0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Denní menu28. 4. 201610 minut

Německu chybí hrdost, lákají voliče národně konzervativní ideologové

Mešity a Německo • Burundi a Rwanda • AfD na vzestupu

Předsedkyně AfD Frauke Petry • Autor: Profimedia, TEMP Sipa Press

Dnešní menu začneme aperitivem, s jehož poslechem se snad budou lépe číst následující zprávy. Hraje Isaac Hayes.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Velkým tématem jsou nyní vztahy Evropské unie a Turecka. Jejich dohoda výrazně snížila počty uprchlíků připlouvajících do Evropy, v dubnu jich připlulo zhruba o 2/3 méně než vloni v dubnu.  Při pohledu na mapu je navíc zřejmý dlouhodobý strategický význam, který má úzká spolupráce pro obě strany.

Bližší partnerství také znamená, že se jeden o druhého musíme více zajímat – a tedy hovořit také o případných rizicích jisté závislosti na zemi, jejíž prezident se bohužel stává stále netolerantnější vůči svým kritikům. Nyní i mimo svou zemi: turečtí diplomaté například vyzvali tureckou menšinu v Holandsku, aby hlásila všechny urážky Tayyipa Erdogana, kterých si na internetu nebo v médiích všimnou.

Autor: Globe Media /  Reuters
Autor: Globe Media / Reuters

Německá média minulý týden řešila také náboženskou rovinu vztahů s Tureckem. V německých mešitách podle článku nedělníku Welt am Sonntag káže 970 imámů, kteří byli vysláni tureckým úřadem pro náboženské záležitosti, jenž spadá přímo pod úřad tureckého premiéra. V Německu obvykle zůstávají po dobu pěti let, pracují v rámci Tureckem financované zastřešující organizace Ditib a mají významný vliv na hodnoty a postoje předávané při pátečních kázáních věřícím s tureckými kořeny.

Tuto dlouholetou, ovšem dosud málo diskutovanou praxi nyní někteří němečtí politici kritizují. Šéf Zelených Cem Özdemir řekl, že mešity svazu Ditib – a jejich zaměstnanci – jsou prodlouženou rukou tureckého státu, jakkoli je zároveň pravda, že v nich pracuje například spousta vysoce angažovaných a zodpovědných sociálních pracovníků. Kritický je i politik z opačného ideologického spektra, bavorský ministr vnitra Joachim Hermann (CSU), který namísto vysílání tureckých imámů do Německa (jež mimochodem vloni zakázalo Rakousko) navrhuje zavedení islámské výuky ve státních školách. S cílem, aby nad vzděláváním německých muslimů měl kontrolu německý stát, nikoli vláda v Ankaře.

Berlínské ministerstvo vnitra razí jiný tón, a naopak si pochvaluje spolupráci s Ditibem v rámci Německé islámské konference, které je platformou pro dialog mezi státem a německými muslimskými organizacemi. Výše zmíněnou kritiku odsuzuje Centrální rada německých muslimů, podle jehož předsedy Aimana Mazyeka pracují Ditibem provozované mešity v naprostém souladu s německou ústavou, kážou umírněný islám a hrají významnou roli ve snaze zastavit šíření islámských extremistů v tamní komunitě. Jejich zákaz by prý v první řadě zvýšil vliv radikální kazatelů.

Dění ve středoafrickém státě Burundi nebezpečně a nápadně připomíná Rwandu před genocidou v roce 1994, při níž zemřelo 800 tisíc lidí. Autokrat, který chce za každou cenu zůstat u moci, pronásledování, unášení a zabíjení skutečných nebo domnělých odpůrců, ozbrojené a od dětství cílenou propagandou masírované mládežnické milice, desítky let napětí mezi dvěma skupinami obyvatel (Tutsi a Hutu), hospodářský kolaps.

Tento koktejl se zatím projevuje především násilím mezi politickými bloky, vládou a opozicí, ale může velmi snadno přerůst v pogromy většiny proti menšině, tedy Hutuů proti Tutsiům, s potenciálně stovkami tisíc obětí.

