amerického prezidenta nadobro ignorovat. Trump totiž neútočí, jak bývá jeho zvykem, na americká média či na Hillary Clinton, nýbrž střílí do vlastních řad. Již několikrát během posledního týdne Trump na Twitteru tvrdě zkritizoval Jeffa Sessionse, svého ministra spravedlnosti, a jeho poslední salvu tweetů pozorně sledují všechna americká média.

Trump poprvé otevřeně vyjádřil svoji nespokojenost se Sessionsem, o níž se nicméně spekuluje již delší dobu, minulou středu v rozhovoru pro americký deník New York Times. Hlavním důvodem jeho nespokojenosti je Sessionsovo rozhodnutí vzdát se účasti na vyšetřování skandálu týkajícího se ruského ovlivňování prezidentských voleb. Sessions se osobně podílel na Trumpově kampani a zároveň se v té době setkal s ruským velvyslancem ve Washingtonu – což ovšem nejprve veřejně nepřiznal. Kvůli kritice z možného střetu zájmů se pak v březnu oficiálně zřekl vedoucí role ve vyšetřování a veškerou pravomoc delegoval na svého prvního zástupce, Roda Rosensteina, který v květnu vedením vyšetřování pověřil Roberta Muellera, respektovaného bývalého šéfa FBI.

Reklama
Reklama

Probíhající vyšetřování leží Donaldu Trumpovi hluboko v žaludku. Nezastavil ho ani vyhazov šéfa FBI Jamese Comeyho a díky Sessionsově rozhodnutí se ho neúčastnit jsou Trumpovi možnosti do něj zasahovat značně omezené. Jak uvedl pro New York Times, „kdybych byl býval věděl, že se Sessions z vyšetřování stáhne, nikdy bych ho nejmenoval ministrem spravedlnosti. To co udělal, bylo vůči mně velmi neférové“. V sérii několika tweetů pak Trump svého ministra spravedlnosti dále kritizoval a vinil ho, že je příliš „měkký na Hillary Clinton“ a celkově selhává se své funkci.

Trumpův atak na vlastního ministra spravedlnosti je věc nevídaná.

Tweetni to

Takto veřejná kritika ze strany prezidenta namířená na člena vlastního kabinetu se v americké politice často neslýchá. Nominovat členy vlády je plně v gesci prezidenta, který do funkcí logicky jmenuje osoby, jimž plně důvěřuje. Každý ministr navíc musí projít zdlouhavým procesem schvalování americkým Senátem. Konečné složení kabinetu pak bývá velmi stabilní – když už se mění, tak většinou na vlastní žádost ministrů. Trumpův atak na vlastního ministra spravedlnosti, kterým veřejně vyjadřuje nelibost nad jeho prací, je tak věc nevídaná. Celá situace je navíc o to překvapivější, jelikož se jedná o Jeffa Sessionse, jednoho z nejvěrnějších podporovatelů Trumpa. Sessions byl prvním americkým senátorem, který Trumpovu kandidaturu veřejně podpořil. Ačkoliv to byl tehdy značný politický risk, Sessions v osobě Trumpa viděl člověka, který bude konečně prosazovat politiky, v něž Sessions sám věří – ať jde o omezení ilegální imigrace, či odpor vůči mezinárodním dohodám.

Je-li Donald Trump s prací ministra spravedlnosti nespokojený, je plně v jeho kompetenci jej propustit. Přesto se k tomu Trump zatím nemá, čehož si americká média pozorně všímají. Je si totiž velmi dobře vědom toho, že případný vyhazov ministra spravedlnosti by jeho veřejnému obrazu rozhodně neprospěl. Ačkoliv by nový ministr mohl propustit speciálního vyšetřovatele Muellera (což Sessions nyní nemůže) a skončit tak alespoň po právní stránce vyšetřování, které Trumpovu administrativu negativně poškozuje, takový krok by samozřejmě pouze posílil argument, že Trump má co skrývat.

Zatím to tak vypadá, že Trump se snaží Sessionse přimět, aby rezignoval sám. Na obranu ministra spravedlnosti v posledních dnech vystoupila celá řada prominentních postav americké politiky, včetně senátora Lindseyho Grahama, který se vyjádřil, že „doufá, že Sessions nerezignuje. Chce-li prezident Sessionse pryč, ať ho propustí sám“. Sám Sessions si je ve svých sedmdesáti letech pravděpodobně dobře vědom toho, že jeho kariéra již výš nepovede, a kromě snahy ušetřit se dalšího veřejného ponižování ze strany svého nadřízeného nemá motivaci úřad opouštět z vlastní vůle. Jak řekl minulý týden, „sloužit jako ministr spravedlnosti je něco, co převyšuje cokoliv, o čem jsem kdy snil. Miluji svoji práci a budu v ní pokračovat tak dlouho, jak jen to bude vhodné“. Jak dlouho však může ve funkci pokračovat v situaci, kdy prezident veřejně deklaruje, že nemá jeho důvěru, je nejasné.

Americký server Vox ovšem varuje, že celá kauza se netýká pouze Sessionse. V sázce je charakter ministerstva spravedlnosti jako takového a otázka, zda se stane pouze prodlouženou rukou prezidenta, který bude moci zasahovat do probíhajících vyšetřování, či zda zůstane i nadále nejvyšším a nezávislým vymahačem práva.

Reklama
Reklama