Každý vizionář se na začátku jeví trochu jako blázen

Občas se to stává každému. Zamyslí se, oči zírají do prázdna, prsty žmoulají lístek na tramvaj a v hlavě se začínají odvíjet fantazie. Jayne Bigelsenová ale snila přes den víc, než je obvyklé – a také víc, než je zdrávo. O tom, jak se její denní snění rozvinulo v pořádný problém, poutavě vypráví v novém čísle magazínu The Atlantic.

Část lidí, mezi něž patří i ona, sní specifickým způsobem. Ve fantaziích rozvíjejí komplexní děj podobně jako v seriálech nebo filmových ságách. Někdo si půjčuje kulisy a postavy z existujících děl, jiní lidé budují vlastní světy. Občas docela rozsáhlé – jeden z účastníků fóra Wild Minds Network, které se problematikou zabývá, se svěřil, že jeho mysl vybudovala genealogii postav sahající čtyřicet generací do minulosti.

Pokud člověk udrží vnitřní fantazii v rozumných mezích, vše je samozřejmě v pořádku. Lidem jako Jayne Bigelsenová se ale stává, že snění začne poškozovat jejich skutečný život. Ztrácejí vztahy, nejsou schopni se soustředit na běžnou činnost, realita je pro ně zoufale nezajímavá. Vyhazovy ze školy nebo z práce mohou snadno následovat.

Průkopník výzkumu tohoto fenoménu, izraelský psycholog Eli Somer, proto přišel v roce 2002 s termínem „maladaptive daydreaming“ - tedy snění, které člověku brání v adaptaci. Od té doby probíhají debaty, zda se dá nadměrné fantazírování považovat za nemoc a mělo by se tedy dostat do diagnostického manuálu psychických chorob. V tom posledním americkém zatím ještě není, ale dostalo se sem třeba chorobné hromadění věcí nebo štípání sebe sama, takže šance do budoucna existují.

Patologičnost své mysli zkoumá i autorka článku – ale nenabízí jasný závěr. Prohlásit „maladaptive daydreaming“ za diagnózu má své výhody, minimálně by se o něm víc vědělo. Autorku prý v dětství (tedy před příchodem internetu) nejvíc sužovala představa, že má podobné problémy jediná na světě.

Univerzální léčba ovšem neexistuje – jí samé pomohla antidepresiva, jiným lidem meditace, někomu nepomůže nic. A jsou i odborníci, kterým se neustálé rozšiřování spektra diagnóz moc nezdá. „Jaký aspekt normálního lidského chování budeme patologizovat příště?“ zeptal se autorky článku jeden výzkumník.

Kdo si nenechá ujít novinku spisovatele Milana Kundery a nečte italsky ani francouzsky, měl by vědět, že americký týdeník New Yorker přináší autorovu povídku The Apologizer. Je vyňata z knihy Slavnost bezvýznamnosti, která právě vychází v angličtině. Jak známo, česko-francouzský spisovatel je háklivý na kvalitu překladu, autor tohoto menu si proto se svou chabou angličtinou netroufl překládat ukázku sám. Požádal o pomoc fundovanějšího kolegu z redakce.

Anglista, introvert, specialista na anglosaskou politiku a jesenickou divočinu, s nímž sdílí kancelář, ochotně souhlasil; nepřál si být ovšem v této souvislosti jmenován, protože Milan Kundera je jak známo na kvalitu překladu háklivý. Zde je zmíněná ukázka anonymního překladu začátku povídky, z níž mimo jiné vyplývá, že ženské křivky nepřestávají zaměstnávat mysl literáta ani v jeho 86 letech:

„Byl měsíc červen, ranní slunce se prodíralo z mraků a Alain pomalu kráčel pařížskou ulicí. Sledoval mladé dívky: všechny měly kalhoty spuštěné příliš nízko a tričko vytažené příliš vysoko, každá ukazovala odhalený pupík. Alain byl uchvácen, uchvácen a zneklidněn: jako by již svůdná energie žen nesídlila v jejich stehnech, hýždích a prsech, ale v malém oválném otvoru ve středu těla.