Rwandská genocida bývá označována za poslední genocidu 20. století. Během sta dní většinoví Hutuové zmasakrovali na 800 tisíc menšinových Tutsiů, dalších 2,7 milionu uprchlo. • Autor: Globe Media /  Reuters
Rwandská genocida bývá označována za poslední genocidu 20. století. Během sta dní většinoví Hutuové zmasakrovali na 800 tisíc menšinových Tutsiů, dalších 2,7 milionu uprchlo.
Rwandská genocida bývá označována za poslední genocidu 20. století. Během sta dní většinoví Hutuové zmasakrovali na 800 tisíc menšinových Tutsiů, dalších 2,7 milionu uprchlo. • Autor: Globe Media / Reuters

„Přibývají svědectví, podle nichž vláda cíleně útočí na konkrétní lidi kvůli jejich politickým názorům i kvůli etnicitě. Samozřejmě bylo zatčeno spoustu Hutuů, ale bezpečnostními složkami jsou nejvíce pročesávané ty čtvrti hlavního města Bujumbura, které obývají především Tutsiové. Ti jsou také vylučování z vládních úřadů. 15. dubna vláda oznámila, že 700 vojáků – kteří skoro všichni sloužili v armádě v časech, kdy v ní směli působit pouze Tutsiové -  byli donuceni odejít do důchodu,“ píše v aktuálním čísle týdeník The Economist a pokračuje v popisu napětí v zemi.

K pochopení této nenávisti je dobrý krátký výlet do minulosti, proto nabízím pasáž z článku, který v Respektu vyšel před dvěma lety:

„Hutuové a Tutsiové bývají často považovány za dva nepřátelské kmeny, není to ale pravda. Mluví stejným jazykem, mají stejné náboženství, kulturu a jména, bydlí od 16. století na společných kopcích (kopce byly základní správní jednotkou v hornaté zemi). V češtině nebo angličtině neexistuje slovo, které by podstatu této společenské skupiny přesně vystihlo.

Liší se často vzhledem a zaměstnáním – Tutsiové bývají vyšší a místo práce na polích spíše chovají dobytek. V předkoloniálních královstvích Rwanda a Urundi tvořili zhruba šestinu obyvatel a byli obvykle výše postavení. Hranice mezi oběma skupinami však byly prostupné. Neustále docházelo ke vzájemným sňatkům a Hutu se stal Tutsiem, když získal dostatečné množství dobytka.

Burundi • Autor: REUTERS
Burundi
Burundi • Autor: REUTERS

Němečtí a belgičtí kolonialisté tento složitý společenský systém rozbili. Dobyté prostředí jejich evropským očím připadalo nesrozumitelné, a tak ho rozdělili podle svého přehledného vidění světa a podle svých potřeb. Tutsiové vypadali více jako Evropané, proto z nich zkrátka podle tehdy populárních rasových teorií učinili nadřazenou vladařskou „rasu“. Jen oni se směli napříště stát lékaři, faráři, učiteli a pracovat v koloniální správě. Kolonialisté posílili moc náčelníků, kterými byli brzy jen Tutsiové. „Z tekutých a často se překrývajících identit se staly uzavřené a oddělené kasty,“ píše v knize Africa. Altered states, ordinary miracles (Afrika. Proměna států a obyčejné zázraky) Richard Dowden, šéf britské Royal African Society. Každému občanu úřady do občanského průkazu napsaly, kam patří.

V obou malých středoafrických koloniích proto v polovině 20. století stoupala nenávist většinových Hutuů proti privilegované elitě Tutsiů. Těsně před získáním nezávislosti došlo k prvním pogromům s desítkami tisíc obětí, které se pak zhruba každých deset let opakovaly. Přesto se oba bratrské státy po získání nezávislosti v něčem výrazném lišily: ve Rwandě se k moci dostali většinoví Hutuové, kteří propracovali netolerantní nacionalistickou ideologii a utlačovali menšinu. V Burundi si naopak moc udržela diktatura menšiny Tutsiů, kteří ovládali armádu a potlačovali práva Hutuů. Tyto dva tlakové hrnce vybuchly na počátku devadesátých let – genocidou roku 1994.

Ve Rwandě tehdy během jediného roku zemřelo 800 tisíc lidí – k moci se dostal autokrat Paul Kagame, který genocidu ukončil, dostal hodně zahraniční pomoci a nastartoval období dlouhodobého hospodářského růstu a stability (a zároveň tvrdě pronásleduje kritiky a nese dle studií OSN značnou odpovědnost za válku v sousedním Kongu).  V Burundi se násilí rozprostřelo až do počátku 21. století, zemřelo 300 tisíc lidí a i mírová smlouva zůstala velmi křehká. Vloni se prezident Pierre Nkurunziza rozhodl ji porušit a být potřetí prezidentem – vyvolal to protesty, pokus o puč a současné zabíjení a strach z dalších měsíců.

Zatím možná nejlepší anglický článek o Alternativě pro Německo (AfD) nyní vyšel ve výborném časopise The New York Review of Books. AfD - jak známo - v březnu po letech zklamaných očekávání definitivně prorazila: ve volbách do tří zemských parlamentů získala 12, 15, a v Sasku-Anhaltsku dokonce 24 procent hlasů. V průzkumech veřejného mínění je nyní po křesťanských demokratech (CDU) a sociální demokracii (SPD) třetí nejsilnější německou stranou.

AfD v roce 2013 založili profesoři ekonomie, kteří z liberálních (lépe řečeno neoliberálních) pozic nesouhlasili se záchranou jihoevropských států v eurozóně. V jednu chvíli volali po návratu k národním měnám, jindy po založení jakéhosi severoevropského eura. Ovšem většina z těchto otců zakladatelů vloni ze strany vystoupila kvůli tomu, že otěže přebírali národovečtí konzervativci či přímo extremisté. Zvláště na východě Německa, kde politici AfD už dlouho nemluví o volném trhu, suverenitě státních financí ani tradiční rodině. Novým tématem se stala imigrace, hrozba islámu a volání po těsnějších vztazích s Putinovým Ruskem.

Frauke Petry,  šéfka AfD • Autor: REUTERS
Frauke Petry,  šéfka AfD
Frauke Petry, šéfka AfD • Autor: REUTERS

Článek, který napsal Jan-Werner Müller, zkoumá myšlenkové pozadí AfD. „Jeden z ideologů AfD hovoří o avantgardním konzervatismu a ten je cítit z textů řady německých mainstreamových filosofů a spisovatelů. Ještě nikdy od konce nacismu neměla jasně pravicová strana v Německu tak silnou podporu v části kulturní elity,“ píše Müller a popisuje roli německých intelektuálů při vzestupu strany. Zmiňuje například jednoho z nejznámějších německých filosofů Petera Sloterdijka, který už dlouhé roky s velkou libostí provokuje tamní levici, a jeho někdejšího asistenta Marca Jongena, nyní předního člena AfD.

Oba ve svých textech popisují staré antické ctnosti – eros (lásku), logos (rozum) a thymos (Müller toto slovo překládá jako čest, hrdost, oprávněné rozhořčení). Právě této třetí cti se podle nich Evropě - a po desetiletích sebezpytování zvláště Německu - nedostává. V setkávání se s muslimy, kteří naopak hrdě stojí při svých tradičních kulturách a ctnostech, ji v sobě budou opět muset probudit.

Jongen považuje demonstrace Pegidy právě za probuzení této dlouho potlačované ctnosti. Nahodilým návštěvníkům těchto demonstrací, kde se nešetří urážkami, hrubostí a konspiračními teoriemi, to připadá jako velmi divoký myšlenkový konstrukt – pro snahu pochopit ideologii nové strany to je však podstatný detail.

Národně konzervativní ideologové podle Müllera chtějí zvrátit trend, který v Německu trvá od studentských protestů koncem 60. let – tedy společnosti utvářené postupně podle liberálně-levicových idejí. A ve společnosti, jejíž značná část je znejistěna příchodem milionu uprchlíků, tito konzervativní myslitelé vidí příležitost. Jejich témata – strach ze zániku německého národa uprostřed tolika cizinců a vzpoura proti liberálně-zelenému establishmentu – tu totiž velmi rezonuje.

„Již nyní tito intelektuální zastánci AfD přinesli největší změnu politické diskurzu v Německu od sjednocení v roce 1990,“ píše Müller v závěr. Možná přehání – ovšem je fakt, že v poválečném demokratickém Německu ještě žádná politická strana napravo od CDU neslavila takové úspěchy.

Video: Původní český dokument o cestě syrských uprchlíků od turecko-syrské hranice až do středu Evropy je od minulého týdne ke shlédnutí na webu České televize.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].