To ho přivedlo k zamyšlení: jestliže muž (nebo epocha) vnímá stehna jako centrum svůdné energie žen, jak je možné popsat a definovat zvláštnosti takové sexuální orientace? Zkusil improvizovanou odpověď: délka stehen je metaforickým obrazem dlouhé fascinující cesty (proto musí být stehna dlouhá) vedoucí k erotickému uspokojení. Opravdu, říkal si Alain, i v průběhu sexuálního aktu obdařují dlouhá stehna ženu romantickým kouzlem nepřístupnosti.“

O Oliveru Sacksovi jsme nedávno psali v tomto menu i v profilu v papírovém Respektu. Lékař a spisovatel, který zpopularizoval neurologii, nedávno oznámil, že umírá na rakovinu. Ještě ale stihl vydání svých očekávaných memoárů. Webový magazín Vox na jejich základě přinesl zajímavý článek, v jaké pozici jsou vlastně lékaři a vědci, kteří se rozhodou svůj obor popularizovat a stanou se mediálně známými tvářemi.

Sacks, jehož knihy se staly mezinárodními bestsellery, patřil k prvním lékařům v podobném postavením - a z jeho pamětí vyplývá, že to nebylo snadné. Vypráví třeba historku, jak byl jeho otec – sám vážený lékař – synovou literární kariérou znepokojen. „Otec vešel do mé ložnice, třesoucí se a bledý, v ruce držel Timesy,“ píše Sacks. “Řekl strašným hlasem: Jsi v novinách.“

Větší potíže měl ovšem stále slavnější neurolog s uznáním kolegů. Ve vědě skutečně dlouho převažoval názor, že mediální popularita je něco nepatřičného a zákonitě znamená horší vědecké výsledky. Až později, kdy se schopnost komunikovat stala důležitou součástí výzkumu, vznikly studie, které exaktně prokázaly, že to tak není – populárně publikující vědci nijak nezaostávají za svými kolegy.

Vrátí se LSD do slušné společnosti? Tak zní titulek článku, který přinesl magazín britského deníku Guardian The Observer. O nové éře výzkumu psychedelických látek se v poslední době mluví i píše často - a také tento text připomíná některá dobře známá fakta. 

Po erupci nadějných výzkumů v 50. a 60. letech bylo zkoumání těchto látek z ideologických důvodů zakázáno. Nyní se boom výzkumů vrací v lépe kontrolovaných podmínkách a výsledky jsou nanejvýš slibné. Látky jako MDMA, psylocybin a LSD mohou mít velký potenciál pro terapii různých potíží -od posttraumatické poruchy, přes závislost, úzkost ze smrti až po vztahové problémy.

Článek v The Observer je ovšem zajímavý tím, že připomíná, jak důležitou roli v seriózním návratu psychedelik sehráli lidé, jimž látky měnící vědomí skutečně změnily život, ale společnost měla tendenci vnímat je jako obskurní podivíny.

„Je hraběnka jenom zábavný irelevantní excentrik? Nebo může být nebezpečná pro společnost?“ napsal kdysi o Amandě Feildingové bulvární Daily Mail. Poněkud výstřední britská šlechtična totiž zasvětila svůj život a také nemalé peníze prosazování myšlenky regulované legalizace drog a využití psychedelik pro terapeutické účely.

Ještě před pár lety to znělo jako kacířské fantazie stárnoucí hippiesačky, dnes podobným způsobem uvažuje řada lidí z odborného i politického mainstreamu. Beckley Foundation, kterou Fieldingová v 90. letech založila, se stala důležitou hybnou silou změny podobně jako americká asociace MAPS.

Poučení: každý vizionář se na začátku jeví trochu jako blázen.

Video: Ještě k svátku lásky doporučujeme velmi zábavnou scénku o stereotypech vnímání ženské sexuality, zejména na filmovém plátně:

Kulturní tip: Evropa, Evropa. ČT art 2. 5. 22:00. Tragikomický - a místy až „švejkovský“ - příběh židovského mladíka, který musí před celým světem zapírat vlastní totožnost, natočila Agnieszka Hollandová v roce 1990.